Tiše žijí, tiše graduje i jejich reforma. V lomozu výměny politických elit a povodňových sanací málem zapadlo, že rok 2003 bude také rokem transformace českého úřednictva. Nejenže státní správa sestoupila z okresů blíže k občanům, ale vznikem Nejvyššího správního soudu a celé soustavy správního soudnictví dostává veřejnost do rukou významnou zbraň proti úřední zvůli a liknavosti. Ta jí zatím citelně chyběla.
Dosud se sice také dalo proti postupu úřadu odvolat k soudu, ten však směl posuzovat pouze zákonnost verdiktu, nikoli jeho správnost. Navíc co soud, to jiný pohled na věc, a odvolat se nebylo kam. Zřízením nejvyšší instance tato různost zmizí. Tím, že spory s úřady budou v prvním kole projednávat specializované správní senáty při krajských soudech, dojde – doufejme – ke zrychlení.
Je ostudné, že dikci ústavy, která se zřízením Nejvyššího správního soudu počítá jako s jednou ze složek moci soudní, se kvůli politickým tahanicím povedlo naplnit až v roce desátého výročí českého státu. Notabene když masarykovské Československo dokázalo zřídit Nejvyšší správní dvůr hned v roce 1918. Však nás za absenci „úřednického soudnictví“ rok co rok kritizovala Evropská unie: v jejích členských zemích je totiž existence správních soudů samozřejmostí. Zrovnoprávněním občana a úřadů před soudní spravedlností jsme se do řady civilizovaných evropských států zařadili za pět minut dvanáct.
Možnost usadit novou instituci zdarma do volných kanceláří pražského vrchního soudu byla sice lákavá, ale brněnská umístěnka je lepší. Má-li být Brno justičním centrem republiky a sídlí-li tu už Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství nebo ombudsman, pak je důslednost skoro povinností. Prestižní adresy špičkových soudců prostě hledejme pod Špilberkem, a ne u Vltavy.
Nový šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je ceněným odborníkem, jako zakladatel to však nebude mít lehké. Parlament správní soudnictví nevybavil oproti vůli vlády novým správním řádem, chybějí soudci i vlastní objekt.
Avšak úřední šiml už beztrestný není.
