V roce 1831 se James Brooke vrátil z plavby po jihovýchodní Asii domů do Anglie a příšerně se nudil. Občas se ukázal ve společnosti, ale - jak si zapsal - vnímal „okovy civilizované společnosti víc než kdy jindy“ a zároveň věděl, že „už ho dlouho nezadrží“. Nevěděl vlastně, co chce. Hodně pil, sepsal dva politické pamflety, ale nejvíc ho přitahovaly dálky, a tak fantazíroval o velrybaření v Grónsku, farmaření v Austrálii, plavbě na Azory či výpravě do Amazonie. Jen kdyby měl vlastní škuner.
Nakonec se mu podařilo umluvit otce, který svou štědrost osvědčil už před lety, když Jamesovu nevlastnímu bratrovi - důstojníku bengálské armády - koupil slona. Vysněný škuner sice nedostal, ale starší obchodní loď také nebyla k zahození, a tak Brooke na začátku roku 1834 pyšně hlásil přátelům, že „indonéské souostroví, pobřeží Číny, Japonsko, Nová Guinea a Pacifik jsou nyní neomezeným jevištěm pro naše dobrodružství“. Výprava mladých hejsků ovšem skončila přesně tak, jak musela: průšvihem.
Chyběla jim disciplína, neuměli pořádně řídit loď, neustále se spolu hádali, a když v Macau prodali pod cenou náklad, vrátili se naštvaně domů. Zdálo se, že dobrodružství je u konce, jenže starý pán zemřel a marnotratnému synovi odkázal krásně kulatých 30 tisíc liber. Brooke neváhal a koupil vysněný škuner Royalist vyzbrojený několika šestiliberními kanony.
Na svoji velkou cestu, během níž, jak sebevědomě tvrdil, chtěl „podrývat holandský vliv v indonéském souostroví a zakládat nové kolonie“, vyplul Brooke krátce před Vánoci 1838 a 1. června příštího roku zakotvil v Singapuru. Tady šestatřicetiletý rozmazlený chlapec z dobré rodiny doplnil posádku a vyrazil k pobřeží severního Bornea, aby zde uskutečnil jednu z nejméně pravděpodobných událostí v dějinách: založil déle než 100 let vládnoucí dynastii „bílých rádžů“ ze Sarawaku.
Mizerný žák a skvělý voják
James Brooke se narodil 29. dubna 1803 ve Váránasí a v tomto posvátném hinduistickém městě, ve kterém jeho otec zastával úřad soudce, prožil prvních 12 let života. Poté ho rodina poslala studovat na jednu z nejstarších britských škol v Norwichi, ale učení mu ani trochu nešlo - rád kreslil, ale s latinskými konjugacemi si zkrátka nevěděl rady. „Nedostatek řádné výchovy byl kolosálním handicapem mladého Brooka, který začínal život s mizerným vzděláním a slabou schopností sebeovládání,“ konstatoval později Brookův přítel a tajemník Spencer St. John.
Už v 16 letech se proto vrátil do Indie a vstoupil do Bengálské armády (která stejně jako soudy spadala pod mocnou Východoindickou společnost). Tady na rozdíl od školy exceloval. V pouhých 18 letech to dotáhl na poručíka, jenže v prvním ostrém boji, který absolvoval v lednu 1825 během anglo-barmské války, ho zasáhla kulka tak nešťastně, že se příštích několik let dával dohromady. Když se zotavil, otec chtěl, aby se vrátil k Východoindické společnosti, ale James kvůli ztroskotání lodi nestihl včas nastoupit službu, a tak byl roku 1829 volný. „Hodil jsem čepici vysoko do vzduchu a úřad do moře,“ okomentoval radostně svůj neúspěch a dodal, že minulost se „rozplynula jako obláček dýmu z doutníku, se kterým jsem poslal celou společnost k čertu“.
