Současná evropská politika ČR je bezobsažná
Česká republika má za sebou první dva měsíce předsednictví Evropské unie. Hlavními tématy byly plyn a události v Gaze, nyní hospodářská krize. Charakteristickým rysem našeho předsednictví ve vztahu k ostatním státům EU je komplikovaný vztah k Francii, tedy k našemu předchůdci ve vedení unie. Žijeme v době jen formální rovnosti. Státy si jsou sice rovné, ale – dle George Orwella – některé si jsou rovnější. To platí i pro vztah ČR a Francie.
Asymetrický vztah
Vztah obou zemí je asymetrický a formální rovnost úřadu předsedající země EU na tom nemůže nic změnit. To se ukázalo i při paralelní diplomatické misi na Blízkém východě, během níž se francouzský prezident Nicolas Sarkozy pokusil zopakovat roli, kterou sehrál loni v Gruzii. Nijak nerespektoval, že v této oblasti jedná jménem všech evropských zemí (včetně Francie) český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. V uplynulé době se diplomatických faux pas mezi Francií a ČR odehrálo několik. Za všechny lze jmenovat francouzské snahy obejít české předsednictví pomocí eurozóny či neustálé zpochybňování schopností ČR vést EU – zejména francouzskými médii.
Během českého předsednictví EU Evropa zažívá otřesy, se kterými by se obtížně vyrovnával i zkušený matador v evropské politice. ČR je dosud nováčkem a dlouhodobá zkušenost se sdílením společného evropského prostoru jí chybí. Vstoupila sice do EU, ale historickou praxi nelze oklamat – musí se poctivě odžít. Možná kdybychom prožili stejný počet společných krizí jako státy staré Evropy, vystupovali bychom kompromisněji a trpělivěji bychom hledali konsenzus mezi velkými a malými členy.
Dvě podmínky
Předsednictví EU je především šancí, jak upoutat pozornost nikoli přímo na předsednický stát, ale na jeho programové priority. Česká republika upoutává zatím se zdatnou pomocí prezidenta Václava Klause a výtvarníka Davida Černého pozornost především na sebe – priority zůstávají stranou. Nechci prorokovat ČR při prosazování proklamovaných tří „e“ neúspěch, ale reálná je představa, že vláda bude po ukončení předsednictví vypočítávat vnější faktory, které jí zabránily priority účinně prosadit. Jistě, je tu hospodářská a finanční krize, rusko-ukrajinská plynová válka a nedávný konflikt v Gaze. Ty však pouze potvrzují, že ekonomika, energetika a Evropská unie ve světě (tedy tři „e“) jsou prioritami navýsost aktuálními a relevantními.
Dobře připravená předsednická země by využila uvedených událostí, aby získala v EU podporu pro vlastní plán, který řeší hospodářské problémy spojené s ekonomickou krizí a energetickou závislost na Rusku. To by však vyžadovalo splnění dvou podmínek. První je existence plánu či programu na řešení problémů ekonomiky a energetiky. Druhou podpora přirozených spojenců. Ty je však třeba získávat trpělivou diplomacií již před začátkem předsednictví. A ukazuje se, že ČR v podstatě nemá ani zcela jasno o své evropské politice ani dlouhodobě definované priority, kterých chce dosáhnout, ani přirozené spojence. S trochou nadsázky lze říct, že naší poslední prioritou ve vztahu k EU byl vstup do ní.
Nevyužité příležitosti
Vládní programový dokument Evropa bez bariér je obecný a žádné inovační řešení současných problémů neobsahuje. Spojenci, kteří s námi sdílejí historickou zkušenost a mají i obdobnou váhu na evropském poli, se nabízeli, ale ČR toho nedokázala využít. Visegrád či další integrační uskupení malých a nových členů nesplnily ambice, jež do nich byly vkládané. Visegrádská čtyřka se přitom mohla stát účinnou koordinační platformou pro prosazení názorů nových členských států. Za vzor nám mohla posloužit dlouholetá spolupráce zemí Beneluxu. Možnost budovat stabilní spojenectví se státy s podobným osudem, které mohou společně obohacovat a vyvažovat diskusi o Evropě, byla během Topolánkovy vlády vyměněna za účelovou alianci s Polskem, potažmo za preferování bilaterálních vztahů s USA. Nyní se ukazuje, že to může znamenat mnohem větší blamáž, než je relativní neúspěch českého předsednictví EU.
