Česká politika se vrací ke standardnímu většinovému vládnutí
Volby jsou za dveřmi a s nimi skončí jedna etapa polistopadové české politiky. Opoziční smlouva byla ztělesněním ideové a hlavně osobní nesnášenlivosti mezi hlavouny jednotlivých partají, jak se vyvinula leckdy už v dobách disentu, pokračovala štěpením Občanského fóra a vyvrcholila rozpadem ODS na podzim 1997. Tehdy mezi sebe naši politici nakladli tolik minových polí, tolikrát se nahlas ve jménu zásadovosti zapřísáhli, že s tím či oním vládnout nikdy nebudou, až byl po volbách v roce 1998 chodníček k jakékoliv dohodě dočista zarubaný. Mistr kompromisů Josef Lux – budiž mu země lehká – s tím nic nesvedl a ani Klaus se Zemanem si svou vykutálenou dohodu o politické stabilitě nakonec netroufli s ohledem na svou do té doby pečlivě pěstovanou image protichůdnosti po pravdě nazvat koalicí.
Zemanova čtyřletka nekončí tak, jak její autoři zamýšleli. ODS se totiž původně rozhodla dobu patového zmaru využít maximálně ve svůj prospěch. Ústupem do smluvní opozice chtěla získat čas a klid na vlastní posarajevskou konsolidaci, přitom si pojistila pozici vládního supervizora a Zemanova ČSSD se mezitím měla historicky znemožnit. Hlavně však chtěla – pro svou budoucnost i zadostiučinění - dosáhnout zavedení většinového volebního systému, aby se u kormidla od letošního roku střídaly jen dvě strany a houf nenáviděných potížistických straniček skončil na smetišti dějin.
To se občanským demokratům, jak známo, nepovedlo. Přesto nastává nová éra. Po odchodu Václava Havla z Hradu za půl roku bude Václav Klaus posledním z nejvyšších mohykánů, přeživším ze starých časů. Pro letošní volby se politici poučili: nikdo nic předem až na výjimky nevylučuje, vše zůstává otevřeno. Nastává opět čas koaličních manželství, partaje už nemusí hledat kličky, jak si obskurními oposmlouvami zachovávat před voliči dekorum.
Pokud myslí Miloš Zeman své stěhování na Vysočinu doopravdy vážně, ztrácí tím Václav Klaus tradičního, sobě rovného soupeře. Co do protřelosti, ekonomické erudice nebo taktických dovedností nesahá Vladimír Špidla, Hana Marvanová ani Cyril Svoboda šedému vlku Klausovi ani po pás. Právě to je však spojuje. Jejich přání izolovat - pokud k tomu dostanou dost hlasů – po volbách Klause a sestavit poprvé od roku 1989 regulérní vládu bez jeho vlivu je rajskou muzikou pro prezidenta Václava Havla. Ten má poslední příležitost zvítězit nad šéfem ODS v další z bitev jejich desítky let trvajícího sporu o samo pojetí politiky, pokud pověří sestavením vlády kohokoli jiného než Klause. Válku však vyhranou nemá. Profesor má tuhý kořínek: neobjeví-li se v exekutivě, může mu docela dobře v případě velké koalice spadnout do klína prezidentská funkce.
Vladimír Špidla má zřejmě na mysli právě tento scénář, když se před protiklausovsky naladěným publikem kasá, že s Klausem ve Strakově akademii sedět nebude. O ODS není řeč. Pokud si Špidla představuje, že snad předseda občanských demokratů zůstane zcela v pozadí eventuálního velkokoaličního kabinetu, pak je naivní. I kdyby to z nějakých důvodů ODS musela připustit, vliv jejího předsedy na své ovečky by tím nijak nezeslábl. Jörg Heider také nesedí mezi rakouskými spolkovými ministry a Svobodní jej pořád poslouchají na slovo. Vyloučíme-li alibismus, pak Špidlova podmínka působí jako obyčejný strach být skoro denodenně vystaven tváří v tvář muži, o jehož povýšenosti a nepříjemně sarkastických poznámkách kolovaly v dobách někdejší pravicové koalice legendy.
Říká se to před volbami pokaždé a letos ještě o něco víc, že prý se vynoří nevídaná špína, že nás čekají neuvěřitelné podpásovky. Leč zatím je kampaň naštěstí klidná, až nudná. Vladimír Železný i Jiří Balvín si užívají svobody, nad Janem Kaslem se na pražské radnici i v ODS zavřela voda, podlý hanopis na Hanu Marvanovou svou ubohostí nemůže oslovit a partaje tiše jednají o příštích ministrech. Je znát, že po letech blbé nálady, kdy politici metali závažné aféry pod stůl pomocí úsměvu, mlčení a rovného pohledu do očí, je česká společnost hádkami všeho druhu unavena. Stejně tak na nějakou dobu vystřízlivěla z představ, že když nepůjde doleva, musí s Klausem, a že opakem sobectví je lidskost.
Loni na podzim Václav Klaus pohrozil, že z volebního neúspěchu by pro sebe vyvodil důsledky. Zatím to nehrozí, ale vedle nápovědy o Havlově nástupci jsou tyto volby vlastně hlavně o budoucnosti posledního polistopadového velikána. Vstříc novému osudu, nebo s Klausem, mohly by mít ve znaku.
