Ropa je v centru pozornosti států i velkých firem
Spojené státy plánují, že jejich vojáci zůstanou v Iráku ještě minimálně osmnáct měsíců po očekávané válce. Když tato skutečnost vyšla najevo, kritici amerického zásahu získali další důkaz, že prezidentu Georgi Bushovi jde na prvním místě o iráckou ropu. Tím spíše, že Američané hodlají co nejrychleji po vojenském zásahu dostat ropné zdroje pod kontrolu. Irácké ropné zásoby jsou po Saúdské Arábii druhé největší na světě.
USA si uvědomují, jak složité je čelit podezřením, jež se ve světě šíří. Protiamerické nálady jsou na různých místech zeměkoule stále silnější. Ve Washingtonu se řeší dilema. Politici, ekonomové i zástupci velkých ropných gigantů připouštějí, že ropa hraje důležitou roli. Mohou však o tom otevřeně mluvit? Když Amerika svůj zájem o ropu připustí, kdo jí ještě uvěří, že tím hlavním důvodem pro chystanou intervenci jsou obavy ze zbraní hromadného ničení, jimiž irácký diktátor Saddám Husajn ohrožuje vlastní spoluobčany i celý svět?
Spojené státy zdůrazňují: ropné zdroje zůstanou majetkem iráckého lidu. Tento argument však pochybovačům nestačí.
Energetická bezpečnost.
Proč je ropa tak důležitá? Válka v Iráku naznačí, s jakými cenami této strategické suroviny může svět počítat v příštích letech. Výše těchto cen ovlivní světovou ekonomiku i hospodářství Spojených států, které hledá nové stimuly. Zdroje ropy jsou omezené, což zvyšuje závislost USA i dalších zemí na státech, pod jejichž územím se vyskytuje. Experti mluví o energetické bezpečnosti. Tyto úvahy jsou o to naléhavější, že světové zásoby ropy postupně mizí. O tom není sporu, odborníci se pouze liší v tom, jak dlouho bude postupné vysychání ropných pramenů ještě trvat. Jedni říkají, že času máme stále dost, ale nikdo si tím nemůže být zcela jist. Zvláště, když řadě oblastí, které jsou bohaté na ropu, hrozí válečné konflikty.
Velké ropné korporace o všech rizicích dobře vědí. „V příštích dvaceti letech budeme potřebovat novou kapacitu zhruba 40 až 50 milionů ropy denně. Irák je klíčový proto, abychom této úrovně nabídky dosáhli,“ uvádí představitelé výzkumného ústavu American Petroleum Institute, který má blízko k ropným gigantům, jakým je třeba firma ChevronTexaco.
Američané jasně říkají, že poválečnou obnovu Iráku mají financovat právě zisky z prodeje ropy. Na tom, jak se rekonstrukce Iráku zdaří, přitom bude záviset stabilita celého Blízkého a Středního Východu, tedy jedné z nejvýbušnějších oblastí na zeměkouli.
Vyjdeme-li z posledních představ, jež se ve Spojených státech prosazují, období po pádu Saddáma Husajna v Iráku se může v lecčem podobat americké okupaci Německa a Japonska po druhé světové válce. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že Iráčané nemohou kalkulovat s nějakým novodobým Marshallovým plánem na obnovu země. Proč také, když si vše mohou zaplatit sami – ropnými zisky?
Ropný Klondike.
Pozorovatelé označují Irák za Klondike ropného průmyslu. Prokázané zásoby činí 112 miliard barelů. Mezinárodní instituce však předpokládají, že skutečné zásoby mohou být ještě vyšší – snad na úrovni 220 miliard barelů ropy. Pouze Saúdská Arábie se může pochlubit vyšším číslem – 262 miliardami.
To ale není vše. Těžba ropy v Iráku by mohla vyjít mnohem levněji než jinde. Irácké zásoby jsou relativně dobře přístupné. „Všichni chceme investovat naše peníze do rozvoje s co nejnižšími technickými náklady,“ prohlásil Philip Watts, šéf společnosti Royal Dutch Shell. Také tato firma by určitě dala přednost ropným polím v irácké Basře než těžbě z mořského dna na jiném místě planety.
