Buďte bez obav, hotovost si vzít nenecháme. Nemusí být sexy, ale těžko ji zatížíte negativními úrokovými sazbami. Mimo jiné. Měl jsem kdysi kolegu, který miloval plastic money, platební karty. Když mu jedna banka za druhou nabízela „zlaté“ kreditky, byl z toho v sedmém nebi. Ne kvůli výhodám, které poskytovaly, i když i ty by se našly, ale hlavně pro ten pocit, když s nimi mohl platit.
Vytáhl peněženku, v níž měl karty seřazené pěkně vedle sebe, a nonšalantním nacvičeným pohybem ji posunul k číšníkovi, aby zaplatil útratu, která odpovídala asi tak tříhodinové minimální mzdě. Zrovna tyhle obnosy bylo sice praktičtější platit v hotovosti rovnou včetně spropitného, ale to by si nepřipadal jako lepší člověk. Legrační moment spočíval v tom, že sice platil zlatou kartou, ale zapomínal dávat tomu odpovídající dýško. Za nic na světě si nenechal vysvětlit, že díky téhle kombinaci vypadá v očích toho jediného z přítomných, na kterého mohl zapůsobit, jako idiot, protože ti ostatní to dávno věděli. Jasně že je to příběh z devadesátek.
V zemích obvykle označovaných jako vyspělé už dlouho není zvykem platit bankovkami s vysokou denominací, natožpak nosit u sebe vysoké částky v hotovosti a dávat to ostentativně najevo. V náprsních kapsách nosí štůsky bankovek v lepším případě jenom burani špatné provenience nebo mafiáni; od jisté částky nejsou platby v hotovosti v civilizovaném světě akceptovány vůbec. Tím zaniká v případě významnějších transakcí ta nejpodstatnější výhoda hotovosti, jíž je anonymita.
V jiném příběhu, opět devadesátkovém, se jiný kolega nezdráhal platit kartou ani tam, kde ale úplně všichni platili hotově, protože zanechávat za sebou elektronickou stopu opravdu nebylo prozíravé. Nedosti na tom, tenhle člověk platil v podniku s děvčaty u tyče firemní kartou a ještě trval na tom, že jde o legitimní výdaj z jeho „expense account“. No, nebyl.
Držení hotovosti sice není spojeno s nulovými náklady, dokonce ani v časech hrubě negativních úrokových sazeb na termínovaných vkladech, natož běžných účtech, nicméně je svého druhu obranou před negativními nominálními úrokovými sazbami. A o to tady principiálně jde.
Kenneth Rogoff z Harvardu: Nechci zrušit veškerou hotovost, jen velké bankovky
Principiálním důvodem a obhajobou zrušení hotovosti není snad ani obrana mravnosti, a už vůbec ne hygienické důvody. Užmoulané bankovky samozřejmě fungují jako nosiči bakterií, ale ani hygienici v tropických zemích to nevidí jako problém, kvůli kterému by nespali. V takové Indii, kde přes noc loni zrušili staré rupiové pětistovky a tisícovky (jedna indická rupie představuje asi třicet haléřů), nikdo ani náhodou neargumentoval tímhle. A to se bavíme o zemi, kde přes půl miliardy lidí vykonává potřebu mimo objekty k tomu určené, ať již veřejné, či soukromé, a kde se nejpopulárnější film letošního léta jmenoval Toilet, Ek Prem Katha a chybějící latrína představovala klíčovou zápletku téhle bollywoodské romance.
Ale zpátky od absentujících latrín k bezhotovostní společnosti. Hlavním argumentem zrušení bankovek v Indii byl boj s „black money“, tedy s nezdaněnými penězi, přičemž staré pětistovky a tisícovky představovaly podle loňské výroční zprávy centrální banky Reserve Bank of India (RBI) asi 86 procent nominální hodnoty oběživa v zemi. Tohle opatření sice vyvolalo v indické ekonomice docela obstojný chaos a zcela jistě bylo jednou z příčin zpomalení indického tempa růstu v několika čtvrtletích, ale nedá se říct, že by výměna bankovek (s celkovými limity na osobu) naplnila deklarované cíle.
Podle zprávy RBI ze srpna letošního roku se do bank vrátilo 99 procent zrušených bankovek. Ačkoli se jistě pro stínovou ekonomiku často používaly, našly si cestu zpátky do oběhu. „Selhání epických proporcí“ je trefné konstatování, a to byla demonetizace prezentována jako předehra k bezhotovostní společnosti.
Přijdeme o peníze? Díl 3.
V čem je ten půvab? Z pohledu uživatele nepochybně pohodlí, a když Češi vidí novinku, která je uživatelsky přátelská, přijímají ji velmi ochotně. Ačkoli jinak jsme ve finančních otázkách vyložené „konzervy“, bezkontaktní karty se tady ujaly jako málokde jinde na světě. To ale neznamená, že se řítíme k přijímání samotného konceptu bezhotovostní společnosti. Češi jsou podle posledního mezinárodního průzkumu nizozemské finanční skupiny ING z dubna 2017 mírně nad evropským průměrem i v hotovostních platbách. 88 procent dotazovaných platilo v hotovosti v posledních třech dnech a jen 36 procent by si dovedlo představit, že by se „bez hotovosti klidně obešli, kdyby to bylo na nich“.
Češi jsou si dobře vědomi toho, že hotovost není nezbytně bezpečnější, ale dává jim soukromí, tedy diskrétnost anonymity, což uvádí jako přednost 66 procent dotazovaných, tedy přesně na evropském průměru. Pozoruhodná věc, s poměrně dalekosáhlými implikacemi, je postoj Němců. Vůči elektronické stopě jsou daleko vnímavější a hotovost vnímá jako diskrétnější 86 procent respondentů, tedy zdaleka nejvíc před Rakouskem (83 procent) a Španělskem (74 procent).
Němci jsou navíc národ spořivý, který sklon k úsporám stále chápe jako jednu z archetypálních germánských ctností. Takže s přechodem na bezhotovostní společnost, která by mimo jiné prostřednictvím negativně úročených elektronických peněz přinutila obyvatelstvo a firmy k utrácení, to v Evropě nebude nijak horké. To už pro Německo, které konzistentně odmítá platit schodky jiných zemí („transferovou unii“), ale především je historicky mimořádně citlivé na cokoli, co zavání inflací, v širším pojetí na manipulaci s tiskárnou peněz, úplné tabu. Dokud Němci nezmění svůj názor, z tohohle mraku pršet nebude.
