Newyorský starosta se tak dlouho bral za taxikářskou lobby, až dostal od Uberu za vyučenou. Není to poprvé a podle všeho ani naposledy
Bill de Blasio vůbec netušil, co se to stalo.
V půli horkého července se proti němu spojili jeho političtí protivníci i spojenci, korporátní PR mašina i hlas lidu. Newyorský starosta najednou vypadal jako bezradný nováček. Politická kritika se obvykle nese po jedné ze tří linií: dotyčného má buď za zaslepeného ideologa žijícího mimo realitu, nebo za zkorumpovanou mrchu, nebo za člověka neschopného, který se ve své práci za mák nevyzná. Bill de Blasio (54) není žádný troškař: stíhá všechno najednou.
Ono letní pozdvižení způsobil starosta střetem s firmou Uber. Počet jejích řidičů loni vyrovnal a letos přesáhl počet licencovaných taxikářů (viz box); tamní provozovatelé taxislužby, jak už ve velkých městech bývá zvykem, chtějí po radních institucionální ochranu. Různí lidé si o tom myslí leccos. Londýnský starosta Boris Johnson reagoval na dotaz, jestli si taxikáři na konkurenci Uberu nestěžují, lapidárně: „Stěžují. Říká se tomu volný trh.“ Naopak pařížská starostka Anne Hidalgová řekla, že „žádná nenasytná korporace nebude diktovat řádně zvolené vládě, co má dělat“.
Děravá argumentace
De Blasio stojí pevně oběma nohama v pařížském táboře – ale má to složité. Připravil vyhlášku, podle níž nesmí počet nových řidičů Uberu překročit jedno procento ročně. (Od roku 2011, kdy se firma v New Yorku představila, pro ni rok co rok jezdí o 16 procent řidičů více.) Argumentoval, jak už jsou levicoví populisté zvyklí: že Uber je dravec sledující jen svoje zájmy, že předražuje jízdné, a navíc jeho řidiči přispívají k zácpám a tím zpomalují už tak problematickou dopravu. Každý z těch argumentů si zaslouží podrobnější pohled.
Uber má v New Yorku úspěch, protože vychází vstříc poptávce. Pro barevného Newyorčana
(i pro nedostatečně bohatě vyhlížejícího bělocha, jak se autor těchto řádek přesvědčil z první ruky) může být obtížné zastavit na ulici pověstný žlutý taxík, zejména v noci. Právě příslušníci etnických menšin (dvě třetiny tamního obyvatelstva, bělochů je 33 procent) tvoří 80 procent zákazníků newyorského Uberu. Je to logické: zatímco řidič žlutého taxíku nemá žádnou ochranu před případným agresorem, Uber zná jméno a číslo kreditkarty každého svého klienta; provoz je bezpečnější. Když tedy de Blasio chtěl Uber omezit, měl na sobě najednou nařčení z rasismu.
Předražování jízdného je jiná kapitola. Jak kousavě napsal deník New York Times, zostření konkurence obvykle ke zdražování přímo nevede; není tomu ani tentokrát. Nejlevnější – a nejrozšířenější – sazba Uberu je zhruba o čtvrtinu levnější než žlutý taxík. De Blasio mohl mluvit nejvýše o situacích, kdy vlivem vnějších okolností prudce vzroste poptávka po řidičích a s ní i cena; ta v New Yorku umí dosáhnout až 1,7násobku nejnižší sazby. I tak má tedy starosta pravdu přinejlepším napůl.
Stížnost na snížení rychlosti newyorské dopravy vlivem Uberu pak z jeho úst zní vysloveně legračně. De Blasio argumentoval statistikou, že za poslední rok poklesla průměrná rychlost o 0,84 míle za hodinu; neřekl už, že na vině je jeho vlastní nařízení, jež snižuje maximální rychlost ze 30 na 25 mil (plus minus 40 kilometrů) za hodinu.
