Současný český průběžný důchodový systém je v deficitu – letos se předpokládá ve výši zhruba 20 miliard. Jana Klimentová z ministerstva práce a sociálních věcí uvádí, že pokud by se neučinila žádná opatření, narostl by do roku 2020 kumulovaný deficit přibližně na 30 měsíčních výplat důchodů. A to je jeden z nejstřízlivějších odhadů.
V době, kdy je systém v chodu, lze deficit snižovat či eliminovat pomocí parametrických změn. Ty však - byť jsou nutné - mají svá omezení. Lze zvýšit věk odchodu do důchodu například na 65 let, těžko je ale možné stanovit hranici například 80 let. Lze omezit náhradní doby i některé druhy důchodů. Je samozřejmě možné také důchody snížit. V tom případě se ale systém bude udržovat v chodu na úkor důchodců.
Naproti tomu nelze narůstající deficit řešit zvyšováním pojistného. Tady neplatí zákony matematické, ale ekonomické, a ty jednoznačně dokazují, že výše daňového zatížení a celkový objem vybraných daní nejsou přímo úměrné veličiny. Poměr se pohybuje po takzvané Lafferově křivce, přičemž od určité výše daňového zatížení začne dokonce celkový objem vybraných daní klesat. Navíc působí efekt, kdy se zvyšováním daňové zátěže začne klesat výkonnost ekonomiky.
Faktor času.
Ať už dojde k jakýmkoli reálně průchodným parametrickým změnám, agónie se pouze oddálí. Nejpozději v roce 2035 by mohl systém zkrachovat. Daleko dříve však Česká republika překročí deficit státního dluhu nad úroveň povolenou Evropskou unií se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Bez ohledu na jakkoli optimistický výhled výkonu české ekonomiky, nelze na něj spoléhat. Výhled na dobu delší než pět let je pouhým odhadem nepočítajícím s neočekávanými výkyvy, které globální ekonomice může způsobit cokoliv. Výhled na dobu delší než patnáct let má už hodnotu věštění z křišťálové koule. Naopak demografický vývoj je z hlediska důchodového systému veličinou s velmi nízkou tolerancí danou a neúprosnou.
Z toho vyplývá základní nezbytnost začít okamžitě současně s parametrickými změnami také s reformou systému. Je to jediná cesta, jak zabránit budoucímu kolapsu. Čím déle to budeme odkládat, tím dražší a obtížnější reforma bude. Budeme-li čekat příliš dlouho, stane se dokonce neproveditelnou.
Komplementární konverze.
V této chvíli je ještě relativně příznivá situace. Do důchodu nezačaly dosud odcházet početně silné poválečné ročníky, a naopak se do produktivního věku dostaly početně silné ročníky 70. let. Máme tedy – byť už bohužel s několikaletým zpožděním – poslední slušnou šanci na nikoho nepoškozující, průchodnou a financovatelnou reformu. Panuje všeobecná shoda, že je třeba přejít na smíšený systém, v němž je průběžná státní část jakousi pojistkou či stabilizujícím prvkem, zatímco fondová část je efektivním prvkem, který navíc není závislý na demografickém vývoji. Na tom se shodují nejen ekonomové a experti Světové banky či Mezinárodního měnového fondu, ale připouštějí to už i tak konzervativní instituce, jakou je Mezinárodní organizace práce. Jedním ze způsobů, jak je možné zajistit přechod na smíšený systém, je postupné nahrazování části důchodu ze státního systému rentou z fondového spoření (takzvaná metoda komplementární konverze).
Starší mají přednost.
Jak by taková reforma vypadala, lze - vzhledem k rozsahu textu velmi zjednodušeně - popsat takto: Placení pojistného i výplata důchodů se rozdělí na dvě části – část státní a fondovou. Část dnešního pojistného bude placena do důchodových fondů, část nadále do státního průběžného systému. Důchody budou vypláceny rovněž z těchto dvou zdrojů. Anuita z fondové části bude komplementárně doplňovat částku ze systému státního tak, aby měl každý občan celkový důchod z obou zdrojů přibližně stejný jako dnes.
Nejstarší předdůchodové ročníky budou na kapitalizaci odvádět největší část povinného pojistného, nejmladší nejmenší. Komplementárně je pak z tohoto hlediska měněn i poměr mezi složkou důchodů vyplácených v rámci průběžného a v rámci fondového systému. Oproti pojistnému budou nejstarší ročníky z fondového systému dostávat nejmenší část důchodu, nejmladší nejvyšší.
Mix.
