Kniha Larryho Elliotta a Dana Atkinsona Velkou Británii nešetří
Zatímco si Alastair Campbell vytrubuje na vlastní trumpetu (jak říkají Angličané ohřívání vlastní polívčičky) tím, že Blaira prezentuje jako politického génia, ale zároveň i oslíčka, který by si bez jeho rad nezavládl - a BBC na jeho vulgární politické „paměti“ věnuje vysílací čas v hodnotě 300 tisíc liber z kapes licenčních poplatníků -, začínají se už méně okázale objevovat i serioznější analýzy Blairova vládnutí. A nejsou ani zdaleka lichotivé.
Dvě hodnocení.
Kniha Ostrov fantazií (Larry Elliott a Dan Atkinson, Fantasy Island) si nebere na Blaira servítky a už v podtitulku doporučuje „probuzení z neuvěřitelných ekonomických, politických a společenských iluzí Blairova dědictví“. Blair byl sice „možná nejsenzačnějším volebním vítězem v moderní britské politické historii“, ale zanechává za sebou „mizerný svět snů zabředlý do dluhů a bankrotů, stojící před krizí zaměstnanosti a zaměstnatelnosti a předstírající diplomatickou a vojenskou roli, na kterou nemá“. Zůstanou po něm hlavně dva druhy vzpomínek.
Pro levici se Blair okupací Iráku stal válečných zločincem a zrádcem socialistických principů. Pravice ho bude mít navždy za pokřiveného břídila, který nechal zločince ovládnout britské ulice a přivedl ekonomiku na pokraj propasti. Dostal se tam tím, že se mu podařilo „na dlouhou dobu přesvědčit tak mnoho lidí s velkým počtem odlišných názorů, že stojí pevně na jejich straně“.
Chiméry.
Blairova New Labour byla celá a od samých základů postavená na fantaziích a iluzích, které byly vzájemně v příkrém rozporu a příčily se faktům, zkušenostem i logice, ale na něž byla většina národa natolik naladěna, že je na tři volební období vzala za svou realitu a brzy hrozí čtvrté. Za nejhorší fantazie autoři uvádějí jednak víru, že ekonomika bude fungovat i přes stále se zvyšující zadlužování, jednak přesvědčení, že životní prostředí lze udržet díky neustále se zvyšujícímu ekonomickému růstu. Protože podobným fantaziím podléhá téměř celý západní svět včetně Česka, stane se Ostrov fantazií jednou z nejdůležitějších ekonomických studií letošního roku, a to i pro nás. Z těchto dvou fantazií vyrůstají další iluze - už specificky blairovské.
Další iluze.
Na výrobním průmyslu nezáleží, můžeme jej nechat zkrachovat a všichni se živit službami a „tvůrčími odvětvími“.
Ceny mohou neustále klesat, i když platy rostou.
Veřejný sektor dosahuje „světové třídy“, ve skutečnosti však upadá na úroveň třetího světa.
Trh práce může neustále zlepšovat podmínky zaměstnanců, ale zároveň konkurovat Indii a Číně.
Británie může snižovat vojenské výdaje, ale současně hrát dále roli světového policajta.
Jak se Blairovi podařilo na tak dlouho zhypnotizovat do těchto iluzí národ realistů a pragmatiků?
Obrovské štěstí.
Částečně díky obrovskému štěstí, protože jeho první vítězné volby probíhaly v nádherném slunečném počasí, které prostřednictvím televizních přenosů vzbuzovalo pohodovou náladu světla, tepla, pestrých barev a hřejivých pocitů ve srovnání s šedivostí předchozí konzervativní vlády Johna Majora. S Blairem jako by přicházelo věčné léto. A hesla plná radosti a zářné budoucnosti: Věci se mohou jen zlepšit. Cool Britannia. Vláda rockové generace. Jsme v kontaktu se svými city. Máme svoji lidovou princeznu.
Změna nebude.
Národ jásal nad nerealizovatelnými politickými protiklady, které jim Blairova vláda od samého začátku předkládala: Budeme v srdci Evropy, ale zároveň tvrdě hájit britské zájmy. Podporujeme byznys i sociální chartu EU. Zmodernizujeme státní sektor, aniž bychom museli zvyšovat daně. Polovina národa bude mít univerzitní titul a všichni se uplatní na trhu. Na všechno budeme mít peníze, protože si je každý bude moci vypůjčit.
A tak za deset let Blairovy vlády veřejné výdaje vzrostly z 309 miliard za poslední konzervativní vlády v roce 1997 na 554 miliardy liber na konci roku 2006, kdy dosáhly téměř 40 procent HDP. Z toho investice vzrostly ze 6,7 miliardy na více než 20 miliard liber. Těm, kdo doufají, že se po Blairově odchodu něco změní, autoři knihy připomínají, že strůjcem všech těchto rozpočtů a finančních kejklí byl od samého počátku Blairův ministr financí a současný premiér Gordon Brown, a proto lze čekat sotva něco jiného.
Přednost mají tvůrčí obory.
Velkou součástí státního rozpočtu bylo umělé vytváření dalších a dobře placených míst ve veřejném sektoru pro všechny ty absolventy nových univerzit s novými kurzy „tvůrčích oborů“, na něž se Blairova „cool“ Británie chtěla specializovat - hudba, film, televize, mediální studia, psychologie, sociologie -, zatímco studentů technických oborů a praktických řemesel ubývalo. Nač investovat do výroby, když lze všechno nakoupit levněji z Číny. Nač školit zedníky a instalatéry, když jim všechnu práci nakonec za nižší mzdy seberou Poláci. Učme se raději něco estetičtějšího. V soukromém sektoru se tak nejrychleji rostoucími řemesly staly kadeřnictví a obsluha fitness-center. A i na ně se postupně vymyslely univerzitní kurzy.
