Letošní finalisté soutěže EY Podnikatel roku dělají sice různý byznys, ale mají dost společných znaků
Vypadá to, že firmy vítězných byznysmenů nijak netouží po investorech zvenčí. Ne že by nebyl zájem, nabídky odkupu ale odmítají, protože vlastníci věří v další růst pod svým vedením. Spíš než aby prodávali, se poohlížejí po tom, kde by se dal najít prostor pro konsolidaci, nebo naopak průnik do dalšího oboru. Záběr se už neomezuje pouze na Česko, finalisté zjevně hledají příležitosti i v zahraničí.
V Česku je totiž kumšt zavadit o akviziční příležitosti firem, které už mají za sebou nějakou historii a před sebou další rozvoj. To vám potvrdí kdokoli, kdo se motá kolem private equity. Dealy tohoto typu se vyskytnou jednou za uherský rok.
Co to znamená pro českou ekonomiku?
Ti, kteří chtěli založit, rozjet, prodat a „vykešovat“, už to udělali. Je to jeden z možných modelů kapitalismu a v tomhle ekosystému najdete i specializovaný „živočišný druh“ v podobě notorických zakladatelů firem, které baví právě ten začátek a rozvoj. Následně vše zpeněží a jdou do úplně jiného byznysu, zase od začátku.
Za těmihle průkopníky obvykle přicházejí private equity fondy a po nich investiční bankéři chystající primární emise, na něž čekají soukromí a institucionální investoři včetně penzijních fondů. Je však zjevné, že tenhle „amerikánský“ kapitalismus tady v historicky krátké době nevyroste. Šance, že by se podobný ekosystém mohl rozvinout i v české kotlině, padla v „divokých devadesátých“.
Letošní finalisté ve vzpomínkách na začátky „kapitalismu bez kapitálu“ často zmiňují, jak důležité pro rozjezd byznysu bylo najít bankéře, který podnikatelskému záměru uvěřil. Vzpomínají, jak se (neúspěšně) pokoušeli hledat financování v blízkém zahraničí. Od doby, kdy Němci a Rakušané po válce začínali a kapitál také nebyl k dispozici, už uplynulo pětačtyřicet let. Češi tedy byli v devadesátých letech hned ve trojí nevýhodě: zaprvé časová ztráta byla sama o sobě obrovská (představte si náskok při průměrné akuobálka mulaci kapitálu v německé a rakouské rodinné firmě za celé to období), zadruhé na nás nikdo toužebně nečekal a zatřetí chybělo i základní know-how, jak firmu zakládat, organizovat a budovat.
Přesto se charakteristika „národního kapitálu“ v českém provedení zas až tolik neliší od „rýnského kapitalismu“. I relativně veliké firmy jsou z vlastnického hlediska uzavřené, jednou bude třeba přemýšlet o nástupnictví. Němci mají stejný problém a často hledají cesty, jak rodinné jmění udržet pohromadě a neprodat nikomu zvenčí. Tady ke slovu přicházejí různé právní konstrukce typu rodinných nadací nebo svěřenských fondů a vedení firmy přechází na profesionální manažery.
Už dávno neplatí, že by v Česku kapitál nebyl. Akumulace proběhla během jedné generace a finalisté Podnikatele roku jsou důkazem, že ani národního průmyslového kapitálu není zase tak málo. Osmdesát procent finančních aktiv domácností je drženo v bankách a necelé dva biliony korun představují skoro polovinu českého HDP. Chtít po bankách, aby byly bláznivě odvážné a financovaly kdejaký nápad ze sta procent, znamená koledovat si dříve či později o průšvih.
Jenže kombinace konzervativního obyvatelstva a konzervativních bank znamená nejen to, že byznys závisí na bankovním financování, ale také že začínající firmy budou mít s půjčkami z definice potíže. Na toto není snadný lék, a člověk může být příznivcem podpůrných programů vlády včetně ručení půjček nebo poskytování startovacího kapitálu a zároveň jim nepřipisovat bůhvíjak veliký makroekonomický význam. Na to si stačí přečíst statistiky. Zrovna tak nepředpokládejme, že tyhle strukturální problémy odstraní tzv. hromadné financování (crowdfunding) a podobné inovace. Je to hezké a nadějné, ale makroekonomicky to asi nebude významné.
Pro jistotu si přejme, aby otcové-zakladatelé byli ještě dlouho při chuti i při síle a tlačili své firmy do rozměrů seriózních evropských hráčů ve svých tržních nikách, s tržním podílem, maržemi a inovačním potenciálem, které tomu odpovídají. Mimochodem, tím že se jim daří, transferují know-how všem, kteří s nimi pracují. Šikovný a chytrý učeň u prvotřídního krejčího měl vždy lepší šanci na vlastní salon než nepovedený potomek. Tohle je pozitivní externalita úspěšných, která je významnější než všechny podpůrné programy dohromady.
Šikovný a chytrý učeň u prvotřídního krejčího měl vždy lepší šanci na vlastní salon než nepovedený potomek.
O autorovi| Miroslav Zámečník zamecnik@mf.cz
