NOVELA VETERINÁRNÍHO ZÁKONA - Farmoví chovatelé zvěřiny bouchají jedno šampaňské za druhým. Právě schválená novela veterinárního zákona totiž mění jejich koníček na pořádně našlápnutý byznys, spokojenost dávají najevo i restauratéři a hoteliéři. Trpkost porážky tak nesou hlavně myslivci, kteří s farmáři prohráli dlouhý boj.
V době nadšeného zájmu o štíhlou linii a vše, co má předponu bio, by se měli chovatelé jelenů či daňků doslova topit ve zlatě. Dieteticky perfektní zvěřina je totiž doslova snem kuchařů o zdravém a ještě zdravějším jídle, o výborné chuti ani nemluvě.
Reálná situace má bohužel daleko pochmurnější barvy, cestu tohoto masa na talíř labužníků totiž blokují nekompromisní razítka úředníků. Právě díky nim myslivci zastřelené kusy složitě prodávají přes drahé prostředníky, chovatelé divoké zvěře zase musí volit mezi pytláctvím a smrtelně nebezpečným jelením rodeem.
Blýská se ale na lepší časy. Nedávno schválená novela veterinárního zákona totiž posouvá situaci v České republice na úroveň běžnou v celé Evropě. Myslivcům umožní prodávat maso levněji a bez prostředníků, z farem s jelenovitou zvěří zase vytváří doslova zlatý důl s úžasnou budoucností.
Zákonem stanovený nesmysl
„Dnes je situace taková, že pokud chci prodat některé ze zvířat na maso, mám dvě možnosti. Za prvé můžu požádat krajskou veterinární správu o speciální výjimku a zvíře sám zastřelit přímo na farmě. Což je ale řešení pouze pro nějaké krajní situace, na běžné porážky se veterináři bojí povolení dávat,“ nastiňuje zmatenou situaci prezident Asociace farmových chovatelů jelenovitých zvířat Václav Pařízek. Ten má ve své péči například stádo daňků nebo jelenů sika, další pastviny obývá i několik ovcí.
„A druhá právně dovolená možnost je naložit zvíře do kamionu a odvézt ho na jatka, která mají na porážku divokých zvířat licenci. Jenže strčit divokého daňka do auta je obrovské týrání, navíc by nejspíš zranil všechny okolo sebe. A ke všemu u nás ani zařízení s podobnou licencí vůbec neexistuje,“ rozhořčeně dodává Pařízek.
Letmá procházka po farmě jeho slova potvrzuje, představa polodivokých čtvernožců násilím cpaných do omezených prostor kamionu opravdu zavání nesmyslnou krutostí. Jelen není bájný jednorožec a dobrovolná spolupráce známá z pohádek se proto opravdu nedá očekávat.
Dnes zábava, zítra tvrdý byznys
Nejde přitom o problém zanedbatelné hrstky nadšenců, takto zaměřených chovatelů začíná být v Česku jako hub po dešti. Dnes jejich počet dosahuje zhruba čtyř set, měsíčně přibývá až dalších deset. Důvody jsou jednoduché, polodivoká zvěř kromě občasné kontroly a zimního přikrmování nevyžaduje takřka žádnou péči, stává se tak příjemným, líbivým a nenáročným doplňkem běžných farem a zemědělských zařízení, stejně jako penzionů, horských hotelů nebo i obyčejných rodinných domků.
Právě relaxační stránka věci přivedla k tomuto podnikání i Martina Kozohorského, který kromě řízení svého velkoobchodu se zeleninou a ovocem nedávno založil i chov maďarských jelenů a muflonů.
Jeho dobříšská farma má do nepříliš lákavých prostor novodobých JZD už na první pohled velmi daleko. Oplocený zalesněný kopec a přilehlé louky zalité sluncem lákají k lenošivému posezení, troufalejší laně se předvádějí náhodným kolemjdoucím a výhrůžně načepýřený bažant hlídkuje u místního potůčku.
„Je to samozřejmě veliká pohoda. Jako podnikatel se z práce vracím totálně ztrhaný a procházka po loukách a kontakt se zvěří mě obrovsky nabíjí. Samozřejmě ideální by do budoucna bylo, aby se celá investice vrátila i finančně. Zatím mám za cíl prodávat chovné kusy, alespoň trochu zvyklé na člověka, na další farmy a různá zařízení, nově ale zvažuji i velmi omezený prodej zvířat právě na maso,“ popisuje Kozohorský.
Za málo peněz málo muziky?
A jsme zpět u otázky peněz. Samotné náklady na provoz farmového chovu jelení a další divoké zvěře nejsou nijak vysoké, zahrnují kromě nezbytných živých svěřenců vlastně jen pozemek, přístřešek, pořádný plot a krmivo na zimu. Naopak na minimum je omezena lidská práce, která prodražuje třeba chov koní nebo krav. Bohužel, ruku v ruce s nízkými náklady jdou zatím i omezené zisky.
