Bitva s časem

Otazníky před vstupem do Evropské unie nezmizely

Příznivci tlusté čáry za státní pomocí českým bankám před vstupem do Evropské unie se nemohou radovat. Text přístupové smlouvy mezi unií a kandidátskými zeměmi, který se má podepisovat v dubnu, je hotov. Ani jeden z případů bankovních podpor, které v minulosti český stát poskytl (ve výši desítek či stovek miliard korun), se však zatím neuzavřel. Období právní nejistoty se tak prodlužuje. Seznam, jenž je přílohou smlouvy, obsahuje výčet státní pomoci, kterou již bruselská Evropská komise „odklepla“. Chybí v něm nejen veškeré bankovní podpory, ale také například téměř všechny pobídky pro investory, jež Česko poskytlo v době, kdy ještě neplatil zákon o veřejné podpoře – tedy před 1. květnem 2000. Jedinou výjimkou je pobídka pro společnost Škoda Auto z roku 1999. Ta je tedy „v suchu“ - uvedení v seznamu znamená, že Evropská komise se již k dané záležitosti nehodlá vracet.

Nejen IPB.

V centru pozornosti Evropské komise jsou ty případy, kdy je dříve poskytnutá státní pomoc „stále aplikovatelná“ – i po očekávaném vstupu Česka do Evropské unie (pravděpodobně 1. května 2004). Typickým příkladem je pomoc státu v případě převedení aktiv bývalé zkrachovalé IPB na ČSOB. Stát poskytl záruku na aktiva přebírané banky a opce na převod aktiv do České konsolidační agentury (ČKA) s platností do roku 2010. (Splatnost některých aktiv je navíc až po tomto roce, ona „aplikovatelnost“ by se tedy podle výkladu Evropské komise mohla protáhnout až do roku 2016.) Podobné jsou případy podpory dalších bank, byť ty někdy argumentují, že ve skutečnosti nešlo o klasickou „státní pomoc“, nýbrž o očištění banky před jejím prodejem – tedy o tržní krok státu.
Pobídky poskytnuté investorům zajímají Brusel v případě, že slíbené daňové úlevy zasahují do období po roce 2004. Tak tomu v řadě případů skutečně je. Uveďme modelový případ: Český stát poskytl desetileté daňové úlevy v roce 1999, a ačkoliv omezil celkovou výši podpory, příjemce tuto pomoc do roku 2004 ještě nevyčerpá.
Skutečnost, že Brusel vede uvedené případy v patrnosti, ještě neznamená žádnou tragédii. Pokud Česko prokáže, že poskytnutá pomoc je v souladu s pravidly unie, nic se neděje. Ne všechny případy však jsou stejně komplikované – tak třeba kauza IPB/ČSOB je mnohem zapeklitější než investiční pobídky.

Hrozba vracení peněz.

Týdeník EURO již upozorňoval na některé krizové scénáře, které Evropská komise připouští (EURO 7/2003). Pokud se konkrétní případ státní pomoci nesmete ze stolu do data našeho vstupu, Brusel ho může začít znovu zkoumat, jako kdyby šlo o zcela novou pomoc. V nejhorší variantě by pak Evropská komise mohla žádat vrácení peněz, které již stát poskytl. Takový vývoj by mohl by vést k arbitrážím, soudním sporům o náhradu škod a poškození českého bankovního systému.
Někteří právníci nepovažují podobný postup Bruselu za možný, neboť by šlo o retroaktivní zásah, přičemž Česko ještě nebylo v době poskytování pomoci členem unie – evropské právo v něm tedy přímo neplatilo. Proti tomu však stojí protiargument, že už od poloviny roku 1998 se Česko mělo evropskému právu v oblasti hospodářské soutěže podřídit. Od té doby totiž platí příslušná implementační pravidla na základě asociační dohody mezi Evropskou unií a Českou republikou.
Scénář vracení peněz (jako krajní možnost) však zřejmě bude možný právě na základě znění přístupové smlouvy, která se stane součástí primárního evropského práva. „Touto smlouvou se mohou otevřít vrátka k retroaktivitě, neboť poskytnutou pomoc na jejím základě lze za určitých okolností považovat za novou,“ říká advokát Martin Nedelka z kanceláře Gleiss Lutz.
Zatímco pražští bankéři se snažili podobné formulaci ve smlouvě zabránit, čeští vyjednavači to nepovažovali za reálné. Evropská regulace v oblasti hospodářské soutěže a státní pomoci se totiž dynamicky vyvíjí, Brusel je stále přísnější a formulace ve smlouvě je z tohoto pohledu logickým vyústěním jasného trendu.

Stanovisko, ne rozhodnutí.