Nejde však jen o samotnou ropu. Ta může poskytnout zdroje pro další odvětví ekonomiky. Z tohoto pohledu je Irák skutečné pole neorané. Saddámova válečná dobrodružství (včetně dlouhé války s Íránem) a v poslední době sankce OSN prakticky zastavily kdysi poměrně nadějný hospodářský rozvoj. Irák bude potřebovat nové silnice, telekomunikační sítě, nemocnice, školy. Jak vysoká bude poptávka směřující ke stavebnímu boomu, záleží bohužel i na tom, jak ničivý nakonec bude úder Spojených států a jejich spojenců.
Z dlouhodobějšího hlediska je 23 milionů Iráčanů velmi zajímavou cílovou skupinou pro dodavatele spotřebního zboží. Tato atraktivita země by ještě vzrostla, pokud by si Irák i po válce uchoval svůj charakter sekulárního (avšak demokratického) státu – podobného kupříkladu Turecku, jež je blízkým spojencem severoamerických a evropských demokracií v NATO.
Američané by takový vývoj určitě uvítali a snažili by se ho využít i pro vlastní ekonomické zájmy. Nejmenovaný činitel ministerstva zahraničí USA agentuře Reuters v této souvislosti potvrdil, že americká politika se přirozeně snaží o maximalizaci svého ekonomického a obchodního vlivu.
Saddámovy sabotáže.
Příležitostí by v Iráku po pádu Saddáma Husajna nebylo málo, ale je tu i množství rizik. Americká Rada pro mezinárodní vztahy a další experti varují před příliš velkými očekáváními. Navzdory velkým iráckým surovinovým zásobám existuje řada překážek, kvůli nimž by ropné peníze nakonec vůbec nemusely sloužit jako zdroj poválečné obnovy, ba ani jako startér hospodářského rozvoje.
Ropná infrastruktura je po letech Saddámovy vlády velmi zaostalá. Těžařské společnosti, které vidí snadný zisk, budou možná zklamány tím, kolik prostředků budou muset vynaložit na modernizaci současného zařízení. Časopis Petroleum Economist upozorňuje, že irácké rafinerie vůbec nesplňují mezinárodní standardy životního prostředí a bezpečnosti práce.
Ve špatném stavu je údajně také jediný funkční ropovod, který slouží k exportu ropy a míří do Turecka. Chybějí peníze a zařízení na údržbu, takže irácká státní společnost musela omezovat jeho kapacitu.
Američtí stratégové se navíc obávají toho, že Saddám se ještě před svým pádem pokusí ropné zdroje co nejvíce poškodit. „Také proto je musíme co nejrychleji získat pod svou kontrolu,“ zdůrazňuje Washington. Taková slova vyvolávají další podezření. Spojené státy se jim snaží čelit tím, že chtějí co nejdříve v Iráku jmenovat civilního administrátora, který by měl pod kontrolou celou ekonomiku, tedy i rafinerie. Je totiž jasné, jaké negativní emoce v arabském světě mohlo vyvolat podřízení celého Iráku - se vším všudy - americkému generálovi. Opakování japonského modelu po druhé světové válce s legendárním generálem Douglasem MacArthurem tedy nehrozí.
Boj Rusů a Francouzů.
Americké korporace, jako ExxonMobil, ChevronTexaco a další, se dnes podílejí na importu poloviny z celkového množství ropy, jež má Irák povoleno vyvážet v rámci programu „ropa za potraviny“. Firmy z USA však rozhodně nejsou jedinými, které na zdroje irácké ropy tvrdě útočí. Rusové či Francouzi ve skutečnosti mají určitý náskok, protože již s představiteli Saddámova režimu dojednali či předjednali kontrakty na období po skončení sankcí OSN.
