Jako obvykle zvítězila řevnivost dvou úřadů a nyní to může tuhle zemi stát hezkých pár miliard
Denně hledáme za vším, co v téhle zemi nefunguje, podvody, korupci a další lumpárny. Ne že bychom se úplně pletli a tato země byla rájem poctivosti. Nicméně lze s dosti velkou jistotou tvrdit, že za většinou našich problémů je lenost, šlendrián, nezodpovědnost, malicherné třenice o kompetence a spousta podobných jevů, které nás stojí ve skutečnosti násobně více než opravdová zločinnost bílých límečků.
Směrnice o posuzování vlivu staveb na životní prostředí (EIA), jíž se týká hlavní téma tohoto vydání týdeníku Euro, je toho jasným dokladem. To, že nemáme legislativně upravenou EIA tak, aby byla kompatibilní s legislativou Evropské unie, a mohli jsme tedy stavby bez obav financovat z evropských peněz, není ničím jiným než projevem nezodpovědnosti a lenosti státní administrativy.
Politickou reprezentaci z toho asi nelze vyvinit. Skutečnost, že vliv na životní prostředí má být posuzován u stavby, jaká se nakonec realizuje, a ne u té, která je teprve v prvním projektu, jenž se bude ještě několikrát měnit, by měla být zjevná i ne zcela bystrému ministrovi. Nicméně je to především úkol úředníků, aby dali pravidla do pořádku a připravili nějaké legislativně průchodné řešení, které bude fungovat. Jenže jako obvykle zvítězila řevnivost dvou úřadů a nyní to může tuhle zemi stát hezkých pár miliard. Teď se bude improvizovat a vymýšlet nějaké rychlé řešení, které sice uspokojí byrokraty v Unii, ale jinak to téhle zemi nepomůže.
On totiž celý proces povolování staveb, soutěžení dodavatelů a samotná výstavba jsou u nás tak komplikované a snadno sabotovatelné nejen různými zelenými či jinými občanskými aktivitami, ale také skupinami s často poněkud nekalými obchodními zájmy, že jde o jeden z největších problémů v našem podnikatelském prostředí a bezpochyby to brzdí ekonomiku.
Má smysl se tím zabývat především kvůli fungování státní správy, nebo spíše jejímu nefungování. Jestliže se nyní služebním zákonem zakonzervuje tento stav a toto obsazení úřadů, bude to zdaleka nejhorší dědictví, jaké nám po současné vládě zbude. Ono totiž není až tak důležité, nakolik je státní správa pod vlivem politiků a jak se střídají náměstci, jako je podstatné, aby fungovala a ti lidé za naše peníze odváděli kvalitní práci, což v současnosti rozhodně tvrdit nelze.
Takže více než služební zákon je zde třeba, jak říkaly naše babičky, bič a malej dvorek.
Jinak o smyslu miliard z Bruselu lze celkem úspěšně pochybovat. Celý koncept evropských fondů, které mají přispívat k vyrovnávání ekonomické vyspělosti členských zemí, je velmi problematický a ve valné většině případů nefunguje. A nejde ani tak o to, že snadno nabyté peníze se také dají snadno rozkrást. To se děje a dít bude. Hlavním problémem je to, že se prakticky na deset let dopředu narýsují dotační programy, kterých je nutné se pak držet jako komunistických pětiletek bez ohledu na velmi častou potřebu změnit priority.
Vláda tak sice dostane třeba sto miliard ročně, ale přitom do té kasy nejdříve nasype čtyřicet miliard vlastních a dalších třicet až čtyřicet miliard potřebuje na spolufinancování projektů, které se často realizují se zdůvodněním „přece ty peníze v Bruselu nenecháme“, a nikoli proto, že by to posunulo českou ekonomiku někam dopředu. No a potom je třeba započítat provoz a údržbu všech těch záležitostí, bez nichž bychom se často velmi dobře obešli.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
