Kdyby na Hradě místo Zemana seděl populární kníže, novináři by se jen více nudili
Karel Schwarzenberg patří nepochybně mezi osobnosti, jimž má smysl naslouchat už jen proto, že toho opravdu hodně viděl a zažil. Zkušenost má svou cenu, ať již jsou naše politické názory jakékoli. Když s ním týdeník Euro dělal pro toto vydání rozhovor v době, kdy slavil své 77. narozeniny, nemohlo nedojít na hodnocení práce současné hlavy státu, protože chybělo málo a na Hradě mohl sedět právě on.
To, že by v tom případě znělo z Hradčan něco jiného, než zní nyní, je naprosto jasné a těžko zpochybnitelné. Bylo by však všechno opravdu jinak, jak je slyšet od hlasů proklínajících Miloše Zemana?
Důchodce z Vysočiny se sice s velkou vehemencí dere ke kompetencím, které mu ústava nesvěřila, a snaží se upoutat pozornost za každou cenu. Stejně jako posloužit kamarádům a kamarádíčkům, kteří mu na chalupu v minulých letech věrně vozili tlačenku a slivovici, aby na stará kolena nestrádal.
Na druhé straně jeho hvězdná hodina skončila podzimními sněmovními volbami, v nichž dostala jeho partička i její pramálo legitimní vláda pořádný výprask. A dnes už mu nezbývá nic lepšího na práci než pronášení poněkud nestandardních řečí a provokování veřejnosti, i když ji navenek s láskou označuje za dolních deset milionů. Ale jinak jí pohrdá jako bandou, kterou „z 65 procent tvoří debilové, 20 procent jsou alkoholici, deset procent šílenci a jen pět procent jsou normální inteligentní bytosti“, jak kdysi sečetl v jednom ze svých slavných bonmotů.
Všechny provokace a nestandardní prohlášení jsou tak jen komedií, jejíž dopad na zahraniční politiku země je velmi omezený.
I partneři si už pomalu zvykají na exota z Prahy a na to, že není třeba brát ho příliš vážně.
A tak lze asi bezpečně konstatovat, že kdyby populární kníže seděl na Hradě místo Zemana, rozdíl by spočíval v tom, že kolegové novináři by se více nudili. Slavná pražská kavárna by dál spílala Klausovi, ale Sobotkova vláda by stejně otáčela zahraniční politiku směrem, který není pro budoucnost této země úplně nějšťastnější. Jen by to nebylo tolik vidět a nebyl by kolem toho takový hluk.
Takhle alespoň ty průzkumy veřejného mínění ukazující propady Zemanovy popularity odhalují, že v Česku je opravdu hluboko zakořeněný strach z ruské agresivity. O novou východní politiku lidé nestojí, a jsou dokonce schopni proti ní docela hlasitě zvednout hlas – to je do značné míry povzbuzující zjištění.
Na druhé straně není moc povzbudivé, že se politický zápas vede o zástupná témata zvedaná z tohoto pohledu bezvýznamným prezidentem, a ne o to, co by mělo být skutečným obsahem politiky. Tedy o hledání a definování politických zájmů všech sociálních skupin obyvatelstva, jejich pojmenovávání a vyvažování. O skutečnou politiku, s níž stojí a padá systém parlamentní demokracie. Schwarzenbergova TOP 09 by tak měla mnohem spíše usilovat o nalezení společné řeči a co nejtěsnější spolupráci s ODS, s níž patří na jednu politickou loď, a ne se dále utápět ve společnosti bezbarvého uskupení Starostů a viset na oné politicky nepopsané a nepopsatelné kavárně. Jen návratem k ideologické a opravdu v dobrém slova smyslu stranické politice lze totiž čelit pilným populistům, jimž vždy půjde jen o uchopení moci. l
O autorovi| PAVEL PÁRAL • paralp@mf.cz
