Tak máme měsíc po volbách, křesla jsou rozdělena a koaliční vládci začínají pomalu pracovat ve svých resortech. Ještě se tak nestalo a už tu máme horkou novinku letošního léta, která se dotkne pravděpodobně každé rodiny. Však kdo z nás nemá v rodině alespoň jednu smlouvu stavebního spoření?
Autor: Martin Siebert
Pokud informace někomu unikla, jen krátce připomenu, že ve hře je snížení vyplácené státní podpory na smlouvy o stavebním spořením. To by nebyla až tak zásadní informace, ovšem na rozdíl od předchozí právní úpravy (2003) jde tato myšlenka dál a mohla by znamenat snížení vyplácené státní podpory na již založené smlouvy, tedy zpětně. A jako bonus se uvažuje o zdanění úroků z vkladů.
Nechci se zde zaobírat příliš právní problematikou takového kroku. Za prvé nejsem právník, za druhé – i mezi nimi budou názory z obou táborů. Mnohem důležitější mi přijde vzkaz, který je vyslán od nové “vlády rozpočtové zodpovědnosti“. Hospodařit smysluplně, šetřit, omezit výdaje, transparentnost státních zakázek… to vše jsou líbivé fráze. Začneme také šetřit na občanovi – přeci jen, ten se bude nejméně bránit. Jít proti korporacím je mnohem těžší. Abych se však vrátil k úvodnímu vzkazu – pro nás občany:
V rozhovoru na toto téma uvedl Radek John, že sice zde lidem seberou peníze, ale dají jim je jinde. Dovolím si vsuvku – vzít a pak zase vrátit – jaké to celé tedy má smysl? Není to ztráta času, který by mohl být vynaložen efektivněji pro řešení jiných záležitostí? Jak dále uvedl, občanům by byla nabídnuta možnost nakoupit státní dluhopisy za zvýhodněných podmínek jako alternativa pro zhodnocení peněz a jako forma kompenzace. V čem by spočívalo ono zvýhodnění nezaznělo. Inu, na prvý pohled se zdá takový počin fér, nula od nuly pojde. Na celou záležitost se však mohu také podívat ze zcela jiného úhlu v duchu toho, že nejvěrohodnější lež leží těsně vedle pravdy.
Peníze, které občan uloží do stavební spořitelny má k dispozici jen ona sama a následně její klienti, kterým je půjčuje na stavební účely. Že nejde o charitativní společnost, je jasné snad každému, kdo si uvědomí, jaký úrok nabízí klientům na spořící smlouvu a za jaký úrok půjčuje. Zajímavá marže + další poplatky za vedení účtu jsou zdrojem zisku. Každopádně je to její business, kterého se mohu dobrovolně zúčastnit, když shledám výhody pro sebe. Zájmy spořitelny jsou zřejmé, stejně jako klienta (zvlášť pokud máte stále tzv. “staré“ smlouvy). Jen zájem státu se nějak vytratil, tomu totiž zůstal černý Petr v rukou, neboť on je ten, kdo vše financuje. Klienti rozhodně nespoří peníze kvůli 2 % ročně z vkladu, nýbrž kvůli státní podpoře, která dělá produkt zajímavým. Není divu, že se objevuje myšlenka na změnu stávajícího způsobu fungování stavebního spoření. Změna v podmínkách tak, jak se o nich mluví, by mohla pro stavební spořitelny znamenat újmu v několika oblastech.
1) jistě by se snížil počet nových smluv, tím by poklesly peněžní toky do systému, což by si s velkou pravděpodobností vyžádalo změnu v podmínkách nároku na řádný i překlenovací úvěr. V praxi by to mohlo znamenat zpřísnění podmínek pro splnění (např. zvýšení tzv. hodnotícího koeficientu), v důsledku by to mohlo ohrozit fungování stávajícího systému. To ovšem bude především věc, kterou budou muset řešit samotné stavební spořitelny, jde o jejich zájmy, jejich zisky. Státu to může být jedno, protože jeho zájmy jsou jinde.
2) pokud by došlo k naplnění uvažovaných změn, je zcela logické chování těch klientů, kteří mají smlouvy již s možností výběru peněz, že požádají o výplatu. Což bude pro spořitelny také neplánovaný, jednorázový zásah do cash flow a může to i urychlit dění ad 1). Že takových smluv nemusí být zrovna málo se celkem nabízí. Pokud si lidé zakládali v roce 2003 tzv. spící smlouvy, na které 1 - 2 roky nespořili, nadešel nyní jejich čas.
A co tedy zájmy státu? Zatím nám tu schází. Mohlo by se zdát, že jde o pokus ušetřit nějakou tu miliardu na vyplácené státní podpoře. Ale opravdu tolik námahy a zlé krve stojí za okamžitým ušetřením několika miliard oproti změně podmínek až pro nové smlouvy?
Zkusme se na celou věc podívat z pohledu státního dluhu, který teď obchází Evropou jako strašák. Zajímavé je, že už jsem dlouho neslyšel politické klišé řeči typu “ale ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi jsme na tom stále dobře“. Že by to nebyla během pár měsíců už pravda? Ale kdepak, pravda to je. Stejně jako to – jak říkám já – když se budeme srovnávat stále s těmi nejhoršími, budeme vždy vítězi! Prostě se to teď nehodí říkat.
Součástí schvalovacího procesu státního rozpočtu na letošní rok byl i výhled na další následující roky, kde se počítá s tím, že státní rozpočet bude i v dalších letech ve schodku podobném jako pro letošní rok. Nemá smysl polemizovat, zda se bude blížit 180 mld. Kč či jen 130 mld. Kč, oboje jsou závratné částky na které si stát bude muset někde půjčit a které nás posouvají pouze jedním směrem, špatným. Když vezmu v úvahu skutečnost, že problém zadlužení se zdaleka netýká jen zmedializovaného Řecka, že jsme malá země, z globálního pohledu nijak významná, že institucionální investoři nejsou zase tak pošetilí jako politici a chladně si zkalkulují, kolik si nechají zaplatit za podstupované riziko spojené s nákupem českých dluhopisů, když uvážím, že bude narůstat averze k financování malých ekonomik s tím, jak budou narůstat problematické státní deficity v Evropě, pak jediným způsobem, jak přilákat institucionální inves
tory, je atraktivní výnos z dluhopisů, ten by ovšem ještě více přispěl k eskalaci finančního schodku země – pak se nabízí otázka, kde si zajistit další zdroje na financování státu, aniž se spoléhat na sofistikované investory zvenčí.
Více na Hypoindex.cz.