Jaký byl uplynulý rok a jaký vývoj lze předpokládat v roce příštím? Na to se Profit zeptal ekonomů Michala Mejstříka, Davida Marka, Tomáše Sedláčka a Jana Mládka.
Foto: Profimedia, Martin Siebert, Monika Hlaváčová/MF Dnes/Profimedia, Jan Zátorský/MF Dnes/Profimedia
Otázky:
1. Co z ekonomického dění roku 2011 bylo tak významné, že se možná zapíše do učebnic?
2. V čem vás rok 2011 překvapil, co jste očekávali, a nakonec bylo úplně jinak?
3. Jaký ekonomický vývoj čeká Česko v roce 2012 a co by mělo udělat, aby se nedostalo do recese nebo útlumu?
Michal Mejstřík profesor ekonomie na Karlově univerzitě, předseda Mezinárodní obchodní komory ČR, člen NERVu
1. V prvé řadě jde o konec iluze o bezrizikovosti státního dluhu v ekonomikách s ratingem AAA, a to jak v USA, tak v zemích, jejichž měnou je euro. V minulosti dokonce i bankovní regulátoři považovali státní dluh členů eurozóny za bezrizikový. Mnozí autoři hovořili o konvergenci úrokových sazeb, které se po dlouhé období let 1999–2008 na dluhopisovém trhu pohybovaly poměrně synchronizovaně v dosti nízko položeném pásmu čtyř až pěti procent (desetileté vládní obligace). Nízké náklady státního dluhu podpořily působení eura jako multiplikátoru růstu za cenu dalšího laciného zadlužování, které nebylo brzděno ani nevynucovaným Paktem stability a růstu. Znovuobjevená rozdílná kvalita vládních emitentů vedla od konce roku 2008 k velkým rozdílům úrokových sazeb vládních dluhopisů. Úrokové riziko v sobě však vstřebalo i nemožnost korigovat situaci oslabením směnného kurzu. Riziko směnných kurzů zaniklé vstupem do eurozóny se tak fakticky přelilo do úrokového rizika a euro se stalo multiplikátorem zvýšených nákladů dluhu zejména periferních zemí.
2. Rok 2011 mne překvapil právě tím, že dluhopisy mnohých korporací (Microsoft, Fiat) začaly být bezpečnější než dluhopisy států, v nichž sídlí. Přestala platit učebnicová teze, že dluhopisy korporací jsou o rizikovou korporační přirážku dražší než dluhopisy státu, v němž podnikají.
3. Stojí před námi několik zásadně odlišných scénářů vývoje a teprve vývoj nastávajících měsíců ukáže, který z nich se naplní. Přiměřeně je potom nutné na situaci reagovat. Při citlivosti na vývoj světových trhů nám v každém případě nezbývá než zmobilizovat proexportní strategii včetně ekonomické diplomacie jako krizové opatření, které situaci alespoň trochu zmírní.
David Marek hlavní ekonom Patria Finance
1. Na začátku roku se jen málokdo odvážil uvažovat o rozpadu eurozóny, na konci roku se o této možnosti uvažuje stále hlasitěji. Myslím, že rok 2011 se zapíše do dějin rychlostí šíření finanční krize a tím, že se nejedná o krizi v rozvojovém světě, ale ve vyspělých ekonomikách.
2. Překvapilo mě především nepochopení situace evropskými politiky. Dlouho jim trvá, než připustí existenci problému, a s návrhy řešení přicházejí, když už je pozdě a je potřeba jiný přístup a jiné nástroje. Rok 2011 je pro mě rokem selhání evropských politických elit.
3. Českou ekonomiku čeká v příštím roce v lepším případě stagnace. Pokud by mělo dál eskalovat napětí, měla by se zhoršit situace na finančních trzích, problémy bank v zemích eurozóny, nebo dokonce zkrachovat některé evropské státy, či kdyby se měla rozpadnout eurozóna, byl by výsledek podstatně horší a prakticky nepředpověditelný.
