Letní dovolená nezačala pro Carstena Schneidera vůbec dobře. Sotva vybalil kufry, už mu v kapse zazvonil telefon. Byl narychlo odvolán na mimořádnou schůzi Bundestagu. Co přimělo poslance za SPD a 582 jeho kolegů, aby se narychlo vrátili z dovolené? A to vůbec poprvé od roku 2002? Nebyly to ani katastrofální záplavy, ani rozpad koalice (i když o tom se také diskutuje). Německý parlament jednal o věci, která by se ještě před dvěma roky zdála tématem k uzívání – o rekapitalizaci španělských bank.
Pro poslance Schneidera to muselo být úsměvné. Rodinu u moře totiž nechal právě ve Španělsku, zemi, kterou odletěl zachraňovat do Berlína. Nakonec šlo opravdu jen o odskok, který netrval ani celých 24 hodin. Schneider přiletěl předminulou středu v noci a ve čtvrtek v 17.50 bylo hotovo. Drtivá většina poslanců Bundestagu zvedla ruku pro půjčku ve výši 100 miliard eur ze záchranného fondu EFSF, z níž Němci zaplatí 29 miliard. Tedy zaplatí – oficiálně jde samozřejmě o půjčku, byť v tom některá klíčová média mají jasno předem. Adios, milliardos, napsal den poté bulvární deník Bild.
Lehkost, s jakou Němci poslali další peníze na záchranu projektu společné měny, je ale celkem pochopitelná. Jistě se na ní podepsalo nejen letní dusno a chuť rychle se vrátit na dovolenou, ale i fakt, že debatovat stejně nemá cenu, protože nikdo přesně neví, jestli půjčka vůbec zabere. Natož kolik a kdy se z ní do německého eráru vrátí. Bývalé východoněmecké disidentce Veře Lengsfeldové hlasování připomnělo neblaze proslulé časy za Ericha Honeckera. „Když zákonodárci připustí, že vláda zadržuje informace a nezpřístupní je ani na opakovanou výzvu, a pak přesto hlasují, jak vláda doporučuje, pak ztratil parlament svou kontrolní funkci a stále více se podobá Sněmovně lidu bývalé NDR,“ řekla poslankyně listu Handelsblatt.
Situace kolem Španělska začíná být dusná a nejen Němci budou ještě s láskou vzpomínat na řeckou eskapádu, kterou daňoví poplatníci nesli bez remcání.
Nulová debata a jen 97 hlasů proti ale svědčí ještě o jiném fenoménu. Zatímco v časech, kdy se schvalovala Lisabonská smlouva, kancléřka Angela Merkelová nechtěla připustit, aby se na dokumentu měnilo byť jen jediné slovíčko, dnes už její neochvějné nadšení vyprchalo. Rozpad Evropy na tvrdé jádro se společnou měnou, správou bank a rozpočtovou politikou a periferii, která se tu a tam k něčemu přidá, bere jako holý fakt. Z nadšené federalistky se stala nucenou správkyní Evropy, která posílá peníze do zemí, které mají být uchráněny od bankrotu.
Podobné dělení na zdravé jádro a státy na odpis platí i o společné měně. Zatímco před pár měsíci byly řeči o vyhazovu Řecka z eurozóny téměř svatokrádežné, dnes si to nejen myslí, ale oficiálně i říká polovina vládní koalice. Liberální FDP navíc tu a tam vypustí další pokusný balonek, který posouvá debatu ještě dál. Například poslanec FDP Jürgen Koppelin volá po návratu k tvrdé západoněmecké marce, euro by se mělo podle něj používat jen jako měna zahraničního obchodu. Něco jako konvertibilní rubl, chtělo by se dodat uštěpačně.
Čtěte také:
Budou peníze na záchranu proudit z ECB? Brání tomu Němci
Pro záchranu eura uděláme vše, ujišťují evropští lídři
Jestli něco zkažená dovolená mnohým politikům přinesla, pak právě zjištění, že Řekové už neplní stránky novin. Akutní španělská horečka, která se valí na Německo, ukázala, že Řecko už je v letošním politicky dusném létě nezajímavý problém. Zastánce „grexitu“, tedy odchodu helénského státu z eurozóny, navíc nečekaně podpořila studie mnichovského institutu Ifo. Ten spočítal, že zatímco při současném marasmu a nekonečném předkládání opravdu, ale opravdu posledních ultimát Aténám Německu hrozí, že bude muset odepsat 89 miliard eur, čistý řez v podobě opuštění společné měny vyjde stát (nikoli soukromé banky a soukromé věřitele) o sedm miliard levněji. V obou případech jde o čísla, která představují zhruba čtvrtinu německého rozpočtu.
Samozřejmě že vysvětlovat Němcům, proč si každý z nich bude muset připravit tisíc eur na odpis řeckých pohledávek, je úkol pro mimořádně výřečné optimisty. Alespoň že Řekové si podřezávají větev sami tím, že o prosazování tvrdých reforem EU lhali, stejně jako kdysi o svých hospodářských výsledcích. O Španělsku se totéž říct nedá, a přesto kvůli němu Německu hrozí, že by mohlo přijít o tříáčkový ratingový status. Berlínské ministerstvo financí navíc chce, aby si Madrid pro jistotu řekl o dalších 300 miliard eur pomoci. S bankami je to dohromady víc, než kolik si za poslední dva roky rozpůjčovalo Řecko.
Situace kolem Španělska začíná být dusná a nejen naši západní sousedé budou ještě s láskou vzpomínat na řeckou eskapádu, kterou daňoví poplatníci nesli bez remcání. Teď ale bulvár Bild postrašil 17 milionů Němců, kteří si spoří v podnikových nebo soukromých penzijních fondech, že jim krize kolem eura jejich úspory požere. Tento jízlivý vzkaz platí pro celou Evropu – a tentokrát i pro Česko, které si dosud mohlo dovolit luxus v podobě pobaveného sledování na dálku. Nízké úrokové sazby Evropské centrální banky a státní dluhopisy zdravého jádra EU, do nichž každý konzervativní fond s radostí investuje, totiž fakticky přestávají cokoli vynášet.
Jak ukázalo poslední překotné německé hlasování o španělské půjčce, rozhodování v době eurokrize se čím dál tím víc zrychluje. Politikům navíc šlapou na paty voliči i opozice. V září se volí v Nizozemsku, v říjnu v Belgii. A Merkelová po prázdninách zahajuje svůj čtvrtý a poslední rok jako kancléřka koalice CDU-FDP. Podle posledních průzkumů by sociální demokracie se Zelenými hravě sestavila většinu – byť se obě opoziční strany v názorech na další směřování EU v zásadě s Merkelovou nijak nerozcházejí.
Letošní léto bude podle všeho ještě dusné – když ne počasím, tak politickou atmosférou uvnitř EU. O další zkažené prázdniny nebude nouze. Možná právě proto kancléřka minulý týden neodjela na svůj oblíbený ostrov Ischia poblíž Neapole, ale jen za humna – do Tyrolska. Odsud je to, jak známo, do Berlína stejně blízko jako do Bruselu.
Autor je redaktorem týdeníku Euro