Starosta to schytal ze všech stran. Guvernér státu New York, de Blasiův kolega z Demokratické strany Andrew Cuomo, se nechal slyšet, že „by se úřady neměly zabývat omezováním pracovních příležitostí“. Uber spustil jedovatou PR kampaň v televizi a na billboardech, zaměřenou chytře právě na fakt, že jeho služby hojně využívají černoši a Hispánci. Umělci v čele s herci a muzikanty, černošští aktivisté, běžní Newyorčané, a dokonce de Blasiovi spojenci v městské radě se do připravovaného zákazu svorně pustili hlava nehlava. Starosta po dvou týdnech vyměkl a od záměru upustil. Dobrá otázka je, jak na něj vůbec přišel. Jako obvykle k pochopení pomůže sledovat tok peněz. Newyorské taxíky jsou organizované tak, aby škodily každému kromě majitelů licencí. Těch má město 13 300, tedy v přepočtu na hlavu zhruba necelou třetinu ve srovnání s Prahou – k 8,4 milionu stálých obyvatel je třeba připočíst zhruba jednou tolik lidí, kteří do města denně dojíždějí za prací. Specialitou systému je pronájem licencí po 12 hodinách; za každou z nich si majitel naúčtuje 130 dolarů. Veškeré náklady a rizika nese řidič, jenž si ovšem nestanovuje ceny sám, nýbrž podle toho, co mu dovolí radnice. Z každého zdražení jízdného si nejméně polovinu přímo bere Metropolitan Taxicab Board of Trade (MTBT), asociace provozovatelů taxislužby, tedy znovu majitelé licencí. Newyorský trh s taxíky tak ovládají z 92 procent tři velké firmy, jejichž jedinou prací je nastavit ruku. Řidiči, kteří si vydělají taktak na slanou vodu, jezdí pod obrovským tlakem, a tudíž bezohledně; cestující zase platí zbytečně drahé jízdné.
Proč se takový systém drží? Inu, část odpovědi může poskytnout fakt, že MTBT věnovala na de Blasiovo zvolení starostou celkem 550 tisíc dolarů. Rešerše města Washington, které o zavedení podobného uspořádání věcí uvažovalo, zjistila, že tento systém organizace taxislužby má dva rysy: vždy je škodlivý a vždy je v praxi neodstranitelný, jak napsal internetový časopis Slate Magazine, který se taxíky pravidelně zabývá.
Další blasioviny
Proti Uberu tedy de Blasio pohořel. A za půldruhého roku ve funkci to nebylo zdaleka poprvé, co podobným stylem nadzdvihl obočí Newyorčanů. K jeho prvním starostenským činům patřil zákaz kočárů tažených koňmi, 150 let staré oblíbené atrakce New Yorku. Zhruba v půli kampaně prozřel a přistoupil na argumenty ochránců zvířat, ačkoli předtím po téměř čtyři roky ve funkci městského ombudsmana mu to bylo šumafuk.
Ona náhlá starost o osud koní v Central Parku (mimochodem prvotřídně živených a ošetřovaných) má zajímavé pozadí. Šéfem spolku, jenž se bral za jejich osvobození, tedy zákaz, je jistý Steve Nislick. Není to ledajaký ekologický aktivista; shodou okolností je také generálním ředitelem developerské firmy Edison Properties v sousedním státě New Jersey. Jeho firma vlastní mimo jiné několik budov a pozemků na západě Manhattanu; jako z udělání v jejich bezprostředním sousedství sídlí i newyorští koňáci, v domech s pozemky o celkové rozloze 6400 čtverečních metrů. Kdyby Edison koňácké nemovitosti získal, rázem by měl v ruce na 15 tisíc metrů plochy využitelné například pro maloobchod. Při současné ceně přibližně dva tisíce dolarů za čtvereční stopu (velmi zhruba půl milionu korun za čtvereční metr) je řeč o sumě, která vypadá jako telefonní číslo i se státním předčíslím.