Tomáš Sedláček hlavní makroekonomický stratég ČSOB, člen NERVu
1. Do světových učebnic se letošek bezesporu zapíše prohlubováním krize na vyšší a vyšší celky, jejímž důsledkem je nejen bankrot států, ale i nejistota v jinak „stabilním“ Německu. Výrazně proto pokročily úvahy o nutnosti hlubší integrace pro zachování role EU ve světě. Myslím, že významně zahýbaly děním ve světě protesty proti ekonomicko-politickému systému, který v daných zemích vládne. Na straně křesťanského světa šlo o hnutí „Occupy Wall street“, v arabském šlo o „Arabské jaro“. Neopomenutelné je i zabití Usámy bin Ládina, nicméně je zajímavé všimnout si, že přísné prohlídky na letištích pokračují a stejně tak i protiteroristická rétorika. Přestože oficiálně je toto nebezpečí zažehnáno. Důležitý byl letos i nárůst vlivu Číny a nekončící populistické úvahy o rozpadu eura.
2. Kdo neví, co očekávat, nebývá překvapen. Takže nás rok 2011 překvapil skoro ve všem. Že dluhová krize bude tak hluboce zarostlá v našem systému, že nevíme, co s tím. Že nevíme, zda demokratický i tržní systém, ve kterém žijeme, vlastně funguje. A že se zdá, že nemáme pražádnou alternativu.
3. My nemáme jasno ani v tom, co se děje teď, mnohdy ani v tom, co se stalo v minulosti a kdo za takový vývoj může, tak jak lze odhadnout budoucnost? Navíc po letech, kdy je všem jasné, že ekonomové ani nikdo jiný budoucnost prognózovat neumějí. Pokud jde o protikrizová opatření, řešíme je v Národní ekonomické radě vlády. Je ale nutné dodat, že Česká republika sama o sobě nemůže nic moc účinného vymyslet, na to je třeba spojit se do celku. To je jako snaha vyhrát fotbal sám bez spoluhráčů. Jednoduše řečeno: „Tento nepřítel je nad síly každého jednoho z nás.“ Musíme držet pohromadě, a pokud zde někdo říká bližší košile než kabát, pak vězte, že tato zima je taková, že není jen na košili. Tady právě potřebujeme ten kabát, ideálně společný kabát. To je naše jediná naděje.
Jan Mládek stínový ministr financí za ČSSD, ředitel Českého institutu aplikované ekonomie, předseda družstva Fontes Rerum
1. Rok 2011 vejde pravděpodobně do historie jako rok, který předcházel druhé vlně Velké deprese 21. století. Jako rok, kdy USA poprvé ztratily nejlepší rating na své státní obligace. I jako rok, kdy hlavní světové vlády prokázaly svoji neschopnost regulovat finanční trhy, které způsobily první vlnu deprese v letech 2007 a 2008. Přesto se za čtyři roky nepovedlo postoupit v odstraňování hlavních příčin této krize. Namísto toho je zodpovědnost přehazována na vlády, které v letech 2008 až 2009 zachránily svůj finanční sektor a teď jsou předlužené a nemají na financování sociálního státu.
2. Rok 2011 mne příliš nepřekvapil, snad jen v tom, že se naplňují ty horší verze mých očekávání.
3. Útlum či recese nás příští rok čekají skoro na 100 procent. Útlum by byl tím lepším scénářem. Ten dál počítá s poklesem do pěti procent HDP, ale světový finanční systém zůstane v chodu, stejně tak i eurozóna. Odpadne maximálně několik okrajových zemí a zbytek vykročí směrem ke Spojeným státům evropským. Pak bude záležet především na domácí politické vůli, zda se připojí k tomuto uskupení. V takovém případě by obnovení ekonomického růstu mohlo být poměrně rychlé.
