Naprostá většina českých firem ignoruje povinnost zveřejňovat údaje o svém hospodaření v obchodním rejstříku. Jejím smyslem je přitom zvýšit přehlednost podnikatelského prostředí, jenže takto ji vnímá jen část podnikatelů. Zbytek tvrdí, že je to jen další šikana ze strany státu.
Na kvalitu podnikatelského prostředí v Česku si firmy stěžují často a rády. Výtky většinou míří na vládu, parlament či Evropskou unii, které vymýšlejí nejrůznější překážky v podnikání. Kritikou do vlastních řad však firmy šetří. Přitom se samy na vytváření nepřehledného prostředí pro podnikání podepisují. Jedním z klíčů ke snadnému fungování firem je povědomí o tom, s kým obchodují, jak jsou partneři důvěryhodní, jak hospodaří a zda nehrozí, že od nich nakonec firmy nedostanou zaplaceno. A právě tyto informace o sobě firmy tají. Přestože ze zákona by údaje o hospodaření měly pravidelně zveřejňovat v obchodním rejstříku, skoro dvě třetiny českých firem od roku 2006 neuložily do sbírky listin účetní závěrku. Za rok 2010 povinnost splnilo jen 33 procent firem a rok od roku jejich počet klesá.
Zdá se však, že to nikoho nezajímá. Firmy o svých prohřešcích mlčí a v podstatě je považují za normální. Státní úřady, které by plnění povinnosti měly hlídat, se vymlouvají na nejasné kompetence a na to, že na kontroly nemají dost lidí. Soudy, které vedou obchodní rejstříky, plnění povinnosti systematicky nehlídají. Zákon jim to totiž výslovně neukládá, ačkoli jim umožňuje uložení pořádkové pokuty do výše 20 tisíc korun. Na chybějící dokumenty soudy přijdou většinou jen tehdy, když chce firma změnit některý z údajů v rejstříku a potřebné dokumenty k návrhu nepřiloží. Ministerstvo spravedlnosti tvrdí, že kontrola patří do kompetence ministerstva financí, respektive Generálního finančního ředitelství. Pro finanční úřady ovšem hlídání publikační povinnosti není priorita. Ukládání závěrek do obchodního rejstříku kontrolují, až když vyrazí do firem na daňové kontroly. Soudy ani finanční úřady si nevedou statistiku, kolik firem už přistihly a jak vysoké pokuty jim za porušení udělily.
Čtěte také:
Platební morálka firem se zhoršila, faktury platí za 75 dnů
Česko nechce snazší regule pro malé firmy
Na první pohled by se mohlo zdát, že povinnost, kterou nikdo nedodržuje a ani nikdo nevymáhá, je zbytečná a měla by se zrušit. Jenže zveřejňování smysl má, minimálně z hlediska kultivace podnikatelského prostředí. Svědčí o tom praxe ze sousedních států. V Německu ukládá do sbírky listin účetní závěrky včas 90 procent z milionu firem, které tuto povinnost mají. Tohoto čísla Němci dosáhli důslednou kontrolou firem ze strany provozovatele rejstříku a Spolkového úřadu pro spravedlnost. Rakousko je na tom o něco hůř. Deset procent firem povinnost neplní a třetina podniků nemá ve sbírce listin aktuální výkazy. Pořád jde ale o výrazně lepší výsledek než v Česku.
Jenže v tuzemsku se na smysluplnosti zveřejňování neshodnou ani zástupci podnikatelů. Asociace malých a středních podniků razí názor, že jde o zbytečnou šikanu, protože obchodním partnerům účetní výkazy o stavu obchodního partnera nic neřeknou. Hospodářská komora si je naopak vědoma, že účetní závěrky jsou důležitým zdrojem informací o firmě, která uložením dokumentů do rejstříku ukazuje, že ostatní se nemusí bát s ní obchodovat. „Běžně se na Hospodářskou komoru obracejí podnikatelé s dotazem na solventnost určité právnické osoby, neboť nemohou dohledat žádné její hospodářské ukazatele,“ říká Lenka Vodná z Hospodářské komory.