Poté nasedl na loď a přes Madrás, Penang, Malakku, Singapur a Kanton se skoro po dvou letech plavby vrátil do Anglie, kde se - jak už víme - příšerně nudil.
Guvernér a rádža
Ale zpět na Borneo. Vnitrozemí bylo tehdy prakticky neprozkoumané a ovládané dajáckými lovci lebek. Na jih ostrova si činili nárok Holanďané usazení na Jávě, sever - dnešní malajské státy Sabah a Sarawak - formálně ovládal Brunejský sultanát. Jeho vládci dle antropologa Nigela Barleyho tradičně dělili svůj čas mezi tři hlavní koníčky - souložení, podřezávání nepohodlných příbuzných a muslimskou zbožnost, a tak není divu, že stabilita tamních poměrů připomínala Český stát v dobách prvních Přemyslovců.
Povstání byla na denním pořádku a jedno z nich zachvátilo Sarawak zrovna v době Brookova příjezdu.
Když Brooke 15. srpna 1839 vplul do ústí řeky Sarawaku, vypálil na oslavu několik ran z děla a o chvíli později se vylodil u shluku chatrčí, který se nazýval Kučing. Na místě zastihl několik brunejských hodnostářů v čele s rádžou Hášimem, kterého sultán vyslal rebelii potlačit. Setkání proběhlo v dokonale přátelské atmosféře; koneckonců nikoho nenapadlo, že Brooke není britský emisar, ale obyčejný soukromník. Celý následující rok Brooke zkoumal pobřeží Bornea, poté se zapojil do bojů proti povstalcům, a hlavně díky jeho dělům se Hášimovi konečně podařilo rebelii porazit. Brookovi za to slíbil, že se stane sarawackým guvernérem.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Zatím to ale byl jen slib, o čemž se Brooke brzy přesvědčil. Odplul do Singapuru pro zboží, za což mu měli postavit v Kučingu dům a připravit lodní náklad antimonu (jeden z mála vývozních artiklů Sarawaku). Jenže když se s plným podpalubím vrátil, dům nestál, antimon nikdo nenakopal, jmenování guvernérem se jaksi vleklo a z Bruneje se šířily zvěsti, že sultán chce Angličany internovat.
Vypadalo to zle, jenže v tom okamžiku se na obzoru ukázal dým a chvíli na to z parníku Diana vypochodovali britští vojáci. Brooke dal děla naládovat sekaným železem a znovu s Hášimem zasedl k jednacímu stolu. Ten pod tlakem okolností změnil názor a Brooke si mohl slavnostně zapsat: „Dohoda byla uzavřena, zpečetěna, podepsána, děla střílela, vlajky vlály a já se stal 24. září 1841 plnohodnotným guvernérem (rádžou) Sarawaku.“
Tropická Marie Terezie
Brooke nebyl rasista a Malajců i Dajáků si vážil a v duchu dobových představ na ně hleděl jako na „ušlechtilé divochy“. Sám sebe pak viděl jako reformátora, který své nové zemi dá stabilní a blahovolnou vládu, zavede právo a pořádek, prosadí volný obchod a udělá z ní moderní stát. Středoevropan by jeho vládu nejspíš popsal jako pokus o osvícenský absolutismus, v anglické literatuře se objevuje termín „romantický orientalista“.
Jaksi z principu potlačoval otrokářství a zakazoval Dajákům lovení lebek, ovšem nikdy se mu to úplně nepovedlo. V Kučingu nechal zřídit misii se školou a jednu z prvních institucí, kterou ustavil, byl soud. Ten zasedal pod jeho předsednictvím, v jeho vlastním domě skoro každý den a rozhodoval podle jím sepsaných pravidel, která byla směsí britského „fair play“, domorodých zvyků a islámského práva. Střízlivý britský pohled na svět se ovšem v Sarawaku prosazoval jen zvolna, což Brooke věděl nejlépe sám.