Postup na základě přístupové smlouvy je jasný: Ke všem případům, které dosud nebyly zaneseny do seznamu (přílohy smlouvy), musí vydat své stanovisko Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Evropská komise má tři měsíce na to, aby vůči verdiktu ÚOHS vznesla případné námitky. Pokud tak neučiní, tento případ státní pomoci se zanáší do seznamu (přílohy). To znamená tečku jednou provždy (snad s výjimkou velmi specifických případů).
Otázkou je, zda se to vše stihne. Začíná tvrdý boj s časem. Do časového presu se dostává ÚOHS, kterému toho zůstává k posuzování opravdu hodně. Na jeho dostatečnou rychlost spoléhají v Česku mnozí. „Úřad bude pod velkým tlakem ze strany české administrativy i bank,“ uvádí advokát Nedelka. Problémem je, že ÚOHS bude v některých případech znovu posuzovat i to, k čemu se již jednou vyjádřil. „Nedovedu si představit, že by antimonopolní úřad jím již vydaná rozhodnutí nerespektoval. Ani to není právně možné,“ uvádí Michael Kincl, asistent soudce Nejvyššího soudu ČR a právník zabývající se veřejnou podporou. Jako problematické hodnotí opětovné posuzování ÚOHS i Martin Nedelka: „Vzniká otázka, zda je to vůbec možné.“ Kincl proto předpokládá, že stanovisko antimonopolního úřadu bude opravdu pouze „stanoviskem“, nikoliv „rozhodnutím“.

Šance velké i menší.

Ve většině případů nicméně zůstává dost velká naděje, že se vše stihne do data vstupu do unie. Problém by neměl být s investičními pobídkami. Nikdo příliš nepochybuje o tom, že český stát se velmi snažil poskytovat je v souladu s pravidly Evropské unie. V relativně dobré pozici jsou zřejmě Česká spořitelna i Komerční banka. U nich je nutné dokončit „restrukturalizační plány“, do nichž se zahrne veškerá relevantní pomoc, kterou stát těmto bankám poskytl. Vypracování plánů by nemělo trvat příliš dlouho a ÚOHS by měl mít dost času na jejich posouzení.
Evropská komise tvrdí, že nejsložitějším případem je IPB/ČSOB – už vzhledem k celkovému objemu státní pomoci, který může přesáhnout výši 200 miliard korun, a neustálým dohadům o formě „pohlcení“ bývalé IPB. Existují ovšem i další zádrhele. Na rozdíl od jiných případů v této kauze není stále definitivně vyčíslen konečný objem státní pomoci, což Brusel vůbec nemá rád. Vše komplikuje problematika kajmanských fondů, kvůli níž se protahuje uzavření celého „balíku“ veřejné podpory IPB/ČSOB. V ideálním případě se vše stačí dořešit do konce roku či nejpozději do konce ledna 2004. (Je nutné ještě počítat s onou tříměsíční lhůtou mezi stanoviskem ÚOHS a zanesením do seznamu/přílohy, během níž může vznést námitky Evropská komise. Mezi koncem ledna 2004 a datem vstupu do unie jsou právě tři měsíce.)

V dobré víře.

Bez ohledu na složitost jednotlivých případů se Michael Kincl i Martin Nedelka shodují v tom, že české banky v nich jednaly v dobré víře. „Veřejné podpory nabyly v dobré víře, že jsou zákonné,“ uvádí Nedelka. Kincl v této souvislosti zmiňuje obecný princip dobré víry, který vychází z evropského práva. Domnívá se, že podobný princip platí také v českém právu: „Některé veřejné podpory byly ze strany ÚOHS posouzeny a povoleny, tedy v podstatě shledány slučitelnými se závazky Česka vyplývajícími z asociační dohody. Příjemci veřejné podpory tak antimonopolním úřadem schválené a povolené veřejné podpory přijímají v dobré víře. Z tohoto důvodu se domnívám, že Evropská komise by požadovat vrácení takových veřejných podpor neměla.“
Kincl také upozorňuje, že v zájmu Evropské komise nebude ohrozit nešetrným zásahem bankovní sektor v Česku. S tím se shoduje většina pozorovatelů. Na druhé straně se objevují i připomínky, že celou situaci rovněž nelze podceňovat. Za jistých okolností se může stát, že Evropská komise bude donucena určitý případ (neuvedený na seznamu) otevřít ani ne tak z vlastní vůle, jako třeba kvůli stížnosti konkurenčního subjektu.

U pobídek klidněji.

V případě investičních pobídek, které také dosud nebyly do přílohy přístupové smlouvy zaneseny, se situace zdá být přece jen o dost jasnější. Petr Hájek, projektový manažer agentury CzechInvest, vylučuje možnost, že by Evropská komise mohla ony pobídky staršího data jakkoliv zpochybnit. Říká, že Česko poskytovalo veškeré pobídky na základě evropských pravidel, jejich celková výše nepřesahovala úroveň padesáti procent hodnoty počáteční investice. ÚOHS by měl své stanovisko vydat poměrně rychle.
Hájek poukazuje i na širší středoevropský kontext, zatímco v Česku byla výše pobídek omezena hranicí 50 procent, v Polsku a Maďarsku se - ve stejném období před rokem 2000 - smířila s výší, která jde nad rámec evropských pravidel. V případě těchto zemí totiž Evropská komise povolila strop ve výši 75 procent počáteční investice.
Výhrady Bruselu vůči českým pobídkám se v současné době zúžily na konstatování, že by Česko mělo vytvořit program veřejné podpory, který bude zakotven přímo v zákoně. To by znamenalo, že antimonopolní úřad (či po vstupu do unie Evropská komise) nebude muset posuzovat každý případ jednotlivě. Petr Hájek uvádí, že příslušná novela zákona o investičních pobídkách by měla platit od data vstupu do unie. Do té doby by se také měla objevit ve zmíněné příloze přístupové smlouvy.