Konsorcium ruských firem vedené společností Lukoil v roce 1997 podepsalo mnohamiliardový kontrakt na období 23 let, během něhož se budou podílet na rozvoji těžby z iráckých ropných polí. Francouzská společnost TotalFinaElf předjednala kontrakt, díky němuž se může dostat k ještě vyšším zásobám ropy než Rusové. Šéf francouzského gigantu Thierry Desmarest sice čeká na to, co se kolem Iráku bude dít, nicméně zájem firmy dává jasně najevo. „Počkejme, jak se změní politická a vojenská situace v příštích několika měsících. Připravili jsme mnoho studií, jež se týkají dvou ropných polí v Iráku, a naše přítomnost by tedy mohla být v zájmu rychlého rozvoje těchto polí,“ prohlásil Desmarest.
Všichni se nicméně ptají, co bude s již uzavřenými (či předjednanými) kontrakty, až Američané získají nad Irákem kontrolu. Rusové a Francouzi se obávají, aby americký zásah jejich plány nenarušil. I to je jeden z důvodů, proč se předpokládá, že se obě země nakonec k mezinárodní akci v Iráku připojí, ačkoliv k ní mají značné výhrady. Ostatně ani nejbližší američtí spojenci – Britové – nechtějí zůstat v poválečném Iráku pozadu. Šéf britské společnosti BP John Browne varoval Spojené státy, aby příliš nenadržovaly vlastním společnostem.
S Bushem nebo se Saddámem.
Američané si jsou zájmů svých spojenců vědomi a evidentně s nimi kalkulují. „Říkáme Rusům, že jejich ekonomické zájmy budou lépe zajištěny v Iráku bez Saddáma Husajna,“ uvedl americký diplomat.
Při jednání Rady bezpečnosti OSN k Iráku, o jejímž postoji vůči Saddámovu režimu se v minulosti rozhodovalo právě na bilaterálních schůzkách Američanů s Francouzi i Rusy, tak zřejmě problematika ropy hraje podstatně větší roli (byť skrytě), než se na první pohled zdá. Jeden z činitelů OSN dokonce týdeníku Newsweek řekl, že když se na půdě této organizace jedná o ropě, je možné v očích Francouzů a Rusů registrovat záblesky dolarů.
O přízeň Paříže a především Moskvy ovšem usiluje také Saddám Husajn. Také proto jeho lidé tlačí na uzavírání kontraktů, jež by snižovaly ochotu stálých členů Rady bezpečnosti podporovat změnu poměrů v Iráku.
O to větší musel být šok řady lidí v Rusku, když Irák na konci minulého roku onen významný kontrakt se společností Lukoil vypověděl. Jistě není náhodou, že se tak stalo krátce poté, co náměstek ruského ministra zahraničí oznámil ochotu Moskvy pomoci mezinárodní inspektorům v Iráku v úspěšném dokončení jejich mise. „Je to politické rozhodnutí,“ prohlásil šéf Lukoilu Vagit Alekperov. Usoudil, že vše zavinila podpora Ruska rezolucím Rady bezpečnosti k Iráku.
Někteří ruští pozorovatelé přišli s jinou verzí. Saddám Husajn prý poznal, že špatně hospodařící Lukoil není tou pravou firmou, přes kterou lze prosazovat irácké zájmy v Moskvě. Bagdád nabídl, že kontrakt může převzít jiná ruská společnost. To by byla pro Vagita Alekperova, rodáka z Baku označovaného za příštího prezidenta Ázerbájdžánu (též obdařeného ropou), dvojnásobně špatná zpráva.
Zdá se nicméně, že Iráčané už svého rozhodnutí trochu litují. Saddámovi lidé odvolali z funkce iráckého ministra, který byl za zrušení kontraktu s Lukoilem odpovědný (více na straně 58). Rusové možná získali další jasný důkaz, že spojenectví s Bushem je mnohem jistější než koketování s dnešními iráckými vůdci.
Kdyby Irák neměl ropu.
Klíčová otázka pro mnohé kritiky americké politiky zní: „Šly by Spojené státy do akce proti Saddámovi Husajnovi, kdyby nevládl zemi s tak velkými zásobami ropy?“ Mnoho lidí po celém světě se domnívá, že správná odpověď je jednoznačně „ne“. Podobným výtkám ovšem čelí i velké ropné společnosti, jež se nerozpakují spolupracovat s diktátory, kteří za Saddámem vůbec nezaostávají. Někdy se zdá, že se souboj mezi ropnými giganty z různých zemí odehrává na stránkách a v reportážích prestižních médií přibližně v tomto duchu: „Francouzi obviňují z nekalých praktik Američany, Američané zase Francouze.“
Zatímco Washington a americké firmy čelí obvinění, že dobývají Rovníkovou Guineu s jejím diktátorským krvavým režimem, francouzská TotalFinaElf se údajně nerozpakuje nejen jednat se Saddámovými lidmi, ale třeba i využívat nucené práce v Barmě.