Od prvního roku reformy budou lidem odcházejícím do důchodu vypočítány důchody ze státního průběžného systému (dále jen „státní důchody“) na základě současných pravidel a takto vypočtené částky sníženy o konstantní - pro jednotlivé ročníky lineárně rostoucí - procento. Tedy ti, kteří půjdou do penze za jeden rok, budou mít důchod o dvě procenta nižší, za dva roky, o čtyři procenta, dále o šest, osm, deset procent, za dvacet let se dosáhne hranice 40 procent.
Aby však v důchodu neměli nižší příjem, než na který mají nárok na základě nyní platných pravidel, budou do průběžného systému odvádět nižší pojistné než dnes a ušetřenou částku si budou spořit do důchodového fondu. Fond si každý vybere, včetně možnosti zvolit si fond státní.
Protože hlavním kritériem, které zvýhodňuje fondový systém oproti průběžnému, je délka spoření, je třeba snížení odvodů pojistného do průběžného systému odstupňovat tak, aby si každý stačil naspořit částku, z níž vyplácená anuita nahradí snížení důchodu. Tedy ti, kteří půjdou do důchodu za rok a budou ho mít nižší o dvě procenta, budou mít po dobu tohoto jednoho předdůchodového roku odvod pojistného na důchodové pojištění do státního systému snížen nejvíce. Na základě odhadů by šlo přibližně o 36 procent. Snížení by se postupně klesalo až po 22 procent pro ty, kteří mají do důchodu dvacet a více let.
Tímto způsobem zajistíme splnění podmínky, že žádný jednotlivec na reformu nedoplatí. Z hlediska občanů bude reforma neutrální a jediným rizikovým prvkem, respektive veličinou, kterou lze odhadnout jen přibližně, je v ní výnos fondů. Je tedy třeba počítat s reálně dosažitelným výnosem, aby nedošlo k naspoření nižší než předpokládané částky, přičemž parametry lze na základě vývoje výkonnosti fondů měnit.
Hranice dvaceti let.
V první etapě by bylo vhodné zapojit do nového systému pouze prvních dvacet předdůchodových ročníků. Samozřejmě, že čím kratší doba spoření, tím nižší zhodnocení uložených peněz – minimálně prvních pět ročníků by se tedy do nového systému zapojovalo výhradně dobrovolně.
Mladší by se zpočátku zapojovali postupně, vždy v roce, ve kterém by dosáhli věku 20 let před důchodem. Později, po snížení deficitu, by se zapojení do nového systému rozšiřovalo na stále mladší ročníky, až by byla pokryta celá aktivní populace. Poté by mohlo následovat snižování pojistného a bylo by již na občanech, zda si budou tuto částku spořit v penzijním fondu, a zvýší si tak budoucí důchody, nebo ji použijí jiným způsobem.
Rychlá změna.
Tento druh reformy má jednu obrovskou výhodu, kterou je flexibilita. Lze kdykoliv v průběhu reformy úpravou parametrů a koeficientů brát ohled na výkonnost ekonomiky, výnosy fondů … Navíc by velmi brzká celková přebytkovost systému umožnila bezbolestně překlenout nepříznivý demografický vývoj, tedy záležitost v průběžném systému zcela neřešitelnou. Flexibilita umožňuje i to, že není třeba už dnes rozhodnout, jaký bude poměr důchodu ze státního průběžného systému a renty z fondového pojištění. Protože je reforma postupná, mohou budoucí generace tento poměr od nyní předpokládaného 60 : 40 změnit.
Pokud jde o námi předpokládanou „konečnou“ výše státních důchodů, jsou dvě možnosti: buď určité procento dnešního důchodu, nebo paušální důchod. Paušální by plnil v tomto systému přerozdělovací funkci, čili byl by prvkem solidarity základního systému (z vyššího příjmu by se platilo vyšší pojistné, důchod by ale byl stejný). Další výhodou paušálního státního důchodu je administrativní nenáročnost – nebylo by potřeba evidovat výši vyměřovacího základu pro výpočet důchodu, veškeré další výpočty by se postupně eliminovaly až na pouhou valorizaci paušálních důchodů pro všechny. Nemusela by se zavádět sociální pojišťovna a individuální účty – ty by měl každý u svého fondu. Evidovaly by se pouze odpracované roky, výběr pojistného by stejně jako nyní zajišťovala Správa sociálního zabezpečení.
Znovu je třeba zopakovat, že v této věci není potřeba definitivně rozhodnout dnes, je možné reformu zahájit a cílový stav určit či změnit kdykoli v jejím průběhu.
