Nefinanční podpora exportu kulhá na obě nohy
Viktor Kožený sice v Ázerbájdžánu neuspěl, ale dobře věděl, co je v této zemi v sázce. Že zdánlivý zakavkazský trhan sedí na zlaté stoličce ropy a plynu. V České republice je ovšem stát na břehu Kaspického moře zahalen mlhou nevěd omosti.
Bezprizorný. Zastupitelský úřad Česká republika v Ázerbájdžánu nemá a patrně hned tak mít nebude. Ten vzniká v sousední Gruzii, která je o něco menší a hospodářsky méně významná, jako ambasáda-trafika pro zasloužilého exnáčelní ka generálního štábu generála Nekvasila. Zatím se o teritorium diplomaticky perou - jako o horký brambor - velvyslanectví v Moskvě a Ankaře.
Když vlivný podnikatel, viceprezident Poštovní banky z Baku Ramin Musajev cestoval do Prahy, na českém ministerstvu zahraničních věcí mu řekli, že vízum dostane v Ankaře. V Ankaře se dozvěděl, že musí do Moskvy. Do Prahy dorazil s třídenním zpožděním. Když se týdeník EURO pokoušel zjistit podrobnější informace o Ázerbájdžánu, na českém ministerstvu zahraničních věcí mu řekli, že je získá v Ankaře. V Ankaře se dozvěděl, že bude lepší obrátit se na Moskvu. Tam řekli, že bude nejlepší zavolat do Ankary…
Nevýznamný. Ázerbájdžán, bývalá svazová republika bývalého SSSR, je u nás považován bůhví proč za nevýznamnou a nepatrnou zemi. Přitom rozlohou i počtem obyvatel - osm a půl milionu - jsme zhruba srovnatelní. Kdysi si tam naše firmy podávaly dveře. Dnes v Česku o Ázerbájdžánu nikdo oficiálně nic neví. A když ví, tak špatně. Zato si tam podávají dveře byznysmeni ze všech vyspělých států světa.
Nejde ale jen o Ázerbájdžán. Pokud může stát něco udělat pro své podnikatele v nefinanční podpoře exportu (úvěrovou politiku a pojištění nechme stranou), pak je to hlavně informační servis a asistenční služba. Systém poplatný období direktivně řízeného hospodářství u nás zanikl společně s ministerstvem zahraničního obchodu, ale dodnes nebyl ničím efektivním nahrazen. To má závažnější důsledky než často připomínané zrušení obchodních oddělení na zastupitelských úřadech a zbavení obchodních delegátů přímé podpory diplomatických misí. Samozřejmě i toto má, hlavně v postsocialistických a rozvojových zemích, svou váhu a třeba Poláci i Maďaři se k t omu vracejí.
Úředníci, kteří v době vrcholného imperiálního rozkvětu vedli knihy na britském královském ministerstvu kolonií, opatřovali seznam zámořských držav standardním dodatkem, že k britskému majetku ještě náleží „bezpočet dalších menších území a téměř všechny skalnaté a opuštěné ostrovy v oceánech . Kdo ví, kde se u nás vzal podobně přezíravý vztah k malým nebo geograficky vzdáleným zemím, když, co se kolonií týče, nemáme už ani Špicberky. Týdeník EURO má k dispozici j ednu z nemnohých zpráv o Ázerbájdžánu, kterou vypracovali na české ambasádě v uzbeckém Taškentu. Hovoří se tam o podnětném vystoupení ázerbájdžánského ministra zahraničí. Hezké čtení. Až na to, že v době, kdy se údajné vystoupení mělo uskutečnit, nebyl ministr už čtyři měsíce ve funkci.
Psí kočka. Podle informací tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí má Česká republika v zahraničí 407 diplomatických pracovníků, z toho 76 se zabývá výlučně obchodně-ekonomickou agendou a 66 sleduje tuto oblast vedle své další činn osti. Ve světě máme osmnáct Českých center řízených a obsazovaných ministerstvem zahraničí, jejichž úkolem je vedle pěstování kulturní a občanské vzájemnosti i rozvoj obchodních a ekonomických vztahů. Pět pracovišť letos zřizuje v zahraničí agentura Czech Trade, patřící pod gesci ministerstva průmyslu a obchodu. Pět kanceláří má v zemích, odkud k nám přitéká nejvíc zahraničních investic i Czech Invest, jehož poslání je ovšem specifické.
