Betonová budova železničního nádraží v jiho indickém městě Ernakulam vypadá, jako by si někdo naplánoval postavit malou kopii Tádž Mahalu, ale na poslední chvíli se rozhodl pro karikaturu skladiště v Rokycanech. Ještě neobvyklejší než architektonická rozvolněnost je však něco jiného: mladí lidé tam na svých levných telefonech od letošního léta chytají internet. V nejlidnatější zemi na světě je to celkem rarita.
Podobnou vymožeností se může pochlubit ještě dalších 124 indických nádraží. Na více než miliardovou zemi to není mnoho, ale také to není málo - a rozhodně to není zadarmo. Připojení nabízejí lokální firmy; jmenuje se Wi-Fi Express a při přihlášení si můžete přečíst, že když si lidé mohou koupit rychlý, spolehlivý a finančně dostupný internet, mají možnost prohlížet řadu informací z oborů zpravodajství, vzdělávání, zdravotnictví, hledání zaměstnání, zábavy a komunikace, jako je Facebook“.
Možná si řeknete, proč z miliardy internetových stránek, které jsou na webu k dispozici, zmiňuje Wi-Fi Express právě Facebook. Odpověď je jednoduchá: Wi-Fi je produktem Facebooku, a to nikoli produktem ledajakým. Má pomoci zakladateli, majiteli a šéfovi firmy Marku Zuckerbergovi dosáhnout vlády nad celým světem. Nadsázka je zde minimální.
Proti Googlu
Celý svět v tomto případě pro Zuckerberga představuje především konkurent Google. Obě firmy jsou na strmém vzestupu, protože našly způsob, jak přetavit internetovou oblibu v proud dolarů. Ten způsob je v obou případech stejný: příjem z reklamy je přímo odvislý od počtu lidí, kteří ji zhlédnou. Tak se stalo, že ačkoli obě firmy jen s nevalnými úspěchy zkoušejí ovládnout doménu svého rivala (sociální síš Google+ je stejně nešikovná a neoblíbená jako vyhledávač Facebooku), snaha o co nejmasivnější kvantitativní expanzi z nich dělá přímé konkurenty.
Zuckerbergův Facebook je v tomto smyslu pod větším tlakem. Má přes půldruhé miliardy uživatelů, o polovinu více než Google (ačkoli statistika zde mate, protože Google můžete na rozdíl od Facebooku používat, aniž byste si založili účet), ale Google má podstatné vyšší tržby. Podle údajů serveru Ycharts.com tak Google „vydojí“ z jednoho uživatele téměř šestinásobek částky, již získá Facebook. K tomu připočtěme, že poměr ceny firmy a jejích výdělků (tzv. P/E ratio; za normálních okolností je zdravý asi sedmi násobek) činí u Googlu zhruba 31, kdežto u Facebooku téměř jednou tolik. Je zjevné, že zatímco pro Google je expanze lákavou možností, pro Facebook je nutností.
To přivádí obě firmy do Indie. Je to logická volba: zhruba sedm set milionů lidí tam žije bez internetu, což v kombinaci s relativně nízkou měrou byrokracie (ve srovnání s Čínou, jediným kvantitativně obdobným trhem) a rostoucí ekonomikou tvoří ideální místo pro nábor nových uživatelů. Ve chvíli, kdy internetový trh vyspělého světa pozvolna jeví známky nasycení, je to jako na zavolanou. Problém je, jak do celého indického subkontinentu zavést internetový signál.
Facebook i Google v tom cítí šanci: kdo obstará připojení, bude mít výhodu, uvažují obě firmy. Není náhoda, že CEO Googlu Sundar Pichai, rodák z indického Madrásu, se loni hned dvakrát sešel s indickým premiérem Nárendrou Módím a umetal cestičky. „Během následujících tří let chceme připojit k internetu 300 tisíc indických vesnic,“ řekl Pichai v Dillí po setkání s Módím. (Po roce má Google na kontě 23 pokrytých železničních tratí.)
Dobrodinec Mark
Ani Zuckerberg nemarnil čas. Vypracoval mazaný plán. Snad až moc mazaný: jeho ambice totiž narazily na odpor nejen indického internetového společenství, nýbrž také regulátorů.
V roce 2013 přišel s iniciativou Internet.org, jejímž smyslem mělo být šíření webu do zapadlých končin světa. A protože Zuckerbergovi jde především o dobrou věc, je to zdarma.