Banalita, která se může vymstít
Povinnost firmy zapsané do obchodního rejstříku ukládat účetní závěrku do sbírky listin vyplývá ze zákona o účetnictví. Na celoevropské úrovni tuto praxi vyžaduje čtvrtá směrnice o účetních závěrkách. Firma musí účetní závěrku do sbírky listin uložit do 30 dnů od jejího ověření auditorem a schválení valnou hromadou. V každém případě ji musí do rejstříku poslat do konce následujícího účetního období. O povinnosti posílat dokumenty do sbírky listin hovoří i obchodní zákoník, podle něhož tak firma musí učinit bez zbytečného odkladu.
Pokud firma údaje o hospodaření do sbírky listin neuloží, hrozí jí sankce až do výše tří procent aktiv. Takto drakonické pokuty ovšem úřady neukládají. Ze zkušeností právních kanceláří vyplývá, že pokuty se pohybují v řádu jednotek tisíc korun. Finanční úřady, které neplnění povinnosti ukládání závěrek do rejstříku postihují, mají až tři roky od nesplnění povinnosti na to, aby začaly firmu stíhat. V praxi to funguje tak, že když už finanční úřad nebo rejstříkový soud na porušení povinnosti uložit dokumenty do sbírky listin přijde, vyzve firmu k doplnění chybějících dokumentů. Teprve když firma odmítne, udělí pokutu. „Pokud by firma chtěla dodatečně dobrovolně splnit svou povinnost po uplynutí výše uvedené lhůty a poslat do rejstříku chybějící dokumenty, žádné sankce jí za to nehrozí,“ uklidňuje hříšníky, kteří by se chtěli polepšit, advokátka Jaroslava Ignáciková z Deloitte Corporate Governance Centra.
Jenže nezveřejňování údajů o hospodaření až taková banalita být nemusí. Teoreticky by firmě a jejímu vedení za to mohl hrozit až trestní postih. Pokud by firma nezveřejňovala účetní závěrku například proto, aby se obchodní partneři nedozvěděli, že je dlouhodobě ve ztrátě, a tudíž že obchodování s ní je rizikové a za dodávky by pak skutečně partnerům neplatila, mohla by být stíhána za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření. „Poškozená firma by ovšem musela prokázat, že obchodní partner nezveřejňováním závěrky opravdu ohrozil nebo omezil její práva,“ říká Ignáciková.
Dobře by si svůj postoj k zasílání účetních výkazů do rejstříku měli rozmyslet majitelé firem, kteří by rádi v budoucnu firmu prodali nebo získali podporu strategického investora. Potenciální zájemci se většinou v první řadě dívají právě do obchodního rejstříku. „Pokud tam informace a dokumenty nejsou a společnost je ani není ochotna na vyzvání předložit, pak klientovi doporučujeme transakci či spolupráci pečlivě zvážit,“ dodává Ignáciková z Deloitte Corporate Governance Centra. V konečném důsledku se tak majitelé firem připravují o peníze z prodeje či potenciální spolupráce.
Ilustrační foto, zdroj: Profimedia.cz
Plná ústa výmluv
Důvodů proč neposílat účetní výkazy do sbírky listin nacházejí zástupci podnikatelů spoustu a v zásadě se neliší od těch, které uvádějí firmy v okolních zemích. Jedním z nich je prosté opomenutí nebo nezkušenost začínajících byznysmenů. „Dalším z důvodů může být dnes vyšší uvědomění firem a nechuť plnit nesmyslné požadavky. Zveřejňovaná data reálně nemají adresáta. Stát kompletní výsledky od firem dostává. Není tedy jasné, komu jsou citlivá hospodářská data na internetu určena,“ tvrdí za Asociaci malých a středních firem a živnostníků (AMSP) Pavla Břečková, která je spolumajitelkou strojírenské firmy Audacio. Zveřejněné údaje podle ní vedou i k oslabování konkurenceschopnosti českých firem. „Z výkazů lze snadno vyčíst, jaké má firma úvěrové zatížení, kolik platí svým zaměstnancům a s jakou marží pracuje. Z toho lze lehce odvodit, jak dlouho například vydrží konkurenční tlak, snížené či ,dotované‘ ceny,“ dodává Břečková.
