Potichu, ale poměrně rychle eroduje český systém financování zdravotnictví. Jeho štepování miliardami z Konsolidační banky na tom nemůže změnit vůbec nic. Vláda sociální demokracie by ráda přidávala lékařům i zdravotnímu personálu a zvyšovala cenu zdravotní péče. Systém financování však takovou politiku neutáhne. Upřímně řečeno, kolaps mu během několika let hrozí tak jako tak, pokud se nestane něco zásadního.
Podstatou problému rozhodně není nějakých šestnáct miliard nedoplatků nashromážděných za několik let, jak nyní prezentuje ministerstvo zdravotnictví. Ročně nateče do pojišťoven zhruba sto třicet miliard korun a těch šestnáct nezaplacených by mohlo teoreticky jednorázově pomoci. Za pár měsíců by však stav zdravotní pokladny byl zcela stejný.
Navíc s určitou mírou nedoplatků je třeba počítat. Když se totiž Všeobecná zdravotní pojišťovna brání voluntarismu rozdávačného ministra Fišera hrozbami konkursů, vědí její vedoucí pracovníci, že bankroty dlužníků jim v žádném případě nepomohou. V každé zemi podniky bankrotují, protože dlužné peníze prostě nemají a mít nebudou. Výnosnost konkursních řízení se u nás pohybuje kolem pěti procent, takže z šestnácti miliard by do zdravotnictví přiteklo nějakých osm set milionů.
Ve skutečnosti jde tedy o to, že zdroje pro zdravotnictví rostou zcela jinou dynamikou než výdaje zdravotnických zařízení. Po řadě let fungování tohoto systému je skutečnost taková, že většina nemocnic je z pojištění schopna zaplatit
mzdy, léky a základní zdravotnický materiál a drobnou údržbu. Obnova budov a přístrojů leží v současnosti prakticky
plnou vahou na státním rozpočtu, tedy platí se z daní, a nikoli z pojistného. Poslední vývoj ukazuje, že už pomalu přestávají být peníze i na léky.
Kořeny problému jsou velmi prosté. Kromě ekonomicky aktivních osob, které platí pojistné, je zde stejné a patrně ještě o něco větší množství lidí, za něž platí pojistné stát. Zatímco zaměstnanec přispěje měsíčně v průměru sedmnácti stovkami, stát své pojištěnce honoruje zhruba čtyřmi stovkami. Tento systém založený na silné solidaritě zdravých zaměstnanců s nemocnými dětmi, důchodci a nezaměstnanými byl postaven na skutečném stavu populace v roce 1992. Od té doby však přibylo jak důchodců, tak zejména nezaměstnaných. Navíc hrozba ztráty zaměstnání zvýšila nemocnost a útěk do pracovní neschopnosti je ještě dražší, protože za nemocného neplatí nikdo nic. Pokusy dodat další zdroje zavedením plateb od pacientů jsou politicky neprůchodné. Tak není divu, že v systému stále chybějí peníze.
Kromě toho, že se nic nedělá s příjmovou stránkou pojištění, neděje se nic ani se stranou výdajovou. Dvě stovky nemocnic je počet vysoko přesahující potřeby českého zdravotnictví. Řada z nich navíc není schopna poskytovat péči odpovídající přelomu tisíciletí. Nejde jen o udržování zbytného majetku. Celá čtvrtina z nemocnic neprovádí ročně více než 750 operací. Nízká zkušenost operátorů plodí vysoké procento komplikací a ty jsou také drahé. Není nic dražšího než nekvalitní zdravotní péče vyžadující následně dlouhodobou hospitalizaci na specializovaných pracovištích a často i ztrátu pracovní schopnosti zmrzačeného člověka. Údaje o těchto nekvalitních nemocnicích jsou tajné. Zdravotní pojišťovny je sice znají, ale nemohou prakticky nic dělat. Pokus uzavřít několik nejhorších a zbytných špitálů před pár lety zkrachoval. Stav je setrvalý a zdravotnictví chronicky nemocné. Přestože ministrů zdravotnictví nejrůznější stranické příslušnosti se už vystřídalo mnoho, ani jeden nepřesvědčil, že je jeho úřad opravdu k něčemu dobrý. Ani ten poslední asi neví, která bije.