Pro řadu místních byl prostě „tuan besar“ (velký pán), přičemž tato úcta často hraničila až se zbožštěním. Existují například svědectví, že mu Dajákové nosili k požehnání setbu, a dokonce věřili - podobně jako francouzští poddaní ve středověku - ve schopnost svého vladaře léčit nemoci a zahánět smrt.
Obchod & piráti
V čem Brooke uspěl jen velmi málo, bylo ekonomické pozvednutí země. Obchod byl pro něj vždy jen zástěrkou pro dobrodružství, něco mu vynášely antimonové doly a něco daň z rýže. Ovšem domorodci byli zdaněni mírně, a tak se Brooke hojil na Číňanech, kterým udělil monopol na obchod s opiem, arakem a na provozování hazardních her. I když daň postupně vzrostla až na 64 procent, stejně to nestačilo, a tak - jak později poznamenal jeho tajemník St. John - „platil státní účty ze svého vlastního majetku, dokud ho nevyčerpal“. Byl zkrátka mizerný vykořisťovatel.
Každý, kdo někdy sledoval seriál Sandokan, musel mít pocit, že Brooke se kromě popíjení whisky věnoval hlavně různým ukrutnostem a pronásledování pirátů. Žádný Sandokan sice nikdy neexistoval, ovšem boji s dajáckými piráty Brooke opravdu zasvětil podstatnou část svého života. Kolik lidí při tom zemřelo, už nikdo nikdy nezjistí, ale v ukrutnostech si Brooke podle dostupných svědectví nikdy neliboval.
Jak takové protipirátské tažení vypadalo, popsal Brookův přítel - a kapitán britské válečné lodi Dido - Henry Keppel. Když společně dobývali pirátskou pevnost Rembas, nejdřív ji zasypali granáty z palubních děl a pak do ní poslali Dajáky, kteří už dříve přešli na rádžovu stranu.
Podle Keppela se celkem drželi a šetřili životy žen a dětí, ovšem i on musel připustit, že „pár hlav bylo odneseno jako trofeje“.
Sir Brooke
V říjnu 1847 přistál Brooke po pětiměsíční (Suez ještě nebyl prokopán) plavbě, kterou popsal jako „peklo s francouzským kuchařem a studeným klaretem“, v Southamptonu a nestačil se divit, jak je doma populární. Timesy psaly, že by vláda měla podpořit „hrdinného a nezdolného pana Brooka“ a jedna audience střídala druhou. Potkal se se vznešenými lordy, ministry a jinými potentáty, Oxford mu udělil čestný doktorát a nakonec ho přijala i královna Viktorie. Stal se sirem, coby britský konzul na Borneu dostal plat ve výši dva tisíce liber ročně, ale na druhé straně Británie Sarawak neuznala a ani ho nevzala pod ochranu.
Přečtěte si: Pozapomenutý starosta Chicaga Anton Cermak alias Tonda Vozejk
Po čtyřech měsících měl Brooke civilizace dost a vydal se zpět do Asie. Brzy poté vytáhl proti dajáckým pirátům z kmenů Saibus a Skrang, podařilo se mu je zaskočit na moři a několik stovek jich zabít. Zbylé nechal utéct do džungle, což okomentoval slovy, že je „tyto lidi třeba zcivilizovat tresty a vlídností, ale není je možné vyhladit“. Oba kmeny se mu v roce 1849 vzdaly a v budoucnu většinou bojovaly na jeho straně. Ne že by tím pirátské nájezdy skončily, ale v Sarawaku poté na několik let zavládl relativní mír a Brookova vláda se ocitla na - již nikdy nepřekonaném - vrcholu.
Vyšetřovací komise
Potom se najednou začalo všechno kazit. V květnu 1851 připlul Brooke podruhé do Anglie a zůstal tam kvůli chronické malárii dva roky. Opět to byl triumf, ovšem zároveň se stal terčem kritiky ze strany Společnosti na ochranu domorodců, která Brooka líčila coby krvavého despotu a usurpátora, muže, který tvrdí, že bojuje proti pirátům, ovšem ve skutečnosti si s pomocí britského námořnictva podmaňuje dajácké kmeny.