„Našim hlavním příjmem je dnes prodej živých mladých kusů do nově vznikajících i fungujících chovů v Česku a zahraničí. Třeba v pobaltských zemích nebo Polsku je to teď obrovský hit, poptávka daleko převyšuje naše možnosti,“ vysvětluje Václav Pařízek.
Výnosnost celého chovu se přitom dá odhadnout poměrně snadno. Například daněla, tedy samice od daňka, mívá ročně jedno mladé. Jeho cena se na trhu pohybuje kolem šesti, sedmi tisíc korun. Celé stádo pak tvoří jeden samec a až třicet jeho družek.
„Co ale potřebujeme a po čem je obrovská poptávka, je nějaké rozumně ošetřené zpracovávání zvířat na maso,“ pokračuje dále chovatel a přímo tím odkazuje na zmiňovaný veterinární zákon. Ten dosud používaná pravidla mění vskutku zlomovým způsobem. V budoucnu by totiž mělo stačit prokázat dodržování základních bezpečnostních pravidel k tomu, aby majitelé mohli na svých farmách sami odstřelit vybrané kusy.
„Snažili jsme se o to velmi dlouho, kromě odporu myslivců nebyl vlastně žádný rozumný důvod, proč to takto nedělat. Funguje to naprosto běžně v celé Evropě, je to humánní, jednoduchý a nenáročný způsob porážky, zvíře si ani neuvědomí, co se stalo,“ vysvětluje Pařízek.
Převedeno na kalkulaci nákladů a ztrát to znamená, že se chovatelům jejich koníček mění na tvrdě výdělečnou profesi. Zvěřina je totiž podle jejich slov vysoce žádána, výkupní ceny pohodlně překračují stokorunu za kilo masa na kosti. Nemluvě o nízkých vstupních nákladech a skutečnosti, že na rozdíl od myslivců mohou farmáři restaurace zásobovat i v době hájení a jiných výpadků.
Neberte nám monopol
Pochopitelně ne každý je touto změnou nadšen. Kriticky se vyjadřují zejména myslivci, kteří nový zákon vnímají jako snadno zneužitelný.
„V prvé řadě to může vést k tomu, že farmáři budou na své pozemky zvát zahraniční hosty, jimž nabídnou už starší trofejní kusy k odstřelu. Takový člověk si potom z Česka odveze třeba vypreparovanou hlavu jelena i s parožím, kterou doma předvádí jako výsledek úspěšné lovecké akce. Podobné praktiky jsou samozřejmě zakázané, podle určitých indicií k nim ale občas dochází už dnes,“ obává se Josef Pubal z Českomoravské myslivecké jednoty. Za stávající situace jsou to totiž přitom právě myslivci, kteří jediní mají právo podobné akce pro zahraniční klientelu organizovat. Lov zvěře se totiž řídí podle zákona o myslivosti a farmy jsou ze zákona vyňaty jako nehonební pozemky.
„Nepříliš šťastná je novela i z hlediska toho, že nijak nerozlišuje maso opravdu divokých zvířat střelených v lese a těch původem z farem. Přitom v tom druhém případě už jde přeci jen o jiný druh masa, zvířata byla přikrmována a třeba i ošetřována léky,“ doplňuje Pubal.
Farmáři samozřejmě podobné názory odmítají. Argumenty o méně kvalitním masu považují za absurdní, jde podle nich spíše o obavu myslivců ze ztráty dosavadního monopolu na dodávky zvěřiny na trh. Podobně i trofejní odstřely podle nich nejsou reálný problém, už jen pro malou sportovní lákavost odstřelu zvířat v ohradě.
Restaurace mají smůlu
I myslivci samotní navíc na zmíněné novele vydělají. Zatímco dnes musí všechna zvěř putovat do sběrných míst, kde prochází veterinární kontrolou a odkud putuje ke koncovým zákazníkům, v nejbližších měsících by měl být zaveden daleko jednodušší systém. „Budou fungovat takzvaní prohlížitelé zvěřiny, především tedy vyškolení myslivci, kteří budou moci ulovené kusy prohlédnout a schválit do prodeje. Odpadne tím ten jeden mezičlánek, kdy jsme museli prodávat zvěřinu těm vybraným firmám,“ vysvětluje Josef Pubal.
Poněkud nelogicky však novela z těchto pravidel vyjímá celou jednu skupinu spotřebitelů. Maso totiž lze nově prodat jednotlivci nebo klasickému obchodu s masnými výrobky, dodávky do hotelů a restaurací však budou i nadále podléhat starým pravidlům o veterinární kontrole. Nejnovější informace nicméně hovoří o tom, že by tuto problematiku mohla řešit vyhláška, snad umožňující dodávky alespoň do místních restaurací.
Zdá se tedy, že se milovníci chutných pokrmů mohou těšit na příjemné časy. Pokud se tedy chovatelé a myslivci chopí své nabídnuté podnikatelské šance.