Ve světle připravované akce v Iráku prezidentu Bushovi určitě neprospěly informace o tom, jak jeho administrativa – údajně pod vlivem olejářské lobby – znovu otevřela americkou ambasádu v Rovníkové Guinei. Tu nechal uzavřít Bill Clinton v roce 1995, protože nechtěl mít nic společného s tamní zkorumpovanou vládou, pro níž lidská práva nemají žádný význam. List Los Angeles Times uvedl, že firmy ExxonMobil, ChevronTexaco a Triton Energy v této zemi investovaly pět miliard dolarů. Rovníková Guinea má jedinou výhodu – obrovské zásoby ropy. Jestliže Bushova vláda potřebuje diverzifikovat ropné zdroje – i kvůli Saddámovi - hraje africký stát v jejích plánech důležitou roli. Je to dostatečné vysvětlení? Mnohé skeptiky neuspokojí ani ujištění, že Rovníková Guinea na rozdíl od Iráku nikomu nehrozí zbraněmi hromadného ničení.
Kanadský list Edmonton Journal zase upozorňuje, že společnost TotalFinaElf v devadesátých letech mohutně investovala v Íránu, za což jí dokonce hrozily sankce ze strany Spojených států, a ve stejné době začala jednat se Saddámovým Irákem. Francouzi podepsali kontrakt s Marokem, jenž se týkal nalezišť v okupované Západní Sahaře, kde se stále bojovalo o nezávislost, zatímco kanadský ropný a plynárenský gigant Talisman Energy se musel pod tlakem bojovníků za lidská práva vzdát projektů ve válkou zmítaném Súdánu.
Nejsme hyeny!
Ropné společnosti dále čelí obvinění, že z řady chudých zemí vysávají jejich zdroje, zatímco obyčejní lidé tam žijí ve stále stejné bídě. Tyto firmy naopak dopomáhají k bohatství zkorumpovaným vládním úředníkům, když přistupují na jejich nestydaté požadavky. Například v souvislosti se společností ChevronTexaco se takto mluví o jejích aktivitách v Nigérii.
Irácká krize, která opětovně zaměřuje pozornost na aktivity ropných podnikatelů, zároveň vytváří nový tlak na šéfy velkých společností, aby se před veřejností obhájili. Mohou tak učinit dvěma způsoby: vysvětlováním svých kroků z minulosti a přípravou nových programů pro lepší budoucnost zemí, v nichž působí.
Šéf firmy ChevronTexaco David J. O´Really v rozhovoru pro list The New York Times upozornil na skutečnost, že „ropné“ investice mohou přinést peníze do velmi chudých zemí, kde lidé zatím žijí z denního příjmu, jenž je nižší než jeden dolar. O´Really tvrdí, že jeho společnost chce výrazně pomoci růstu tamní životní úrovně. ChevronTexaco se údajně zaměří na projekty „udržitelného rozvoje“ v oblasti školství či zakládání místních podniků, přičemž hodlá spolupracovat s OSN a dalšími mezinárodními organizacemi. Podobné plány jsou jednou z možností, jak v budoucím Iráku získat jeho obyvatele na svou stranu.
O´Really nicméně upozorňuje na limitované možnosti soukromých společností: „Nemůžeme převzít úlohu vlády. To je nerealistické, není to naše role.“
Alternativa Saúdské Arábie.