Její firma povinnost ukládat účetní závěrku do sbírky listin plní. Nicméně způsob zveřejňování naplňuje Břečkové argumentaci. V rozvaze a výsledovce je řada údajů začerněná, aby se nikdo nedozvěděl, kolik má Audacio zásob, jaké má krátkodobé pohledávky, kolik peněz má na účtu či jakého hospodářského výsledku dosáhla. Zákon o účetnictví přitom vyžaduje, aby ve sbírce listin byla závěrka v plném znění tak, jak byla sestavena. Rejstříkové soudy na kontrolu, zda vkládané dokumenty odpovídají zákonu, ovšem nemají dostatek kapacit. Proto se nezřídka také stává, že závěrka je sice vložena celá, ale jen v naskenované podobě, která je nečitelná.
Určitou roli v tajení údajů o hospodaření hraje i nedůvěra k ostatním firmám. „V případě nepříznivých hospodářských výsledků by je mohlo zveřejnění závěrky poškodit v očích obchodních partnerů. Zveřejňovat účetní výkazy zřejmě nechtějí ani společnosti s jasnou vlastnickou strukturou, pokud dosáhnou extrémně dobrých ekonomických výsledků. Vlastníci se mohou bát negativního přístupu okolí k jejich úspěchu, nebo třeba požadavků zaměstnanců na vyšší růst mezd,“ doplňuje výčet Lenka Vodná z Hospodářské komory. Existují i případy, kdy například malé firmy chtějí při jednání se zahraničními partnery vypadat větší, aby s nimi uzavřely obchod. Kdyby o sobě publikovaly účetní údaje, mohl by partner snadno zjistit, jak velká ve skutečnosti taková firma je, a dál by s ní nejednal.
Firmám vadí, že ve srovnání se zahraničím se k jejich údajům dostane kdokoli zdarma. V Rakousku se například za data ze sbírky listin platí. Cena se pohybuje v jednotkách eur. V některých zemích jsou informace dostupné jen na rejstříkových soudech nebo jiných orgánech, které rejstříky vedou. O data o účetnictví obchodních partnerů je ovšem zájem. „Od začátku roku 2012 zaznamenal německý elektronický obchodní rejstřík každý měsíc v průměru 3,2 milionu přístupů. V 81 procentech případů se týkaly účetních závěrek,“ říká Michael Bretz z německé společnosti Creditreform, která se zabývá mimo jiné hodnocením bonity firem.
Stát nepomáhá
Povinnost zveřejňovat účetní výkazy není šikana ze strany státu. Nicméně stát její plnění firmám neusnadňuje, i když by mohl. Rozvahu a výsledovku firmy každý rok posílají finančním úřadům v rámci daňového přiznání. Teoreticky jim nic nebrání v tom, aby tyto dokumenty dál postoupily obchodnímu rejstříku. Podobně to funguje u veřejně obchodovaných společností, které musejí účetní závěrku předkládat České národní bance. Ta by výkazy měla přeposílat do rejstříku. Větší součinnost státních orgánů předpokládá i Evropská komise.
V letošní novele čtvrté směrnice o účetních závěrkách dává Komise státům možnost zprostit mikropodniky s obratem do 700 tisíc eur nebo bilanční sumou do 350 tisíc eur a s méně než deseti zaměstnanci povinnosti posílat výkazy do sbírky listin. Pokud tyto výkazy předloží jinému určenému orgánu, třeba finančnímu úřadu, musí je tento orgán do obchodního rejstříku poslat za firmu. Kromě této možnosti navíc novela umožňuje firmám, aby sestavovaly rozvahu a výsledovku ve výrazně zkráceném znění. Jestli Česko toto právo volby využije, zatím jasné není. „Problematika možnosti zproštění mikropodniků povinnosti zveřejňování účetních závěrek v obchodním rejstříku bude předmětem odborných diskuzí. Nelze pravděpodobně očekávat účinnost této změny dříve než k 1. lednu 2014,“ sdělil PROFITU Ondřej Jakob, mluvčí ministerstva financí. V Německu odborné diskuze zrychlili a mikrofirmám uleví už letos. Podle zákona, který směrnici převede do německého právního řádu, se zjednodušení bude týkat firem ve všech účetních letech, jejichž konec nastane po 30. prosinci 2012.
