Válka v Kosovu
Mezinárodní společenství si s kosovským konfliktem očividně neví rady. Poslední vývoj událostí nasvědčuje teorii, že NATO při svém rozhodování o vojenském zásahu rozhodně nepočítalo s tak odhodlaným odporem Miloševičovy Jugoslávie.
Severoatlantická aliance přitvrdila ve svém postupu proti Jugoslávii pomocí osvědčené metody cukru a biče. Na jedné straně minulý týden zintenzivnila letecké údery proti srbským cílům a oznámila přesun dalších tří set amerických vojenských letadel do oblasti, na druhé straně nepřímo nabídla jugoslávskému prezidentu Slobodanu Miloševičovi zprostředkovaně určité ústupky. Mluvčí aliance Jamie Shea prohlásil, že zatímco srbské síly jsou stále slabší, tak NATO je stále silnější (v oblasti bude již přes tisíc vojenských letadel). V žádném případě prý není otázkou, zda aliance vyhraje, ale pouze kdy. Zcela v rozporu s těmito tvrzeními působí srovnání doposud nepatrných srbských vojenských ztrát vůči obrovským nákladům, které si letecké údery vyžadují ze strany aliance. Podle deníku New York Times samy Spojené státy doplácejí na každý den leteckých úderů téměř 100 milionů dolarů. Celkově pak počítají pro nejbližších šest měsíců s výdaji (včetně humanitární pomoci) více než čtyři miliardy dolarů.
Alespoň gesto Dosavadní oficiální strategie NATO vůči Jugoslávii je jasná - vojenské údery budou zastaveny až poté, co srbské vedení stáhne z Kosova všechny své ozbrojené síly, zastaví vojenské akce a zajistí bezpečný návrat uprchlíků. Evropská unie, jejíž členské země jsou až na několik výjimek zároveň členy aliance (jedenáct z patnácti zemí EU jsou členy NATO), však na svém mimořádném summitu demonstrovala podstatně větší otevřenost diplomatickému řešení. V závěrečném „shrnutí , které přednesl předsedající německý kancléř Gerhard Schröder, sice podpořila požadavky OSN, které se téměř shodují s podmínkami NATO, jednotliví představitelé však prezentovali smířlivější postoje. Nejvýraznějším návrhem v tomto směru byl patrně odsunutý plán německého ministra zahraničí Joschky Fischera, který počítal s řešením kosovské krize za účasti zemí G 8 a nabídkou 24hodinového příměří prezidentu Miloševičovi v případě, že začne z provincie stahovat své jednotky. Zde je možno vystopovat nejpatrnější posun stanovisek. Zatímco oficiální linie NATO připouští zastavení náletů až v případě splnění podmínek, tak v případě německého návrhu by se jednalo jen o započetí jejich plnění.
Tanec na vejcích Německo se rozhodlo sehrát na Balkáně aktivní roli. Toto úsilí pramení z jeho současného předsednictví Evropské unie, což určitým způsobem k aktivitě a formulování určité strategie zavazuje. Silným podnětem však bezesporu byla i nedávná kritika německé vlády ze strany jejích evropských partnerů. Bonn, respektive Berlín, prý zůstává ve stínu Spojených států a rozhodně nehraje roli evropského bezpečnostního pilíře, za který byl krátce po pádu železné opony na počátku devadesátých let označen právě Washingtonem. Toto strategické rozhodnutí přitom tehdy vyvolalo jak v Paříži, tak i v Londýně značné roztrpčení. Německé ministerstvo zahraničí pod vedením Joschky Fischera bylo pověřeno, aby vypracovalo koncept nového mírového řešení balkánského konfliktu, který měl být prezentován na svolaném mimořádném summitu EU v Bruselu. Fischerův tým se skutečně podle mnohých pozorovatelů překonal a předložil skicu možného realizovatelného řešení, které si vzápětí získalo značnou podporu většiny zúčastněných stran. Vyjma Slobodana Miloševiče. Představitelé NATO a USA pak doplnili, že německý plán vítají jako podnět k diskusi, Bělehrad však nejprve musí bezpodmínečně splnit všechny podmínky pro zastavení leteckých úderů. Zejména Washington zareagoval na německý návrh velmi zdrženlivě. Německá iniciativa byla přesto diskutovaným tématem úterního setkání americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové s jejím ruským protějškem Igorem Ivanovem. Mírový plán předložený německým ministerstvem zahraničí zahrnuje především tyto klíčové body:
- Bělehrad musí stáhnout z Kosova všechny srbské bezpečnostní síly
- NATO pozastaví na 24 hodin veškeré letecké údery, jakmile začne odsun
- Musí být zajištěn bezpečný návrat všem utečencům
- V Kosovu budou umístěny mezinárodní jednotky
- Území Kosova bude přechodně předáno pod správu Organizace spojených národů
- Kosovská osvobozenecká armáda bude odzbrojena
- V Kosovu musí bezodkladně začít působit potřebné humanitární organizace.