Jestliže se „diverzifikace zdrojů“ stává jedním z hlavních hitů politiků i podnikatelů, je jasné, že právě poválečný Irák by mohl sehrát důležitou roli. V čele pelotonu zemí vyvážejících ropu nyní stojí Saúdská Arábie – klíčový americký spojenec na Blízkém východě. Jenže tato arabská monarchie a její role v americké zahraniční politice se stává stále více terčem kritiky přímo v USA. Na jedné straně se ozývají ti, kteří v podpoře nedemokratických arabských režimů – včetně saúdského – vidí základní chybu Washingtonu. Amerika se tak čím dál tím více vzdaluje „arabské ulici“, obyčejným lidem, a spolčuje se s nemilovanými vládci. Takové situace vždy může využít nějaký nový Saddám Husajn. Tento argument je o to silnější, že i v arabských kruzích bývá Saúdská Arábie považována za kolébku islámského extremismu a ideové zázemí Usámy bin Ládina.
Na druhé straně jsou v Americe slyšet i ti, kteří tvrdí, že Rijád dnes už nepůsobí dojmem příliš spolehlivého spojence. Nehodlá přímo podpořit americkou akci v Iráku, do značné míry od ní dává ruce pryč a maximálně je ochoten vyjít Washingtonu vstříc zvýšením kvót pro těžbu ropy (více na straně 27).
Saúdské Arábie se ovšem obávají i kritici amerického zásahu v Iráku. Soudí, že pouze dále vyostří nepřátelské nálady v celém regionu a nová vlna islámského fundamentalismu by mohla dovést v Saúdské Arábii k moci mnohem nebezpečnější režim.
Mezinárodní ropné i plynárenské společnosti, které v Saúdské Arábii uvažují o dalších aktivitách, vyčkávají, jak to vše v Iráku dopadne. Investice do ropného průmyslu v Iráku by totiž mohly být zajímavější než chystaný průzkum nových plynových ložisek na Arabském poloostrově. Napětí v americko-saúdských vztazích se projevuje i na úrovni byznysu. Šéf společnosti ExxonMobil Lee Raymond se zřejmě příliš nepohodl se saúdským ministrem ropného průmyslu. Podnikatelé po Saúdech žádají, aby jim poskytli jisté garance pro případ, že zkoumaná ložiska nebudou obsahovat dostatečné zásoby plynu (formou zajištění přístupu k již prozkoumaným zdrojům), Rijádu se však tato myšlenka nezdá.
Za nezávislou Ameriku.
Mnozí ekonomové si ovšem kladou ještě jinou otázku. Je opravdu nutné, aby Amerika byla tolik závislá na Blízkém východě a ostatních svých zahraničních zdrojích ropy? Větší energetická nezávislost by přece nakonec vedla k tomu, že by Amerika byla ve světě vnímána lépe – nemusela by totiž svádět kontroverzní surovinové boje. O evidentním ekonomickém přínosu nemluvě.
List Financial Times vidí dva domácí americké energetické zdroje. Tím prvním jsou zásoby ropy na Aljašce. Kolem nich se v Americe vedou ostré diskuse. Plány těžby narážely na odpor Demokratů, kteří poukazují na potřebu chránit tamní životní prostředí. Nyní ovšem mají Republikáni většinu v obou komorách Kongresu…
Mnohem důležitější by měl ovšem být druhý zdroj – energetické úspory. Na rozdíl od jiných států se americká strategie nikdy příliš neubírala tímto směrem. Současný prezident George Bush, kterého týdeník EURO před časem označil za globálního ropáka, se nezdá být příznivcem daní z pohonných hmot či třeba i přísnějších standardů pro automobilové zplodiny. Plány demokratického protikandidáta v příštích volbách by ovšem mohly být rozdílné, jak naznačil už bývalý viceprezident Al Gore.
Jelikož se radikální reforma energetické politiky USA nechystá, a ani nelze předem odhadnout, jak dlouhý a náročný bude spojenecký zásah v Iráku, předkládají odborníci různé varianty. Když válka po několika týdnech rychle skončí, ceny ropy výrazně nestoupnou (dlouhodobě snad i klesnou) a světová ekonomika se bude zotavovat. Washingtonský teoretik Anthony Cordesman uvádí, že nejhorší (ale zároveň nejméně pravděpodobný) scénář je takový, že válka potrvá půl roku, Irák nasadí zbraně hromadného ničení a proti Američanům se postaví celý arabský svět. Cena ropy stoupne na 80 dolarů za barel, na více než trojnásobek dnešní úrovně, světová ekonomika bude strádat a Amerika bude mít 7,5 procenta nezaměstnaných.
