Britská skupina Coldplay svým pátým řadovým albem o svých schopnostech nepřesvědčila
Obezřetnost velí raději nic neočekávat ani od nejočekávanějších událostí sezony. Mezi záplavou alb načasovanou tradičně na konec října, aby stihla zakořenit a dozrát do vánočního nákupního šílenství, hraje letos prim novinka Mylo Xyloto britských Coldplay. Postavení skupiny je přitom neotřesitelné – stačí vzpomenout, jak před šesti lety vystřelovaly vzhůru a náhle padaly akcie vydavatele v souvislosti s opakovaně odkládaným termínem vydání alba X & Y.
Jenže po vstřebání desky zůstává v hlavě ještě dlouho údiv ne nepodobný tomu prvotnímu nad kostrbatým názvem. Kapele nelze upřít kouzlo, ale tentokrát s ním nezacházela příliš šťastným způsobem. Především si vzala k srdci až příliš pravidlo, že velká jména tu nejsou proto, aby přinášela cokoli nového. Recyklace provází Coldplay od počátků, potřeba znovuoživovat však dosahuje na novince vrcholu.
Tatam je křehká, éterická melancholie prvních dvou desek a kouzlo odlehčených průzračných písniček pro pár akordů a procítěný hlas. Na novince se posluchač od první do poslední vteřiny brodí oslizlým kýčem. Přinejmenším ve srovnání s dřívějšími, pečlivě prokreslenými pocitovými miniaturami působí milostný příběh se šťastným koncem jako páteř celku banálně a rozpačitě. A od vyzrálých pětatřicátníků s jistou životní zkušeností i trapně.
Coldplay zatvrzele odmítají dospět. Novinka přetřásá posluchači již důvěrně známé a jediný posun představuje odlišné uchopení zvuku. Za rozhodnutím vést tvorbu tímto směrem není cítit ani tak kalkul, jako spíše nejistota interpreta, který oslnil prvními dvěma alby, ale zaskočily jej rozporuplné ohlasy na opatrný pokrok toho třetího. Tři roky staré Viva La Vida zavedlo Coldplay do slepé uličky neustálého vzdalování se a opětovného přibližování se kořenům.
Novinka jen smutně stvrzuje, že britská čtveřice v sobě nemá ani vizionářství Pink Floyd, ani odvahu The Beatles, kteří za stejně dlouhou uměleckou dráhu urazili miliony světelných let. Ale ani charisma U2, kteří s neochvějnou sebedůvěrou vydávají totéž album co dva roky již po třetí desetiletí.
Bublina největší kapely uplynulého desetiletí splaskla. Pokud by album vyšlo, jak bylo původně zamýšleno, tedy na sklonku předchozího roku, byla by to impozantní tečka za jednou kariérou i epochou. Anebo alespoň rozloučení se ctí. Takto je novinka jen další zbytečnou deskou. Možná přesto o dnešním světě vypovídá více než cokoli jiného. Na osobitou poetiku není čas, posluchači stačí přežvýkané polotovary a trocha přednastavené „romantiky“ z automatu. O často banálních vzplanutích a láskách současné generace totiž možná ani jinak zpívat nelze.