Ze závěrů středečního bruselského summitu však překvapivě vyplynulo, že Fischerův plán, ačkoliv měl být jeho ústředním bodem, nebyl základem diskuse. Závěr setkání však vyzněl ve velmi podobném duchu. Unie nabídla, že by k pozastavení leteckých úderů mělo stačit i jen to, aby Slobodan Miloševič přistoupil na požadavky mezinárodního společenství a začal je plnit. Bezprostředně po ukončení konfliktu předpokládá unie zřízení prozatímní mezinárodní správy, kterou by mohla převzít Evropská unie. Dále by měly následovat svobodné volby, zřízení policie reprezentující složení obyvatelstva a rozmístění mezinárodních vojenských sil, které by měly zajistit ochranu všech obyvatel. Den po Bruselském summitu se spolkový kancléř Gerhard Schröder ve své řeči v Bundestagu vyslovil pro přijetí opatření, která by přispěla k dlouhodobé stabilizace balkánského regionu. Kromě zapojení doposud stranou stojícího Ruska je třeba podle něj bezpodmínečně připravit určitý typ Marshallova plánu pro Balkán, který byl na bruselském summitu rovněž projednáván. Při porovnání původního německého plánu se závěry bruselského summitu, které se k Fischerově práci demonstrativně nehlásí, je na místě otázka, zda jakési „přeformulování německého konceptu v podobný koncept evropský nebylo záměrem. Nejstarší generace celého regionu bezpochyby ještě nezapomněla na hrůzy prožité za druhé světové války, kdy zvláště na Balkáně nacisté vynikali v provádění nejrůznějších zrůdností. Místní obyvatelstvo, ať srbští Četnici, či chorvatští Ustašovci za nimi sice v ničem nezaostávali, nicméně Německo je zde doposud v myslích mnoha lidí spojováno s největšími zločiny nacismu. Ani po padesáti letech není jisté, zda mírový plán předložený právě Německem by nebyl ze strany Srbů již předem bez sebemenších šancí.
Od raket k diplomacii Významným bodem jednání šéfů států a vlád členských zemí EU v Bruselu byla také otázka zapojení Ruska do řešení konfliktu. Unie ve svém závěrečném komuniké konstatuje, že ruský příspěvek k nalezení řešení je nezbytný. Ve světle posledního vývoje v Moskvě se tento postoj jeví spíše jako určitý alibismus. Obzvláště paradoxně vypadají podobné formulace v porovnání se sebevědomými postoji představitelů aliance bezprostředně po zahájení vojenských akcí před několika týdny. Tehdy nikdo na postoj Moskvy nebral přílišný ohled. Rusko se tak logicky dostalo do pozice, kdy pokud nechtělo zcela ztratit tvář, muselo vůči akci aliance zaujmout tvrdě odmítavé stanovisko a tolerovat verbální válečnické úlety některých svých vysokých představitelů. Současné volání po co nejužším připojení Moskvy k mezinárodnímu společenství řešícímu kosovskou krizi tak vypadá jako snaha, jak se zbavit části odpovědnosti. Za úspěch či neúspěch budoucích mírových jednání - a ostatně i všech kroků společenství - by byla Moskva spoluzodpovědná. Rusko této strategii vyšlo vstříc. Oficiální postoje prezentované premiérem Jevgenijem Primakovem a ministrem zahraničí Ivanovem se Kremlu již pravděpodobně nezdály svým značně protizápadním tónem, který dostával zemi do stále hlubší izolace, dost vhodné. Prezident Boris Jelcin tedy jmenoval svým zvláštním zástupcem pověřeným řešením jugoslávského konfliktu bývalého premiéra Viktora Černomyrdina, který sice nebude členem kabinetu, je však vybaven vysokými pravomocemi. Zvláštní zmocněnec Černomyrdin, který je obecně považován za Jelcinova loajálního člověka, je vybaven i mandátem k jednání se zahraničními státníky a jeho pověření údajně svého času navrhl americký viceprezident Albert Gore. Kreml tedy tímto krokem jednoznačně demonstroval svou ochotu přispět k diplomatickému tlaku na srbské představitele, a zároveň se tak těsněji připojit k mezinárodnímu společenství, od kterého Moskva nutně potřebuje další a další hospodářskou pomoc.