Čtěte také:
Česko málo věří startupům, kapitál se jim tu shání těžko
Vzpoura v Německu: tisíce firem nechtějí platit za ekologický proud
Evropská komise si uvědomuje, že sestavování účetních závěrek může být pro malé a střední firmy administrativně i finančně náročné. Zjednodušení výkazů a zproštění některých povinností, jako například povinného auditu či sestavování konsolidovaných závěrek, by v celé Evropské unii ušetřilo malým a středním firmám 1,7 miliardy eur. Připravuje proto novou směrnici, která by se věnovala pouze účetnictví malých a středních firem. Do ní chce zjednodušení prosadit. I tato změna počítá s tím, že by státy mohly svým institucím přikázat, aby dokumenty malých firem mezi sebou sdílely nebo by jim mohly rovnou zveřejňování dokumentů prominout.
V českém prostředí by asi taková praxe měla logiku. Proč chtít po firmách něco, co stejně nedodržují? Jenže jde také o budování určité podnikatelské kultury založené na vzájemné důvěře a důvěryhodnosti jednotlivých firem. Tu se nepodaří vytvořit, pokud budou firmy každou povinnost už dopředu vnímat jen jako nesmyslný požadavek státu, aniž by si uvědomovaly, že některá z nařízení mohou být prospěšná jim samotným.
Jak poznat, s kým obchodovat
Podnikatele, kteří neplní povinnost zveřejňovat účetní výkazy ve sbírce listin obchodního rejstříku, k tomu možná vede rozšířená skepse, že z účetních výkazů se riziko nezaplacení pohledávek zjistit nedá. Mají pravdu v tom, že účetní závěrka není a ani by neměla být jediným zdrojem informací pro hodnocení bonity partnera. Pomohlo by prý, kdyby stát například zveřejňoval dlužníky sociálního pojištění a daní, tvrdí Pavla Břečková z AMSP. Nicméně samotný fakt, že firma výkazy nezveřejňuje, může mít určitou vypovídací hodnotu. „Praxe ukazuje, že u firem, na které byl vyhlášen bankrot, je podíl těch, které před bankrotem účetní závěrku či výroční zprávu nezveřejňovaly, mnohem vyšší, než u souboru všech firem,“ vysvětluje Věra Kameníčková, analytička společnosti Czech Credit Bureau, která se zabývá hodnocením bonity firem. Podobnou zkušenost mají i její kolegové z rakouské pobočky společnosti Creditreform.
Z účetních výkazů se v každém případě dá zjistit poměrně hodně informací o ekonomické situaci a stabilitě obchodního partnera. Na první pohled je třeba vidět, jestli už je několik let ve ztrátě. Dále je z výkazů možné vyčíst výši vlastního kapitálu a poměr zadlužení ke kapitálu, výši tržeb či strukturu nákladů. „Sofistikovanější přístup je založen na využití poměrových ukazatelů, jako je rentabilita tržeb, rentabilita aktiv, likvidita, zadluženost, doba obratu pohledávek a závazků. Výkazy by měly vždy zahrnovat dvě období, takže se v těchto ukazatelích dá zjistit i roční změna,“ říká Věra Kameníčková, analytička společnosti Czech Credit Bureau. Tyto ukazatele lze porovnat s údaji jiných firem či celého odvětví a vyhodnotit, jestli je firma zdravá, nebo naopak riziková.
Pokud výkazy v rejstříku chybějí, dají se některé údaje zjistit z jiných veřejně dostupných registrů. Mezi ně patří třeba insolvenční rejstřík, katastr nemovitostí, databáze dlužníků VZP a ZPMV, Středisko cenných papírů, registr veřejných zakázek či Administrativní registr ekonomických subjektů, který obsahuje informace o plátcích daně z přidané hodnoty. Nicméně sběr těchto kusých dat je časově náročnější než jedno nahlédnutí do obchodního rejstříku na internetu.
Autor je redaktorem magazínu Profit
