Rusko má stále pocit, že Ukrajina nemůže mít vnitřní záležitosti, jež se jej netýkají
V současnosti připomínají rusko-ukrajinské vztahy sud s prachem, na který nikdo nedohlíží. Povaluje se v poli někde u Poltavy nebo na Krymu, hrající si děti do něj zvídavě vrážejí hřebíky, pyrotechnici se jej snaží na dálku zneškodnit, a pyromani naopak zažehnout. Moskva považuje svou ukrajinskou politiku za otázku života a smrti. Zeměpisné postavení a historické zvláštnosti Ukrajiny z ní učinily prvek ruské totožnosti. Na jejím území se protínají siločáry a třecí plochy vztahů Ruska s okolním světem. Na jedné straně by bylo málo realistické očekávat, že Rusko začne v dohledné době vnímat kolébku vlastní státnosti jako cizí stát, jeden z mnoha. Na druhé straně striktně dvoustranné vztahy mezi Moskvou a Kyjevem nejsou možné – utvářejí se v mezinárodním kontextu a definují je především mocné vnější faktory.
Každý dnešní pokus formulovat strategii budoucích vztahů Ruska a Ukrajiny je odsouzen k nezdaru, neboť oba státní útvary jsou v přechodném, tekutém a nepevném stavu – ostatně jako celý mezinárodní systém. Neznamená to však, že by měl sud s prachem zůstávat bezprizorný.
Při pohledu z velké dálky mohou rusko-ukrajinské vztahy připomínat česko-slovenské. V obou případech pojí národy silné historické, jazykové a psychologické svazky. Na rozdíl od druhého případu však v tom prvním nápadná blízkost dvou národů není žádnou zárukou jejich skvělých politických vztahů. Spíše naopak jim je na škodu. Budování státu, jak známo, předpokládá sine qua non podmínku posílení vlastní identity na úkor všeho podobného a příbuzného. Ukrajinská totožnost je budována na protikladu k Moskvě a na schopnosti vzdorovat ruské přitažlivosti coby silnějšího subjektu. Úspěch je možný, jen pokud se bude neustále zdůrazňovat ukrajinská svébytnost, neodvozenost a nezávislost. Lze proto očekávat, že posilování dvou pilířů nosných pro každou národnostní identifikaci – jazyka a vlastních dějin – bude nadále vyvolávat spory s Moskvou, jež má zájem, aby oba národy byly trvale vnímané jako součást společného celku. Vyhlídka, třeba i pomyslná, na zařazení do západního politického prostoru prostřednictvím EU nebo NATO je schopná pobízet Ukrajinu k posunu směrem „daleko od Moskvy“.
Problém spočívá v tom, že v Kyjevě neexistuje konsolidovaná a odpovědná mocenská struktura, s níž by Moskva mohla vést dlouhodobý dialog. Rozdrobená politická scéna je sice zárukou pluralismu, leč odsuzuje zemi k nekonečnému zápasu, v němž skupinové zájmy vítězí nad celonárodními. Další zostření tohoto boje slibuje i letošní volební rok. Ukrajina je ve stavu trvalého ekonomického a politického chaosu, který nelze překonat bez konsolidace elit. S ní však nelze počítat dříve, než se obmění politická generace. Vzhledem k naznačené orientaci může Kyjev počítat s lepším pochopením svých kroků ze strany Evropy a USA než Moskva. Proto se ukrajinské vedení nebojí rozhoupávat loď. Důvodně si totiž uvědomuje, že soucit je vždy na straně slabšího a viníkem každého konfliktu bude spíše Rusko. Lednová „plynová válka“ ukázala, že každé silové zacházení s Ukrajinou může mezinárodní postavení Moskvy vážně poškodit. Moskva však zatím nedokáže demonstrovat serióznost svých záměrů jinak než hrozbou síly. Takto je třeba vnímat i odhodlání Ruska zasáhnout v Gruzii – jako varovné gesto vůči Ukrajině. Přitom by zájmům Moskvy mnohem více posloužila snaha vyhnout se geopolitickému střetu ohledně Ukrajiny, jehož následky by každopádně pro Rusko znamenaly velkou úhonu, především morální. Skutečnost, že se na veřejnosti čile probírá možnost vojenských akcí mezi těmito dvěma národy, je katastrofálním debaklem politiků obou zemí.
Navzdory živelnosti a nevyzpytatelnosti ukrajinské politiky se styl jejích hlavních aktérů příliš nemění a jejich kroky lze předem odhadnout. To však vyžaduje přístup osvobozený od primitivní schematičnosti a citové zaujatosti. Povýšenecké manýry moskevských politiků (například drzé chování ruského velvyslance Viktora Černomyrdina, jenž dle libosti nadává ukrajinským politikům do soumarů, psů a tak dále), jejich neschopnost potlačit své vnímání Ukrajiny jako historického nedorozumění a populistická prohlášení o ruském právu na ta či ona současná území země jim odcizují ukrajinskou společnost a posilují v ní vědomí, že nemá jinou než západní volbu. Zdá se, že ruská veřejnost ani Kreml si vůbec neuvědomují, že takové výroky na adresu sousední země Ukrajince urážejí. Rusko má stále pocit, že Ukrajina nemůže mít „vnitřní záležitosti“, jež se jej netýkají. Tím poškozuje i svůj nejvlastnější zájem, kterým údajně má být dobré sousedství.
