Co očekávat od zálohování jednocestných obalů
Už málem deset let učí odpadáři českého člověka pravidelně navštěvovat kultovní zákoutí s dvěma velkými bednami a jedním nebo dvěma zvony, aby tu sejmul částečku hříchu z dnešního konzumního světa. Učiní to velmi snadno tím, že roztřídí přehršel odpadů ze své domácnosti, převážně obalových, a nasměruje je k dalšímu využití. Do zvonů nevratné sklo, do bílé bedny papír a do žluté plasty. Před ní se často odehrává zajímavý rituál: někdy i skupinové sešlapávání PET lahví, aby se jich více vešlo.
Zpočátku se zdálo, že s lidmi nic nehne a budou dále všechno cpát do své šedé popelnice, jejíž obsah popelářské vozy vyvezou na skládku. Pak se však pohnuly ledy a začalo se třídit. Od roku 2001 stále přibývá počet obyvatel, kteří svůj odpad pravidelně rozdělují do kontejnerů. Statistika z roku 2005 už v české společnosti napočítala 67 procent třídičů. Ne náhodou vede Česko recyklační evropské přehledy (viz stranu 42). Jde to ztuha, ale občanů ochotných třídit stále přibývá, i když rychlost přírůstku se ztenčila z pěti na dvě procenta každý rok.
Nirvána dobrovolného sběru (ekonomicky popoháněného cenami za četnost vyprazdňování popelnic) se však zdá být ohrožena jiným bohulibým projektem, zálohováním nevratných nápojových obalů. Cílovou komoditou tohoto projektu jsou samozřejmě především komerčně atraktivní PET lahve, jejichž návratnost se má tím pádem přiblížit stu procent. Tím by se jich proti současnosti sebralo dvojnásobně. Přestalo by se jimi topit a nepřibývaly by v lesích ani v příkopech. Až na to topení by se totéž týkalo nápojových plechovek, jejichž recyklace je ovšem kvůli energetické náročnosti velmi sporná.
Na místě je otázka, zda kvůli vyjmenovaným efektům, postaveným na placení záloh, ve srovnání s vratnými pivními lahvemi vymáhaných vlastně za nic, stojí za to riskantně nakládat s těžce získanou důvěrou občanů. Cestičky ke kultovním zákoutím by nejspíše zarostly trávou, protože občané by své „petky“ i plechovky museli tahat do obchodů.
A co hůře, pracně naučený fígl se sešlapáváním „petek“ by se rázem stal nešvarem. Do čtecích automatů totiž musejí vcházet, pokud možno, neporušeny. Lidé bez aut budou tedy do obchodů chodit s jakýmisi polyetylenovými balony s citlivě uloženými petkami, jichž nebude radno se dotknout, aby dotyčný nepřišel o zálohu. Najde-li přesto automat porušený kontrolní kód, „petku“ nebo plechovku nemilosrdně vyplivne. A tak jich zase budou plné příkopy. Když zákazníka jímá vztek, po kultovním zákoutí už ani nevzdechne. Proč taky? Kvůli dvěma kelímkům od jogurtu?
Vyplatí se kvůli 30 tisícům PET lahví, které scházejí v recyklační statistice, vyměnit k lidem přátelský způsob třídění za tvrdě vymáhanou zálohu? Zejména to stojí za velkou diskusi. Protože o vysoké finanční náročnosti změny by dlouze diskutovat nemělo smysl, tam by naopak měla jednoznačně promlouvat čísla včetně toho, kdo peníze za těmi čísly schovaná zaplatí. O návratnosti vložených peněz by měl informovat sofistikovaný projekt. Ani po diskusi, ani po číslech, a zejména ani po projektu návratnosti není ani vidu, ani slechu. Zato termín 1. ledna 2009, kdy by se to celé mělo spustit, znám je.
Lidé z nevládních organizací, kteří změnu podporují, i ti z nich, kteří už zakotvili v úřadech, kdekoho učili hledat variantní řešení. A tam, kde veřejná diskuse nad variantami schází, je třeba hledat nějaký vedlejší záměr. Zatím žádný nevidět. Ale času na předložení variant a zejména na diskusi rychle ubývá.
Přitom to, co má přijít, v maličkostech změní život úplně všem občanům. Drobně to posune i hodnotové žebříčky, obyčejná „petflaška“ se rázem stane ceninou a zacházet s ní bude třeba podle finančních zákonů. Bude mít virtuální hodnotu, kvůli kódům ji lidé budou muset nosit jako křehké sklo, aby se z ní po vyplacení zálohy rázem stal odpad. Z obchodů se stanou sběrny surovin.
A ekologická stopa toho kroku? Automaty budou žrát spousty elektřiny. Mezi krámy budou popojíždět všelijaká autíčka, která v souboru spotřebují více pohonných hmot než svozné vozy na pravidelné trase. Také občané více projezdí. A toho adrenalinu.
Jediný rozumný závěr: pít vodu z vodovodu.