To nejsou zanedbatelné počty a zanedbatelné nejsou ani peníze, které se na nefinanční podporu zahraničního obchodu vydávají. Nejde však o objem, ale o kvalitu. A nejde o systém jako takový, ale o jeho efektivnost. V lo ňském roce vznikl plán tajuplně nazvaný D 3, jehož cílem bylo zlikvidovat nynější mnohokolejnost státní podpory exportu. Mluvilo se o výlučné gesci ministerstva průmyslu a obchodu, extrémní hlasy hovořily dokonce o obnovení ministerstva za hraničního obchodu.
Z plánu nakonec nezbylo nic. Výsledkem je jen budování zahraničních zastoupení Czech Trade a na zastupitelských úřadech obnovení funkcí obchodních radů, které vzaly za své při rušení obchodních oddělení na počátku devadesátých let. Obchodní rady me todicky řídí ministerstvo průmyslu a obchodu, ale personálně jsou odpovědné resortu zahraničních věcí. Nejnázornější ukázkou kočkopsa nynější státní nefinanční podpory exportu je ovšem rozmístění zahraničních pracovišť Czech Trade: Británie, Francie , Chorvatsko, Jugoslávie, Polsko a Ukrajina. Až na Záhřeb a Bělehrad jde o města, kde už máme Česká centra.
Generální ředitelka Czech Trade Judita Šťouračová neopomněla minulý týden v Právu pochválit vládu za pochopení, že umožnila její organizaci vyslat své pracovníky přímo do zahraničí. Pro státní úřednici se sluší být loajální, avšak z věcného hlediska je na místě otázka, zda se Česká centra opravdu tak význačně starají o hledání zahraničního odbytu pro české firmy, jak se až dosud tvrdilo. Anebo zda jejich původní náplň práce i personální obsazení opravdu nemají s ekonomickým zam ěřením nic společného, jak dosud tvrdili jejich kritici.
Fiasko převedení nefinanční podpory exportu na ministerstvo zahraničních věcí bylo zaznamenáno dávno, nikdo se však nesnažil takto ostře problém definovat. Jak je u nás zvykem, jde se zlatou střední cestou postupného nahrazování primariátu „zamini dualismem za účasti ministerstva průmyslu a obchodu. To by mělo postupně převzít pod křídla veškerou problematiku, čímž by byl vlastně obnoven předchozí stav. Jde jen o to udělat to tak, aby si toho nikdo moc nevšiml a nikdo se neurazil. Mezitím ovšem utíká čas a také peníze.
Ještě hůř. Česko-ázerbájdžánské hospodářské a obchodní kontakty by patrně už dávno zahynuly na celkovou zchátralost, nebýt inženýra Josefa Nesvadby z Brna, který už čtyři roky jako soukromá osoba, bez nejmenší podpory státu, čelí v Baku př esile nejen západních, ale i polských, maďarských, ba i slovenských zástupců. Po těch letech mívá občas sklon k názoru, že u nás to jde ještě hůř než v této zemi se zřetelnými prvky feudalismu.
Není divu: v Baku zahálí valná část z mnoha desítek trolejbusů, které sem Československo svého času dodalo. Potřebují opravu, nebo výměnu. Když o tom Nesvadba jednal ve Škodě Ostrov, uslyšel: „No a co má být? Na budování chemického centra v Sumgajtu nedaleko Baku se ještě v dobách RVHP Československo také významně podílelo. Dnes v Sumgajtu potřebují mimo jiné nové kompresory, pokud možno opět z ČKD Praha, jehož výrobky se tam velmi osvědčily. „Víte, kdo jim je d odává? pokračuje Nesvadba. „Turci. Od nás se tam nikdo ani neobtěžoval zajet. Před nedávnem byly Báňské stavby Most před podpisem kontraktu za deset milionů dolarů na výstavbu luxusních bytů v Baku. Po personálním zemětřesení už odvolaný ředitel n edostal šanci, aby velkou akci dotáhl do konce. A naposled: Také v Ázerbájdžánu Československo svého času postavilo pivovar. Dnes v něm vaří ázerbájdžánské pivo Francouzi. A ne špatně.
Jak je vidět, stát za všechno nemůže. Ale právě vzhledem k objektivním i subjektivním problémům podnikové sféry je třeba, aby ty povinnosti, které stát vůči svým firmám má, plnil když ne výtečně, tedy aspoň chvalitebně.
Když byl Josef Nesvadba počátkem října v Praze, jednalo se o tom, že by si mohl na budovu v Baku, kde má kancelář, přibít ceduli s logem Czech Trade, a stát se tak jeho neoficiálním a neplaceným představitelem. Nakonec mu ř ekli, že žádnou ceduli nedostane, protože to by ji mohl chtít každý. „Do žen a do úředníků se nevidí, pravil stoicky Nesvadba a odletěl zpátky do Baku. Baku
