Moc se opět dotkla rozpálené plotny a příště dá pokoj
Píše se červenec 2006, v křesle ministra vnitra sedí teprve druhým týdnem Ivan Langer. Na své první tiskovce ve funkci informuje s týdenním předstihem média, jak se zachová policie při očekávané akci CzechTek 2006. Oznamuje, že stát technařům nabízí zdarma kilometr čtvereční luk ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá včetně příjezdové silnice a že v jakékoli jiné lokalitě se účastníci party vystavují riziku nekompromisního zásahu státní moci.
Tak nějak by mohlo v praxi vypadat poučení z minulého týdne v české politice, kdy heslo „Techno je všechno“ přestalo být jen teenagerovskou nadsázkou. Bitka u Tachova a následné demonstrace v Praze a dalších městech ostře rozdělily českou společnost na část svobodymilovnou a část pořádkumilovnou. A protože takové dělení v zásadě odpovídá normalizační hranici před listopadem 1989, došlo i na politické scéně k mnoha paradoxům. Na loukách u Mlýnce ještě stříkala policejní děla, když na obranu techno(sic!)party vystoupil zelený senátor Jaromír Štětina. Na téže straně barikády se pak po letech sešli nejen občanští demokraté, lidovci a unionisté, ale také Václav Havel a Václav Klaus. Naopak pořádkumilovnému premiéru Paroubkovi a jeho ministru vnitra Bublanovi kromě sociálních demokratů poklepali na rameno komunisté.
Na první pohled vypadá tohle rozložení sil pro demokracii hrozivě. Být srpen 1969 a být v zemi rozmístěny desítky tisíc okupačních vojáků, mohly by zasahující policejní kordony a vodní děla ve službách ambiciózního, čerstvě nainstalovaného nejvlivnějšího politika leckoho přimět i k emigraci. Paroubkova sázka na rázné skoncování s pozůstatky polistopadové benevolence k nekonformním jevům ve společnosti totiž ze všeho nejvíc připomíná dávnou snahu Gustáva Husáka zjednat si pro svůj nastupující normalizační režim když ne popularitu, tak alespoň autoritu a uznání. Což se mu tehdy povedlo, protože pořádek musí být a svoboda vlasatých a neupravených mániček byla pro většinu Čechů na rozdíl od svobody falešných proroků pražského jara zbytná.
Jenže technokauza pro českou demokracii zdaleka tak hrozivá není. Ne že by Paroubkovi nešlo o konsolidaci své partaje i svého vládnutí pomocí vděčné kriminalizace „protispolečenských živlů“, ale také Topolánkova opozice se razantně chopila příležitosti nasypat písek do motoru rozjetého buldozeru, dokud je čas. A tím, jak letos politici všech stran pravidelnou letní exhibici technařů zapojili do své předvolební kanonády, nezůstal žádný argument nevyřčen. Jejich rovnováha je evidentní. Nejde o žádnou přesilovku jako v roce 1969, ale o normální střet politických sil. Premiér pod palbou opozice a demonstrantů dnes a denně bombarduje média svými vysvětleními, jakoby ani netrávil dovolenou v Rakousku. Začíná se zkoumat brutalita a neprofesionalita postupu policistů. A technaři, které lze jindy odsuzovat za to, že se v okolí pronajatých ploch chovají jako stádo ničivých kobylek, bezohledných k soukromému vlastnictví i ušním bubínkům obyvatelstva, jsou letos spíš k pláči. Bojovníci za nezávislou, alternativní zábavu najednou připomínají loutky v rukou politiků, tu žádající demisi ministra vnitra, tu vyjednávající s občanskodemokratickým předsedou Senátu Sobotkou. Možná Paroubka, nazývajícího tvrdé jádro inspirátorů technoparty „nebezpečně posedlými lidmi s anarchistickými sklony“, napadne vyslovit i památnou větu, že o tom, kdo bude ministrem vnitra nebo premiérem, nikde na světě nerozhodují děti.
Stejně jako technoparty není nevinná kulturně-hudební akce (Plastic People svého času také nebyli jen hudebním fenoménem), ale nonstop mejdan živený hypnotizujícím rytmem, nelze ani krvavou řež u Mlýnce považovat za nezaujatý zásah policistů, nýbrž za narychlo spíchnutý tah na politickou objednávku z Prahy. Jenže stačilo, nedejbože, zabití jediného z účastníků a z premiéra, hrdinně zvítězivšího nad obtížným hlukem, byla politická mrtvola. Státní moc, v tomto případě Paroubek, se dotkla rozpálené plotny, dostala co proto a příště dá pokoj. To je pozitivní vyznění technorevoluce z minulého týdne. Podobně jako nyní svoboda shromažďovací byla přece před čtyřmi lety během krize v České televizi vymezena hranice svobody slova. Politické karty sice byly paradoxně rozdány opačně, ale už tehdy vyšlo do ulic minimálně tolik vyznavačů nezávislosti, kolik pořádkumilovných doma zděšeně sledovalo televizní anarchii. Koneckonců podobný konflikt řešili a vyřešili ve dvacátých letech dvacátého století už naši pradědečkové a prababičky, když část z nich začala o nedělích jezdit trampovat ke Svatojánským proudům a druhá část, zvaná tou první paďouři, brojila proti existencím válejícím se po přírodě a obtěžujícím zpěvem při kytaře. Nakonec povltavské obce trampům vymezily pro jejich osady pozemky a byl klid.
Už teď by v ODS měli místo pokulhávání za Paroubkem vymýšlet do svého volebního programu samostatný bod, vymezující CzechTeku pravidla hry. Právě CzechTek 2006 totiž možná rozhodne, jak se nová vláda zapíše u veřejnosti.
PRAPOREK: Existuje-li politická rovnováha, není technokauza žádnou tragédií. Spory mezi trampy a paďoury už řešili naši pradědečkové.
