Nikdo si nemůže myslet, že v Bruselu si jen tak někdo sedí a diktuje, ...
Celý podtitul:
Nikdo si nemůže myslet, že v Bruselu si jen tak někdo sedí a diktuje, jak se co udělá, vysvětluje eurokomisař pro podnikání a průmysl
Čím můžou západní firmy přispět k upevnění evropské vzájemnosti v zemích bývalého východního bloku? Například tím, že jejich dceřiné podniky budou dodržovat stejné etické standardy, jaké dodržuje mateřská společnost doma, říká v rozhovoru pro týdeník EURO německý politik Günter Verheugen (64), místopředseda Evropské komise a eurokomisař pro podnikání a průmysl.
EURO: Jak může Evropa volat po dodržování etických norem mimo svůj kontinent, když nemá pořádek sama doma?
VERHEUGEN: Myslím si, že by to byla velice důležitá diskuse a takovou diskusi je dnes nutností vyvolat. Na evropském vnitřním trhu samozřejmě pro všechny podniky platí stejná pravidla. To nejdůležitější, co od jakéhokoli podniku očekávám, je, že se těchto pravidel bude držet. Chápete? To je to nejdůležitější. Podnik musí dodržovat zákony, musí dodržovat pravidla rovné hospodářské soutěže, musí splňovat předpisy, které společnost vytvořila prostřednictvím politiky. Ale pak existuje ještě něco nad tento rámec. Existuje společenská odpovědnost podniků, kterou nelze legislativně předepsat. Je to otázka – chcete-li – podnikatelské morálky, otázka odpovědnosti, pociťované vůči společnosti, ve které člověk pracuje, i vůči konkrétnímu místu například. Znám tento problém.
Má odpověď na to je, že dceřiné podniky německých, britských nebo francouzských firem v nové členské zemi musejí dodržovat stejné standardy, jaké dodržuje i jejich mateřský podnik doma. Například jako německá firma nemůžete jít do jiné země a aplikovat tam nižší standardy než v Německu. Mám na mysli způsob, jak se zachází se zaměstnanci, jak se komunikuje s odbory, co se dělá pro zvyšování kvalifikace zaměstnanců, co se dělá k zamezení diskriminace, co se dělá pro pozitivní ovlivňování celého prostředí, v němž se podnik nachází. To všechno se označuje anglickým pojmem „corporate social responsibility“ neboli „společenská odpovědnost firem“. Jsem pevně přesvědčen, že v příštích letech dospějeme k poznání, že podnik může být trvale úspěšný pouze tehdy, jestliže dokáže přesvědčivě projevovat vysokou míru společenské podnikatelské odpovědnosti. Vezměme si jako příklad situaci, kdy si ženy při hledání zaměstnání vybírají podle toho, zda jim podnik dovolí propojit rodinu a profesi, nebo nikoli. Chytré podniky už ženám dávno vycházejí vstříc a usnadňují jim to tím, že zavedou flexibilní pracovní dobu či zřídí jesle nebo mateřskou školu. Takové podniky pak získávají dobré a schopné mladé ženy nebo i starší schopné ženy, zatímco jiné podniky je nezískají. Tím chci říci, že je v zájmu samotných podniků dělat víc, než po nich zákonodárce požaduje. A Evropa je v této oblasti na dobré úrovni, v otázce společenské odpovědnosti firem jsme jednoznačně světová špička. V nových členských zemích existuje zcela jistě potřeba dostihnout vývoj, ale z Evropské aliance pro sociální odpovědnost podniků, jejíž založení jsem inicioval, vím, že se na tom podílí stále více podniků i v nových členských zemích. Je to tedy otázka času.
EURO: Přesně, jak jste řekl, etickou zodpovědnost jaksi firmám není možno nařídit legislativně. Ale pro firmy samotné je dobré dodržovat etické normy a tím vytvářet pozitivní PR už jenom pro ochranu jejich investic v hostitelské zemi. VERHEUGEN: Ano, samozřejmě.
EURO: Stále se mezi lidmi v České republice ozývají hlasy, které říkají: Prodali nás, obsadili nás cizáci, všechno je tu cizí kapitál. To nahrává k nacionální vlně a populisté to politicky zneužívají. VERHEUGEN: Ve vaší zemi není nikomu, kdo pochází z ciziny, bráněno v tom, aby si koupil nebo založil nějaký podnik. A proto lidé, kteří takhle argumentují, jednoduše zamlčují skutečnost. Nikomu z Česka není bráněno ani v tom, aby si založil podnik třeba v Německu, Velké Británii nebo ve Francii, vždyť to se také děje. Skutečnost, že velmi mnoho firem ze starých členských zemí unie máme v nových členských zemích, byla prostě a jednoduše otázkou přílivu kapitálu. V situaci po velkém přelomu v roce 1989 bylo zapotřebí enormních kapitálových injekcí ze zahraničí, aby se uvedla do pohybu restrukturalizace hospodářství. Ale všechny tyto země se rozhodly otevřít své hranice pro investice vědomě, bylo to jejich vědomé rozhodnutí. A přineslo to užitek. Blahobyt, který dnes vidíme například v České republice, je přece výsledkem i těchto investic. Myslím si, že se to vyrovná.