Dobročinnost šéfovi Facebooku jen kapala ze rtů. „Možnost připojení je základním lidským právem,“ psal v celostránkovém inzerátu v The New York Times, kde je podepsán společně s irským zpěvákem Paulem Hewsonem, známým spíš jako Bono. Účast posledně jmenovaného je varující sama o sobě; poté, co jím sehnané humanitární peníze parádně vyzbrojily ty nejotřesnější africké režimy, spřáhl se Bono s megalomanským tažením Zuckerbergovým. Věc měla háček. Internet.org není žádný projekt neziskového charakteru, jak doména .org nezasvěcenému oku naznačuje. Naopak, je to regulérní divize Facebooku a funguje jako mašina na budoucí peníze.
Internet.org vám zdarma zapne internet, ovšem pustí vás jenom na Facebook a pár dalších vybraných stránek. Podle jakého klíče? Inu, máte-li stránky a chcete, aby vás lidé přes internet.org mohli najít? Napište Zuckerbergovi, pěkně ho poproste a zařadíte se do fronty s názvem „posuzováno k přijetí“.
Ve výsledku lidé sice mají přístup zdarma, ovšem pouze ke zhruba 0,00002 obsahu internetu (jak spočítal kdosi z redakce časopisu Wired). A můžete se spolehnout, že mezi „povolenými“ stránkami nebude ani Google, ani eBay, ani Amazon - zkrátka nic z toho, co by tak či onak mohlo být považováno za konkurenta Facebooku.
Internet? Neznám
Někomu snad připadá tvrzení o Zuckerbergově mocichtivosti přehnané; vždyš když někdo zdarma pomáhá lidem, má přece právo z toho také něco mít, jde takový argument v internetových diskusích. Jako obvykle je to věcí míry. V zemích, kde internet.org takhle funguje, lidé často nevědí, že když jsou na Facebooku, používají k tomu internet. Na otázku rešeršérů think tanku LIRNEasia, kterou citoval zpravodajský server Quartz, jestli používají internet, odpovědělo nejméně deset procent indonéských uživatelů Facebooku, že ne. Čtete správně - v těch krajích není internetu bez Facebooku. Komerční potenciál takového stavu věcí netřeba dvakrát vysvětlovat.
Pro Indii si Facebook loni připravil inovaci, program Free Basics (později jeho použití rozšířil i na další asijské a africké země). Ten vyžaduje spolupráci telefonního operátora, ale je ještě vychytralejší než jeho předchůdce. Buď zcela zdarma, nebo za zhruba dva dolary měsíčně - nejlevnější datový tarif jinak stojí asi deset dolarů - nabízí internetové připojení za uplatnění principu „nulového ratingu“. To znamená, že download některých stránek se vám nepočítá do spotřebovaných dat. O tom, které stránky to jsou, samozřejmě rozhodují opět Zuckerberg a jeho lidé. Například vyhledávač Google vám Free Basics povolí načíst zdarma - ale pokud chcete rozkliknout jakýkoli odkaz, už se počitadlo rozběhne. Komerční dopady jsou znovu nabíledni.
Oddělení pro nábor chudých
V Indii však Zuckerberg narazil. Na rozdíl od afrických zemí, v nichž Facebook svá chapadla roztáhl, tam existuje početná technologicky vzdělaná komunita, která si to nenechala líbit. „Facebook se pomocí Free Basics zoufale snaží vytvořit z Indie segment trhu, který nepoužívá Google,“ cituje server techinasia.com Maháše Murthyho, spoluzakladatele bombajského startupu Seedfund. „Nemělo by se to jmenovat internet.org, ale Facebook Poor People Acquisition Department,“ čili Oddělení Facebooku pro verbování chudých lidí, napsal Murthy pro změnu na serveru Quora.
Bubnování na poplach nebylo marné. Letos v únoru Indický úřad pro regulaci telekomunikací Free Basics zakázal. Své rozhodnutí odůvodnil argumentem, že FB porušuje princip neutrality webu, podle něhož nesmí operátor upřednostňovat jednoho poskytovatele obsahu před druhým. Rozhodnutí vzbudilo hodně pozornosti v USA, kde například operátor T-Mobile propaguje svoji webovou televizi pomocí videoklipů, které se do spotřebovaných dat uživatele/diváka nepočítají. Federální úřady se tím - i ve světle rozhodnutí indického úřadu - mají zabývat v nejbližších týdnech. Facebook se však nevzdal. Jeho projekt
nádražních „hotspotů“ Wi-Fi Express má podobnou funkci jako Free Basics, ovšem s tím zásadním rozdílem, že služba pouze propaguje Facebook, místo aby znevýhodňovala jeho konkurenty. Na začátku srpna firma potvrdila, že projekt se rozběhl v pilotním režimu. Zastavit Marka Zuckerberga není nic jednoduchého.
Čtěte také:
Facebook má cíl: dvě miliardy uživatelů měsíčně