Zhroucení představ.
Další iluzí je údajně nízká nezaměstnanost, do níž se však nezapočítává 2,5 milionu lidí, kteří po ztrátě zaměstnání přestali být vedeni ve statistikách jako nezaměstnaní a byli přesunuti do kategorie práce neschopných, třebaže se jejich neschopnost o nic nezhoršila.
Zhroutily se však i naděje, že bude pokračovat úspěch britského „tvůrčího“ odvětví. Britská kinematografie tu a tam vyprodukuje nějakého toho občasného Hugha Granta či Montyho Pythona, ale 68 procent její produkce se nedostane ani do britské distribuce, tím méně na export. Pop music, která bývala v osmdesátých letech obrovským exportním artiklem a za svého vrcholu zabírala až třetinu hudebního trhu Spojených států, se scvrkla až na stav, v němž se do americké nejúspěšnější stovky hitů v roce 2002 nedostala ani jediná britská kapela či zpěvák.
Následky.
Blairovou strategií pro posílení ekonomiky - kterou zdědil po konzervativcích v poměrně dobrém stavu - bylo ponechat volný trh nedotknutý (neprovádět žádné zestátňování) a jen „otupit jeho ostré hrany“ a „zapojit soukromé podnikání do vytváření společného blaha“. Výsledkem byl nárůst veřejných zakázek pro soukromé podniky, provázený nevyhnutelným růstem korupce. Následkem toho nakonec Británii zbyla jen dvě velká průmyslová odvětví, která obstojí v celosvětové konkurenci. Farmaceutický průmysl, udržovaný při životě státním zdravotnictvím, a zbrojní, žijící z rozpočtu ministerstva obrany. Tato dvě odvětví dostávají polovinu celkových britských výdajů na výzkum a vývoj.
Britské zemědělství živoří, protože má žebrácké výdělky následkem kartelizované distribuce supermarketových řetězců, takže se pomalu přestává vyplácet cokoli pěstovat. Co supermarketům chybí, dovezou levněji z Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky. Ti britští zemědělci, kteří ještě přežívají, to dokážou jen díky levným studentským brigádníkům přijíždějícím z východní Evropy na období sklizní. Touha po stále levnějším zboží zaplavila Británii importem z Číny, který posílá britské výrobce všeho možného na buben.
Zadlužení Britové.
Uvolnění úvěrů a půjček, nízká úroková sazba a snadný zisk hypoték a zboží na úvěr povzbuzovaly kdekoho ke stále většímu zadlužování. Nový zákon usnadnil bankroty a zkrátil na jeden rok dobu, během níž měli zbankrotovaní zákaz podnikat či pracovat v odpovědných podnikatelských funkcích. Počet ročních bankrotů a částečných osobních vyrovnání vzrostl v Anglii a Walesu z 29 tisíc v roce 1991 na 145 tisíc v roce 2006.
Protože si kdekdo mohl vypůjčit tolik, kolik a na co chtěl, začali se Britové zadlužovat nejen na hypotéky a leasingy automobilů nebo domácí zařízení, ale i na cesty do zahraničí, nákupy šatstva, platby elektřiny a plynu, obecní daně a nakonec i na nákupy potravin.
Take the waiting out of wanting, slovíčkařily vtipné reklamní slogany věřitelů - co chcete, můžete mít bez čekání.
Všichni si vypůjčovali s přesvědčením, že to přece jednoho dne samozřejmě snadno splatí. Jenže to je ta nejdražší iluze, která nezadržitelně směřuje k ekonomickému krachu - spotřebitelské úvěry vzrostly na 92,3 miliardy a hypotéky na nemovitosti na 965 miliard liber. Během deseti let se spotřebitelské úvěry zvýšily o 66 a hypotéky o 94 procent. A teď, upozorňují autoři knihy, ať někdo spočítá, za jak dlouho bude možné tyto dluhy splatit, jestliže příjmy za stejné období stouply jen o 22,4 procenta a splátky úroků tvoří 22 procent z celkového průměrného příjmu domácností - a stále rostou, protože se úrokové sazby po deseti letech opět začínají šplhat nahoru.
Smutná četba.
Elliott a Atkinson přejmenovávají Blairovu „cool Britain“ na „bullshit Britain“ čili Británii žvástů. Neboť žvásty jsou pomalu to jediné, co ještě Britové umějí kvalitně vyrábět. Británie je „země, která se snaží uživit žvaněním, žvaněním a dalším žvaněním“, a nejúspěšnějšími lidmi v ní jsou „bullshit merchants“ čili prodavači žvástů.
Věru smutné čtení od dvou věhlasných ekonomických žurnalistů, kteří vidí Británii na pokraji finančního a ekologického krachu. Lék, který nabízejí, je jen jeden, a i ten může zafungovat jen tehdy, začne-li se brát okamžitě: přehodit z fantazií na realitu, z mrhání na střídmost a úspornost, z hromadění věcí na omezení spotřeby. A ze všeho nejnaléhavější je vybřednout ze zadluženosti, neboť ta je cestou k otroctví.