Sotva se Brooke vrátil do Asie, onemocněl neštovicemi a málem zemřel. Bezprostředně poté v Singapuru zasedla komise, která měla prošetřit Brookovy skutky. Vyslechla obrovské množství svědků a závěry byly pro „bílého rádžu“ nepříjemné. Komise sice uznala, že šlo o piráty a nikoli o bezbranné domorodce, kritizovala ho však za přehnanou tvrdost a za zavlečení královského námořnictva do bojů.
Británie už neměla Sarawak hájit a Brooke zuřil. Když se výsledek dověděl, vzteky prý křičel, že „jde o ponížení jeho osoby, zostuzení jeho vlády, o křivdu vůči domorodcům a zničení naší politiky“.
Čínské spiknutí
Brzy mělo být mnohem hůř. Brookem těžce zdanění Číňani se vzbouřili a na začátku roku 1857 asi 600 povstalců přepadlo Kučing. Velkou část ho vypálili, zmasakrovali několik Evropanů (včetně žen a dětí) a sám Brooke unikl jen zázrakem. Protáhl se pod dům podlahou v koupelně, ve tmě běžel k řece, tu ale obsadily čínské lodě, a tak jak později napsal, skočil do vody, „potopil se, proplul pod kýlem jedné bárky a nepozorovaně se dostal na protější břeh“. Tam se zcela zoufalý - vykřikoval prý, že „zemi předá Holanďanům, a to bez jakýchkoli podmínek“ - vydal se zbytkem bělochů k pobřeží.
Znovu měl ale štěstí. U ústí řeky Sarawak potkal jednu ze svých válečných lodí a houf spřátelených Dajáků. Okamžitě se vrátil do Kučingu. Nejdřív střílela lodní děla a poté se dali do práce Dajáci, lační ulovit nějakou tu čínskou hlavu. Byl to masakr. Číňané se snažili utéct do holandské části Bornea, ale Dajáci jich stejně asi 1500 ulovili a nad ohni pak sušili jejich hlavy.
Vládu nad Sarawakem sice Brooke brzy obnovil, ovšem cosi se v něm zlomilo. Podle St. Johna prý na veřejnosti vystupoval stejně jako dřív, ale v soukromí ho ovládla melancholie: „Jako by v něm zemřely všechny ambice. Jednou mi řekl, že už je z toho všeho unavený,“ popsal jeho tehdejší stav.
Konec Jamese Brooka
Brookovi bylo v té době 54 let, ale tropy z něho předčasně udělaly starce. Většinu následujících let strávil v Anglii. Pořídil si v Devonshiru venkovské sídlo a začal farmařit. Choval poníky, drůbež, stloukal máslo a Sarawak de facto přenechal svým dvěma synovcům - Johnovi a Charlesovi. Sám děti neměl. Starší životopisci to vysvětlovali jeho dávným zraněním, kdy ho prý kulka zasáhla do podbřišku, ti současní se kloní spíš k tomu, že byl homosexuál.
První mrtvice ho postihla v říjnu 1858 při veřejném vystoupení v Manchesteru. Další následovaly a 11. června 1868 přišel poslední atak, který znamenal smrt. Majetek, který po něm zůstal, neměl hodnotu ani tisíc liber; ovšem pořád tu byl Sarawak.
Jeho synovec Charles Brooke v něm vládl do roku 1917, a dynastie „bílých rádžů“ dokonce až do roku 1946, kdy Sarawak k jejich velké nelibosti převzala Británie. Dnes je Sarawak - území o polovinu větší než Česko a obývané skoro třemi miliony lidí - členským státem Malajsie.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
ČLÁNKY DO MAILU