Otec současného prezidenta George Bushe se v době tehdejšího útoku na Irák těšil velké podpoře Američanů, přesto posléze prohrál volby, v nichž šlo především o ekonomiku. Bush junior se jistě pokusí podobnému scénáři zabránit. Nedávno ohlášený balík daňových škrtů a dalších opatření by měl prezidentovi poskytnout jisté garance. Jenže snaha ovlivnit ekonomiku podobnými fiskálními stimuly bývá často ošidná – dopad jednotlivých kroků se neprojeví hned, ale až po čase. A to už může být úplně jiná situace.
Box:
Evropané varují uspěchané Američany
Prezident George Bush dává jasně najevo, že mu došla trpělivost. To může být i součást taktiky a snahy vytvořit ještě větší tlak na Saddáma Husajna. Američané si však zřejmě opravdu nedokáží představit, že se útok na Irák ještě třeba o půl roku odloží, aby zbrojní inspektoři dostali více času na svou práci a předložili důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku. Bush ovšem chce, aby sám Saddám Husajn předložil důkaz, že už žádné tyto zbraně nemá. A to hned. Jinak bude válka.
Evropa americký postoj nechápe. Šéf zahraniční politiky Evropské unie Javier Solana žádá pouze jedno: důkazy, důkazy, důkazy. Bez jasného důkazu, že Saddám Husajn zbraně hromadného ničení vlastní, bude zpochybněna legitimita jakékoliv akce proti Iráku. Více času pro inspektory chce i nejbližší Bushův spojenec v Evropě – Tony Blair. Názorové rozdíly mezi americkým prezidentem a britským premiérem nebyly nikdy tak evidentní jako nyní.
Odpor německého kancléře Gerharda Schrödera vůči válce sice pramení v loňské předvolební kampani a není příliš věrohodný, ale německý ministr zahraničí Joschka Fischer už tehdy přišel s jedním racionálním argumentem: Pokud se Evropa připojí k Americe, obrátí se arabské veřejné mínění také proti ní. Podezíravost Arabů (veřejnosti, nikoliv vládců jednotlivých zemí) vůči Západu je z dlouhodobého hlediska největším rizikem pro stabilizaci klíčového světového regionu.
Proti podpoře Američanů v Iráku se v listu Le Monde vyslovil významný představitel francouzské socialistické opozice Laurent Fabius. Jeho ekonomické argumenty mají poměrně velkou váhu, neboť jde o bývalého premiéra, ministra financí, a navíc o politika, který předchozí zásah pro Saddámovi schvaloval. Fabius tvrdí, že válka v Iráku bude mít spíše opačný efekt, než se očekává.
Zatímco Američané předpokládají, že po svržení Saddáma Husajna nastoupí v Iráku režim, který přispěje k celkové stabilitě regionu, Fabius soudí, že výsledkem bude nestabilita. Protizápadní cítění arabského veřejného mínění se posílí, zvláště v chudších zemích. Nestabilita povede k velkým ekonomickým rizikům bez ohledu na to, že Američané budou kontrolovat irácké ropné zdroje.
Zatímco Spojené státy spojují zásah v Iráku s protiteroristickým tažením po 11. září 2001, Fabius prohlašuje, že konflikt a následná poválečná nestabilita terorismus naopak povzbudí. Bývalý francouzský premiér proto spíše doporučuje, aby mezinárodní společenství nepolevovalo ve svém tlaku na Saddáma a zvažovalo možnost vytvoření regionálního paktu stability.
Spojené státy si evropské pochybnost uvědomují, věří nicméně, že spojenci v NATO nakonec americký úder podpoří. Taková varianta je vcelku pravděpodobná: I když Evropané s americkými argumenty nesouhlasí, většinou se hlásí ke svým spojeneckým závazkům. Kromě toho si také hodlají pojistit své ekonomické zájmy v Iráku, jenž by byl jinak ovládán především Američany.