EURO: Co je evropská identita? Mají lidé v Evropě strach stát se Evropany ? Není ideál společné Evropy v rozporu s realitou v jednotlivých zemích? Nejsou země Evropy ještě v zajetí myšlení devatenáctého století? VERHEUGEN: To je velice těžká otázka. Samozřejmě neexistuje žádný evropský národ. Evropa je charakteristická díky svojí neuvěřitelné diverzitě, díky své rozmanitosti. A já to nepovažuji za její nedostatek. Jsem pevně přesvědčen, že je to přesně to, co naši Evropu dělá tak krásnou a jedinečnou a hodnou obdivu. Máme tolik různých kultur, tradic a způsobů života blízko vedle sebe na tak malém prostoru. To nás obohacuje, ne ochuzuje. Nevěřím, že budeme někdy usilovat o to, stát se tavícím kotlem evropských národů po vzoru Spojených států. To nepatří k Evropě. To neodpovídá našim dějinám, naší kultuře a naší tradici. Jsem přesvědčen, že vědomí, že jsme Evropané a že nás pojí společný osud, že stojíme před společnými výzvami, v nás bude sílit. Dovolím si předpovědět, že čím výrazněji viditelný bude nový vývoj ve východní Asii, v arabském světě a v Latinské Americe, tím bude sílit naše vědomí, že jako Evropané musíme společně jednat a v Evropě společně růst. Nedělám si s tím žádné velké starosti.
EURO: Ti, kteří jsou proti Lisabonské smlouvě, mají obavy z toho, že omezí určitým způsobem suverenitu národního státu.
VERHEUGEN: To ano, samozřejmě. To je ale celkový princip Evropské unie. Tam, kde máme společnou politiku, vykonáváme společně svou suverenitu. Vždyť celá idea spočívá právě v tom, že suverenita se přenáší z národního státu na evropskou úroveň. Tady se pak ale vytváří systém, při kterém národní státy mohou přesto i nadále existovat a hájit svá práva. Je to pečlivě vyvážený systém, jenž dobře funguje. Uvnitř EU jsou menší státy jednoznačně upřednostňovány. Systém je koncipován právě tak, aby velcí nemohli malým vnucovat svou vůli. A vezmu-li si teď za příklad Českou republiku, tak členství v Evropské unii znamenalo pro vás, že určitá národní práva týkající se suverenity byla přenesena na evropskou úroveň. Ale Češi zároveň získali enormní možnost spoluúčastnit se na rozhodování v záležitostech, jež se týkají nejen deseti milionů Čechů, ale 480 milionů obyvatel Evropy.
Jsem pevně přesvědčený o tom, že pro zemi, jako je Česká republika, vstup do unie znamenal zvětšení obchodních možností a zesílení jejího skutečného politického vlivu. Podívejte se, jedno je přece jisté: při problémech, které dnes máme ve světě, jako jsou problémy s energií, přírodními zdroji, klimatickými změnami, chudobou, imigrací, terorismem a násilím, se strukturálními změnami, které souvisejí s ekonomickým vývojem v jiných částech světa – s žádným z těchto jmenovaných problémů si nemůže jednotlivý národní stát poradit. Také velké země nejsou schopny s tím samy něco udělat. Zvládnout to můžeme pouze společnými silami. Proto je evropská integrace dnes více než mírový projekt, který to všechno započal. Nyní jde o to, zabezpečit v jednadvacátém století v úplně jiné podobě světa, než znali naši předkové, zachování naší evropské formy života, s vysokým životním i sociálním standardem a s vysokými požadavky na ochranu našeho životního prostředí.
EURO: To znamená změnit myšlení lidí… VERHEUGEN: Ano, samozřejmě, to je správně řečeno. Není jen tak jednoduché evropskému systému porozumět. Není to snadné, protože unie se vědomě neorganizuje jako stát. Základy EU jsou postaveny na evropských suverénních národních státech. To znamená, že my jsme současně Čechy a Evropany, že jsme současně Němci, Iry a Evropany. Nevzdáváme se tím ale naší národní identity, našeho národního vědomí a našeho vlastního státu. Neznám také žádný národ v Evropě, který by byl ochoten vzdát se svého vlastního státu ve prospěch nějakých evropských superstruktur. Chceme-li však tento systém fungování EU zachovat, musíme spolu komunikovat, společně nalézat řešení a při hledání takových řešení musíme mít všichni stejná práva. Nikdo si nemůže myslet, že v Bruselu si jen tak někdo sedí a diktuje, jak se co udělá. Tak to nefunguje. Například já jsem komisař z největší členské země s 82 miliony obyvatel. Můj kolega a dobrý přítel z Malty pochází z členské země, která má méně než 400 tisíc obyvatel, ale my máme v komisi exaktně ta samá práva. Já nemohu slíbit nic víc než on.
