Ve Velké Británii začalo nové vyšetřování války v Iráku
Jak bude historie vzpomínat na Tonyho Blaira? Toť otázka, na niž dnes ještě nelze přesně odpovědět. Chce to odstup aspoň 50 let, mít k dispozici všechny dostupné prameny (tedy i tajné, k nimž se v současnosti nelze dostat) a především fundované vzdělance, kteří v chaosu protichůdných informací snad najdou správnou a relativně objektivní nitku. Pak možná bude jasnější, co byl Blair vlastně zač.
Již nyní je však jasné, že nedílnou součástí politického odkazu nejdéle sloužícího labouristického premiéra bude role, kterou sehrál ve válce v Iráku. Připomeňme, že zbraně hromadného ničení – hlavní prezentovaný důvod pro kontroverzní ozbrojenou intervenci – se tam nenašly. A Blair plamenně přesvědčoval, což uměl perfektně, že tam jsou.
Lhal, či nelhal v takové důležité záležitosti? Měl, nebo neměl v úmyslu uvést parlament a veřejnost v omyl? Přibarvil si Blair (jeho vláda) informace o iráckých zbraních? Byl o správnosti svého konání přesvědčen? Nechal se napálit tajnými službami? Zaslouží si jako vrchní velitel trest za ztrátu 179 britských vojáků, kteří v Iráku zahynuli?
Od válečného konfliktu, jenž svrhl diktaturu Saddáma Husajna, uplynulo téměř sedm let a vyšetřovacích komisí zkoumajících všechny okolnosti zasedalo a rozhodovalo jen ve Velké Británii několik. A všechny shledaly, že Blair a jeho kabinet své občany záměrně nemystifikovali.
Nové, údajně nejrozsáhlejší a nejobjektivnější vyšetřování pod vedením sira Johna Chilcota, jež zahájilo 24. listopadu veřejná slyšení tehdejších hlavních aktérů, ale naznačuje něco jiného. Blair údajně těsně před zahájením vojenské akce věděl, že Husajn inkriminované zbraně již dávno zničil. A premiér prý navíc v soukromí přislíbil Georgi Bushovi vojenskou spolupráci ohledně Iráku již v dubnu 2002. Tedy dávno předtím, než se o všem rozhodovalo v parlamentu. Co z toho vyplývá?
Že o nejdůležitějších věcech se rozhoduje jinde, než bychom čekali. A lhaní je přece politikův denní chleba. Když v září 2002 Blairova vláda zveřejnila zprávu, dle níž mohou být irácké zbraně hromadného ničení použité do 45 minut, zřejmě tomu tehdy věřil i Tony. A poté, co rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1441 z listopadu 2002 poskytla pro válku jakous takous legální základnu, chod událostí se už nedal zastavit, i kdyby Blair chtěl. Ale on se rozhodl pokračovat v rozjeté hře. Mimochodem přesvědčit zaťatého prezidenta USA, aby zrušil celou akci, by asi nedokázal ani krvelačný rotvajler, natož neškodný Bushův pudlík, za něhož byl britský ministerský předseda považován.
Vraťme se však na začátek. Na zhodnocení Blairova působení je ještě brzy. Chilcotův výbor sice dospěje k nějakým závěrům, ale ty nemohou být zcela objektivní. Historii může přesměrovat jen sám Tony Blair, pokud při lednovém slyšení řekne něco nového. A to by bylo překvapení.
