Jak drží uhelná lobby prezidenta Obamu pod krkem
Tající arktické ledovce, lesní požáry připomínající peklo, teplomilný hmyz požírající hektary lesů, dlouhá a smrtící sucha. Takto sugestivně vylíčil americký magazín Rolling Stone důsledky globálního oteplování, o jehož existenci v redakci kultovního periodika, zdá se, nepochybují. To, že dosavadní snahy světových politiků přijít s koordinovanou odpovědí na klimatické změny selhaly, není jen důsledkem jejich neschopnosti. V pozadí krachu nedávného summitu v dánské Kodani může být podle Rolling Stone i tichá, leč urputná zákulisní snaha lobbistů. „Šlo o nejagresivnější a nejzkorumpovanější lobbistickou kampaň, jakou jsem kdy viděl,“ citoval magazín konzultanta Paula Begalu.
Děs z nového prezidenta Vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách předloni na podzim nebylo pro ústředí těžařských gigantů dobrou zprávou. Klimatická legislativa byla jedním z ústředních volebních bodů nového amerického prezidenta a čerstvý obyvatel Bílého domu se na agendu vrhl s plnokrevnou vervou. Jeho elán ale brzy zchladila finanční krize a s ní související ekonomická pohroma, kterou zdědil po svém předchůdci. Obamova administrativa byla nucena nalít stamiliardy dolarů do americké ekonomiky a neméně nákladný boj proti klimatickým změnám ustoupil do pozadí. Navíc až za palčivou zdravotnickou reformu. Bez ohledu na vůli Bílého domu se jedna z podob klimatického zákona začala formovat v dolní komoře Kongresu pod taktovkou vlivných politiků Henryho Waxmana a Eda Markeyho. Podle Rolling Stone byla ale navrhovaná opatření od počátku neduživá a těžko mohla silný těžařský průmysl vyhodit ze sedla. Průmysloví giganti ale i tak zpanikařili a vyslali na východ Spojených států hordy klimatických lobbistů. Od roku 2003 se jejich počet ve Washingtonu zpětinásobil na více než 2800 lidí. Jen naprostý zlomek z nich – 138 – se přitom bil za alternativní zdroje energie. Téměř všichni byli ve službách „mafie fosilních paliv“, jak ropné giganty americký magazín roztomile nazval.
Chlapík z Virginie Zákon o čisté energii a bezpečnosti si začal razit cestu všemožnými komisemi a výbory ve Sněmovně reprezentantů. Tlak zainteresovaných sílil a změnila se i jejich taktika. „Než aby tvrdili, že globální oteplování neexistuje, zkusili strach z klimatické změny zaměnit za hrozbu z velké státní intervence,“ píše Rolling Stone. Příznivci a odpůrci klimatického zákona se vzápětí začali hádat, jak moc by nový předpis zvýšil cenu energií pro řadové Američany. Divoké odhady se lišily od patnácti set dolarů ke 175 dolarům za rok. Šedou brýlatou eminencí v pozadí se stal chlapík jménem Rick Boucher. Demokratický kongresman z Jižní Virginie je tím správným člověkem, na kterého se těžařské koncerny obracejí, když něco potřebují na Capitol Hillu. Na oplátku mu sponzorují politické kampaně, jen loni šlo o 144 tisíc dolarů. Boucher se svou družinou jednal několik týdnů za zavřenými dveřmi a celý legislativní proces se prý dal shrnout do jednoduché úvahy: kolik ústupků si uhelná lobby vyžádá, aby zákon alespoň v nějaké podobě prošel? Odpověď: hodně. Závazek snížit do roku 2020 emise klesl z 20 procent na 17, působnost mocné Agentury na ochranu životního prostředí (EPA) byla ořezána a většina emisních povolenek měla být znečišťovatelům rozdána zdarma. Zákon nakonec těsným poměrem 219:212 v dolní komoře Kongresu loni v létě prošel. Dlužno dodat, že i přes obrovské ústupky šlo vlastně o úspěch.
Hodně hluboká propast Bojiště se loni na podzim přesunulo do Senátu. Naděje, že zákon brzo schválí i druhá komora, se ale rozplynula už u vchodových dveří. Postaral se o to hlavně neúspěšný republikánský kandidát na prezidenta John McCain. Následovali jej demokratičtí politici ze států, kde je energetika významným průmyslovým odvětvím, jako Louisiana, Virginie nebo Arkansas. Přijetí předpisu se loni na podzim beznadějně zaseklo. Důsledkem toho byl podle Rolling Stone jednak krach prosincových jednání v Kodani, jejichž výsledkem nebyla žádná závazná dohoda, ale také strategické vakuum, v němž se americký prezident a jeho administrativa ocitli. „Zíráme do propasti,“ nechal se slyšet Dan Dudek, hlavní ekonom Enviromental Defense Fund. Ideálním scénářem by prý bylo, kdyby se senátním demokratům povedlo zákon schválit během letošního jara, což by nejspíš usnadnilo i kroky na mezinárodní scéně. Žel, tyto řádky psali redaktoři magazínu ještě před tím, než v lednových doplňovacích volbách do Senátu vyhrál republikán Scott Brown nad svou demokratickou rivalkou. Tím demokraté ztratili v horní komoře Kongresu „supervětšinu“, a teď je skoro jisté, že klimatický zákon letos v Senátu nepřijde ani na přetřes. Vznešená „bitva o globální oteplování“ je tak – aspoň pro nějakou dobu – asi vážně u konce.
