Kuponová privatizace, později mnohokrát démonizovaná, byla z velké části úspěšná
V lednu příštího roku to bude rovné čtvrtstoletí od okamžiku, kdy začala privatizace v postkomunistickém Československu, jíž věnujeme hlavní téma v tomto čísle týdeníku Euro. Začala tzv. malá privatizace. Byl to prazvláštní model. Dražily se nájmy, zásoby a zařízení obchodů, restaurací a provozoven služeb, zatímco samotné nemovitosti zůstávaly v majetku státních podniků.
Zahraniční experti na to koukali jak u vytržení a nechápali, jak může někdo dražit nájemní smlouvu na dva roky a za dost slušné peníze. Pro transformaci ekonomiky to však mělo zásadní význam v podobě rychlého návratu soukromého podnikání do zestátněné ekonomiky. Na rozdíl od Maďarska či Polska zde komunismus žádný živnostník nepřežil a jejich návrat měl zásadní psychologický efekt, když dal lidem naději, že s vlastní iniciativou lze dojít slušného živobytí. To, kromě jiného, pomohlo v přijímání nelehkých transformačních nákladů.
A také to, jak se dnes už moc neví, vyneslo slušné peníze. Více než třicet miliard byla na počátku devadesátých let ohromující suma. Státní rozpočet České republiky v roce 1993 operoval s příjmy zhruba 340 miliard korun. Peníze z této první vlny privatizace na rozdíl od dalších privatizačních výnosů nebyly hned projedeny. Ještě v rozpočtu na příští rok počítá Andrej Babiš s dotací na penze z účtu malé privatizace, kde jsou dosud čtyři miliardy.
V roce 1992 začala i privatizace velká, když Volkswagen získal prvních třicet procent akcií mladoboleslavské Škody. A pochopitelně začaly i spory o podobu a rychlost privatizace. Pokus české vlády pokračovat s dalšími velkými firmami jako se Škodou a prodávat do zahraničních rukou na federální úrovni neprošel přes ministra financí Václava Klause a nastoupila kuponová privatizace později mnohokrát démonizovaná, nicméně z velké části velmi úspěšná. A nejen proto, že docela dost lidí získalo ze státního majetku alespoň pár tisícovek, ale i proto, že se stát zbavil rizika, že mu během dlouhých prodejů strategickým partnerům jeho vlastní manažeři, převážně bývalí komunističtí generální ředitelé, firmy rozkradou pod rukama. Právě to se stalo v případě podniků zahraničního obchodu, kde si obchodníci odnesli zajímavé kontrakty a vztahy se zahraničními partnery do svých privátních firem během pár měsíců.
Ale protože šanci měl při kuponovce sice každý, ale jen někdo měl schopnosti, informace a kontakty, kuponová privatizace vytvořila i první skutečně domácí kapitalisty – Kellnera, Tykače, Komárka. Nicméně taky třeba jmenovce Koláčky, Viktora a Antonína, kteří s pomocí sociálních demokratů ovládli hornictví v Čechách a ve Slezsku. Ale zůstali za ní i zkrachovalí průmyslníci, jako byl Soudek, Stehlík či Maroušek.
Po nástupu socialistů se privatizovalo jen za peníze a do zahraničních rukou. Kdo se na dalších stránkách týdeníku Euro podívá podrobněji na největší transakce, zjistí, že to taky nebyla moc velká sláva a výnosy neodpovídají příliš tomu, jakou měly příslušné firmy cenu při dalších prodejích o pouhých tři či pět let později. Nemluvě o nikoli zrovna nejlevnějším modelu záchrany a privatizace bank. Každopádně česká privatizace je po čtvrtstoletí zralá na nějakou od politiky oproštěnou analýzu, které by se měl ujmout někdo, kdo u převodů bilionového majetku opravdu nebyl.
V kuponové privatizaci se stát zbavil rizika, že mu během dlouhých prodejů strategickým partnerům jeho vlastní manažeři, převážně bývalí komunističtí generální ředitelé, firmy rozkradou pod rukama.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