EURO: Až kam by se měla Evropa rozšířit, kde končí její hranice? VERHEUGEN: Myslím si, že není možné Evropu geograficky definovat. Geografické definice Evropy utvořili v nějaké době nějací lidé, například že Ural je hranicí Evropy na východ a Kavkaz hranicí Evropy na jihovýchod. Já jsem před pár týdny byl na Sibiři blízko Vladivostoku. Co jsem tam viděl, bylo absolutně evropské město. Jednoduše nemohu z tohoto čistě zeměpisného pojmu Evropy plně vycházet. Smlouva, kterou máme, je k této otázce jasná. Je v ní řečeno, že všechny národy mají právo podílet se na evropské integraci, když sami chtějí a splňují dané podmínky. Evropa, Evropská unie není žádná uzavřená společnost, je z principu otevřená všem národům v Evropě. No a ony musí samy rozhodnout, zda k ní patří, nebo ne. Věřím, že integrační politika bude pokračovat. Také jsem přesvědčen, že plné členství v Evropské unii není jedinou možností evropské integrace. Abychom celosvětově konkurenčně obstáli, potřebujeme mít integrovaný hospodářský prostor, který musí být větší, než je dnešní Evropská unie. Proto bychom se měli snažit utvořit jednotný hospodářský prostor, jenž zahrne celou Evropskou unii a její sousedy. Potom bychom také měli kolem jedné miliardy lidského potenciálu, měli bychom trh s miliardou spotřebitelů a mohli bychom dlouhodobě konkurovat nejlidnatějším regionům světa, které se dnes tak silně hospodářsky rozvíjejí. Nyní mluvím v horizontu desítek let a domnívám se, že úkolem evropské politiky je myslet daleko dopředu, a ne pouze do příštího volebního období.
EURO: Kdybyste zhodnotil uplynulá léta, co přineslo rozšíření novým členským zemím a co přineslo starým členským zemím? VERHEUGEN: Rozšíření přineslo přesně to, co jsme si od něho slibovali. Politickým očekáváním bylo dosažení stability v celém prostoru, který dříve náležel ke komunistické mocenské oblasti. To nastalo, reformy ve všech těchto zemích včetně České republiky jsou nezvratné. Dnes si přece už žádný Čech nedokáže představit, že by jeho země mohla upadnout zpět do diktatury. To je pryč. Demokracie a právní stát jsou už pevně zakotveny. Na tom má samozřejmě zásluhu nejen evropská integrace, ale i jiné okolnosti. Nicméně celá evropská integrace tento proces transformace velice zjednodušila. Z hospodářského hlediska je výsledek stejný. Vždy jsem zastával názor, že nastane takzvaná „win-win-situation“, to znamená, že užitek budou mít obě strany, členové noví i staří. Noví členové budou profitovat ze svobodného pohybu na velkém evropském trhu a z využívání výhody nižších nákladů a staří členové budou profitovat z rychle stoupající poptávky. A přesně to také nastalo. Když se podíváte na míry růstu v nových členských zemích, na vývoj příjmů a vývoj míry zaměstnanosti, zjistíte, že jde o intenzivní, pozitivní vývoj. Ale ten probíhá mimo jiné i v Německu a Rakousku, tedy ve dvou zemích, které s novými členy unie bezprostředně sousedí. Zvýšená poptávka ze strany nováčků vedla k většímu růstu a k větší zaměstnanosti i ve zmíněném Německu a Rakousku. A domnívám se také, že nástroje, kterými je evropská solidarita praktikována ze společného rozpočtu či strukturálních fondů, hrají velkou a pozitivní roli a že jsou to správné a důležité investice do naší společné budoucnosti.
BOX
Günter Verheugen (64)
Rodák z německého Bad Kreuznachu vystudoval historii, politologii a sociologii v Kolíně a Bonnu, před vstupem do politiky pracoval jako novinář. V roce 1982 opustil po 22 letech FDP a vstoupil do řad sociální demokracie (SPD), za níž se stal poslancem Spolkového sněmu (1983 až 1999) a byl mimo jiné i jejím generálním tajemníkem. Komisařem Evropské unie pro rozšíření byl v letech 1999 až 2004, v současné Evropské komisi je Verheugen jejím místopředsedou a eurokomisařem pro podnikání a průmysl