Válka papírových vůdců Severoatlantická aliance se v posledních dnech dostala do soukolí dvou možností, z nichž ani jedna není pro NATO ta správná. Ani při pokračování v tvrdém kursu vůči Bělěhradu, tedy neustálém silném bombardování srbských cílů, si již aliance nemůže být v žádném případě jista, že by Miloševič svorně podporovaný celým národem ustoupil. Ba naopak, se vší pravděpodobností se budou množit případy nechtěných civilních obětí, které budou vhodným populistickým střelivem typu „barbarské bombardování civilních cílů . Uvažovaná pozemní akce by se mohla díky členitému terénu zvrhnout v neuvěřitelně nákladnou konvenční poziční válku s obrovskými ztrátami na životech. Druhá nabízející se varianta - totiž přerušení vojenských akcí aliance a pokus o čistě diplomatické řešení - by byla jasným znamením pro jakéhokoliv případného budoucího agresora, že NATO je impotentní sbírka ramenatých řečníků. Na to tedy v Bruselu nikdo nesmí ani pomyslet. Jak z kruhu ven? Právě zapojení Ruska jako určitého zprostředkovatele a zároveň garanta srbské „poslušnosti by mohlo být oním elegantním řešením, které by umožnilo zachovat si tvář oběma válčícím stranám. Jugoslávská federace již jasně deklarovala zájem stát se dalším členem rusko-běloruského svazku. Místní parlament toto přání již dokonce oficiálně posvětil. Představitelé Ruska i Běloruska vyjádřili zprvu tomuto úsilí podporu, avšak s tím, že vytvoření takovéhoto svazu vyžaduje čas a rozhodně není otázkou několika příštích dnů či týdnů. Příslib tedy ano, avšak až do budoucna. Přesto komunisty ovládaná Státní duma připojení Jugoslávie k rusko-běloruskému svazu v pátek schválila. Kreml by tak mohl mít v ruce dostatečné páky k prosazení případných mírových jednání.
Plody kompromisu Diplomatická aktivita pravděpodobně minulý týden přinesla své plody. Doposud odmítavý Miloševič se poprvé nechal slyšet, že je ochoten přistoupit na přítomnost mezinárodních mírových sborů v jihosrbském Kosovu. Nikoliv však ze zemí NATO podílejících se na vojenských operacích. Běloruský prezident Alexander Lukašenko, který byl v Bělehradě na oficiální návštěvě vzápětí dodal, že tento Miloševičův souhlas je jeho posledním kompromisem, který je ochoten vůči mezinárodnímu společenství učinit. Návrh ze strany aliance pravděpodobně neakceptovatelný, nicméně učiněný. Opomineme-li úvahy o tom, že srbským tankům již dochází palivo, pak je znamením určitého průlomu. Zda k němu přispěla větší intenzita bombardování, či naopak ruská taktika ohledně okamžitého začlenění Jugoslávie do svazku s Ruskem a Běloruskem, může být pouze předmětem dohadů.