Kdo by to řekl, i Nislick se ve volbách newyorského starosty v roce 2013 řádně angažoval, a sice do výše 185 tisíc dolarů. Protože je ovšem věnoval na televizní spoty, jež vyráběla nezávislá firma, aby útočila na de Blasiova protikandidáta, podle litery zákona neměl se starostovým zvolením nic společného.
Na člověka brojícího během kampaně proti tomu, že velké peníze uzurpují politiku, si de Blasio vede finančně šikovně. Otázka, jestli umí ještě něco jiného, zůstává prozatím nezodpovězena. Například na jaře se pustil do škol, které pobírají státní a městské peníze, ačkoli si regulují výuku samy. Několik jich chtěl rovnou zrušit a pro podporu si zajel až do Albany, hlavního města státu New York, za guvernérem Cuomem. Nedocenil při tom fakt, že Cuomo je velkým fandou tohoto typu škol; firma, která je pomáhá zřizovat, je pro změnu významným guvernérovým sponzorem. Jak moc věříme člověku, který dokáže zvorat i vlastní zkorumpování, komentoval to prostořeký list The New York Post.
De Blasio patří k nemnoha lidem, kteří si úředně nechali změnit jméno hned dvakrát.
Narodil se jako Warren Wilhelm; coby teenager
přijal matčino příjmení a stal se z něho Warren de Blasio-Wilhelm; nakonec, už jako politik, se přejmenoval na Billa de Blasia. Líbánky s manželkou, jež je podle vlastních slov „bývalá lesba“, strávil před dvaceti lety tehdy ilegálním pobytem na Kubě a dodnes hrdě vzpomíná, jak zamlada sháněl peníze pro nikaragujské sandinisty. Po osmnácti měsících ve funkci de facto šéfa třinácté největší ekonomiky světa se stal i pro kolegy z Demokratické strany rizikem: partajní konferenci, která se měla letos konat v New Yorku, demokraté raději přesunuli do Filadelfie. l •
Za kolik se jezdí po New Yorku Žluté taxíky: 13 300 licencí (každý řidič zaplatí majiteli licence za dvanáctihodinovou šichtu 130 dolarů) Cena: • 2,50 dolaru – nástupní sazba • 50 centů – jízdné za 1/5 míle (cca 330 metrů) • 50 centů – minuta čekání nebo jízdy krokem • 50 centů – státní přirážka při cestě končící ve městě New York a přilehlých okresech (na sever od Manhattanu) • 30 centů – městská přirážka „na vylepšení služeb“ • 50 centů – přirážka za noční jízdu (20.00 až 6.00) • 1 dolar – přirážka za jízdu v odpolední špičce (16.00 až 20.00)
Uber: 16 500 řidičů (s platem 30 dolarů za hodinu) Cena: • 3 dolary – nástupní sazba • 2,15 dolaru – jízdné za jednu míli (cca 1600 metrů), pokud se neděje něco neočekávaného, co poptávku po taxi zvedne, například přívalový déšť nebo výpadek podzemky • 40 centů – minuta čekání nebo jízdy krokem • 8 dolarů – minimální celková cena každé zakázky • 10 dolarů – storno poplatek
Cesta v praxi Budete-li ve všední den na návštěvě u Yoko Ono na rohu 72. západní ulice a Osmé avenue, která si v těch místech říká Central Park West, a navečer pojedete na náměstí George Washingtona, kde bydlel Jiří Voskovec, urazíte ty čtyři míle za zhruba půlhodinku. Povede se vám následovně:
Žlutý taxík • 2,50 USD nástup • 10 USD jízdné • 7 USD čekání • 1,80 USD přirážky • 21,30 USD mezisoučet • cca 15 procent spropitné • 25 USD celkem
Uber (nejlevnější sazba) • 3 USD nástup • 8,60 USD jízdné • 5,60 USD čekání • 17,20 USD mezisoučet • cca 15 procent spropitné • 20 USD celkem
Podzemka • průměrně 20 minut • 2,75 USD
Zdroje: archiv, maps.google.com, NYC Metro Card Bonus Calculator
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz