Na nedostatek nepřátel si šéf evropských nízkonákladových aerolinií Ryanair Michael O’Leary rozhodně nemůže stěžovat: nesnášejí ho lidé od konkurentů v byznyse přes politiky až po cestující, kterým se levná letenka nakonec prodraží o kupu dodatečných poplatků. Ale veleúspěšný minulý rok dokazuje, že O’Learyho byznys stále funguje.
Těžko vybírat, která z nepřeberného množství urážek z úst O’Learyho je opravdu ta nejhorší. K zaměstnancům cestovních kanceláří se vyjádřil tak, že jsou „parchanti, kteří by měli být vyvedeni z kanceláří a zastřeleni“. Stěžujícím si zákazníkům se vysmíval parodováním autorů americké ústavy: „Jak Otcové zakladatelé napsali do americké ústavy, máme nezadatelné právo nosit zbraně a posílat stížnosti e-mailem.“
Nemělo by se ani zapomenout na jeho pět let starou slavnou tiskovou konferenci v německém Düsseldorfu, kde plány na transatlantické lety Ryanairu vyšperkoval tvrzením, že cestující v byznys třídě obdrží zdarma orální sex. Když tlumočnice zesinala, začal se rozčilovat, zda snad němčina nemá výraz pro orální sex. Z této služby nakonec sešlo, ale idea transatlantických letů O’Learyho opět chytla. Evropa, kde aerolinie raketově vyrostly, je mu už malá, a tak v příštích pěti letech chce spojit Evropu asi s deseti destinacemi v USA. A to za cenu od deseti eur.
Nemenším úkolem pro O’Learyho je ale také udržet současnou vysokou ziskovost byznysu v Evropě. Jen v minulém fiskálním roce aerolinie vydělaly o 13 procent více než o rok dříve a dostaly se na zisk 569 milionů eur, tedy téměř 15 miliard korun. I sám O’Leary přiznává, že Ryanair nyní čekají hubenější roky.
Přesto stále nechce pustit kormidlo společnosti. Nyní potvrdil, že zůstane v čele Ryanairu ještě dalších pět let. A nikoho nenechává na pochybách, že to bude pěkně divokých pět let: „Znovu jsme vynalezli evropský letecký byznys po tom, co zkrachoval model z padesátých a šedesátých let, kdy létali jen bohatí. A to, na co se chystáme v dalších pěti letech, bude ještě revolučnější.“
Aerolinie na zrušení
Letadla O’Learyho prý nikdy moc nezajímala: „Nelétám s hlavou v oblacích, nejsem aerosexuál. Nemám rád letadla. Nikdy jsem nechtěl být pilot jako všechna ta paka, co zaplavují letecký byznys,“ prohlásil jednou. Letadla si spíše našla O’Learyho. Zemitý Ir působil po vystudování ekonomie na dublinské Trinity College nejprve jako expert na daně. Takto se také dostal k rodině Ryanů a v osmdesátých letech pro ně vymýšlel, jak co nejlépe poplatit daně. Důvěru ve schopného ekonoma projevili Ryanové i tím, že O’Learyho požádali, aby se jim podíval na jejich koníčka – malou leteckou společnost Ryanair.
Rodina se sice mohla chlubit malou flotilou letadel, která od roku 1984 spojovala Irsko s Británií, ale také nemalou ztrátou. Když se O’Leary seznámil s čísly společnosti, prý Ryanům poradil, aby se společnosti co nejrychleji zbavili. To však majitelé neudělali a místo toho poslali schopného O’Learyho do texaského Dallasu, kde sídlí jedna z největších nízkonákladových společností světa – Southwest Airlines. Tam O’Leary okopíroval, co jen šlo, a s nabytým know-how se vrátil v roce 1991 na post zástupce ředitele v Ryanairu. A začala jízda, která dosud neskončila. V roce 1991 malé aerolinie přepravily 650 tisíc osob, o které se postaralo méně než 500 zaměstnanců. Teď přepravují 75 milionů osob, jimž poskytuje servis osm tisíc zaměstnanců.
Pobouřit za každou cenu
Ryanair mohutně profitoval z deregulace evropského nebe v devadesátých letech. Přestože O’Learyho tažení za co nejnižší náklady letu a co nejlevnější letenky je stejný koncept, jaký uplatňuje EasyJet a další O’Learyho konkurenti, šéf Ryanairu to dělá už dvě dekády neopakovatelným způsobem. Podle O’Learyho není nic lepšího než negativní či pobuřující reklama.
O zákazníky s německou Lufthansou bojoval sloganem nastříkaným na letadle „Bye bye Latehansa“ (late anglicky znamená pozdě), British Airways vyzval na souboj kampaní „Předražení bastardi!“ a Belgii dobyl reklamou se známým bruselským čurajícím chlapečkem a podtitulem, aby se zákazníci nenechávali už dál očurávat belgickými aerolinkami. „Černé práci“ se nevyhýbá ani sám vysoký manažer. Novou linku do Říma propagoval převlečený za papeže.
Když létá svými letadly, často odbavuje cestující a pak si sedne mezi své zákazníky.
Ne vše ale zvládne marketing a prořízlá pusa. O’Leary především ví, jak lidem nabídnout letenku prakticky zdarma, a přesto na zákaznících vydělat. Nikdo jiný na evropském nebi asi tak dokonale nerozvinul model výdělku z vedlejších činností. Ryanair kasíruje nejen za dodatečné objednání auta či zabookování hotelu. I v samotném letadle člověk snadno přijde o peníze, a to nejen za výběr sedadla či odbavení zavazadla. Platí se i za to, když si cestující například zapomene vytisknout letenku. Když se toto stalo v roce 2012 jedné cestující, která pak prosila O’Learyho o odpuštění poplatku, šéf Ryanairu si jen povzdechl, že když jsou lidé blbí, ať platí.
Poplatková politika Ryanairu je předmětem mnoha vzrušených diskuzí. Přispěvatelka amerického Forbesu Anna Kupka jednou výstižně s nadsázkou popsala budoucnost cestování s Ryanairem po dosednutí na záchod v O’Learyho letadle: „Ahoj, já jsem Michael O’Leary, děkuji vám za použití toalety Ryanairu. Nyní se uvolněte a užijte si to.“ Pak hlas jaksi mimochodem nabídne: občerstvení, kalendář ke koupi, voňavky, až dojde na nabídku toaletního papíru. Pokud se dotyčný nechce utřít letenkou, může si koupit tři útržky za euro, každý další je pak za další dvě eura. Následuje platba za mytí rukou a platba za příliš dlouhé používání záchodu. Nakonec hlas oznámí: „Spláchnutí je zdarma, pozornost od Ryanairu, světových nízkonákladových aerolinií.“
Že to zní jako sci-fi? Ne tak úplně. Nikdo neví, zda si O’Leary dělal legraci, když přede dvěma lety oznamoval, že v jeho letadlech budou místa k stání. Bude to levnější a vejde se do letadla více cestujících. Další místo se získá omezením počtu záchodů a ty zbývající se zpoplatní. Zatím mu úřady ale nic takového nepovolily.
Velmi nelichotivé zprávy prosakují pravidelně do irského a britského tisku o O’Learyho zacházení se zaměstnanci. Odbory jsou nedovolené, nyní list Independent přišel se zprávou, že letušky jsou placené jen devět měsíců v roce, protože v zimě jsou letadla méně obsazená. Navíc si musí platit svou uniformu a bezpečnostní školení, to vše v přepočtu za desítky tisíc korun. Další z O’Learyho obsesí je hmotnost pasažérů. Kdo váží víc, měl by si připlatit. Palubnímu personálu pak doporučuje, aby si hlídal váhu. Ušetří se tím prý na palivu a dívky se mohou navíc objevit v plavkách ve firemním kalendáři.
Evropská komise: nepřítel číslo jedna
O’Leary tráví hodně času také bojem se všemožnými úřady. Odmítá cestujícím poskytovat cokoli kromě přepravy. Když letadlo někde uvízne, hotel si platí pasažér. Když vozíčkář potřebuje vozík, je to jeho věc. S radostí se šéf aerolinek také trefuje do všemožných politiků. V Irsku před lety bodoval s billboardem vyobrazujícím přední politiky Severního Irska s heslem: „Letenky Ryanairu jsou tak levné, že i britská armáda odletěla.“
Obzvlášť má pak O’Leary spadeno na Evropskou komisi. Na jedné konferenci věnované inovacím pořádané právě komisí obvinil nejprve Brusel, že škodí lidem, a poprosil politiky a úředníky, aby odjeli do svých zemí a už se za žádnou cenu nevraceli, protože nic neubíjí inovace více než Brusel.
O’Leary má k nevoli vůči Evropské komisi mnoho dobrých důvodů. Ten nejvýznamnější se jmenuje Aer Lingus, druhé největší irské aerolinie. Ryanair se je už roky snaží ovládnout, protože mají ve svém letovém plánu i povolení k transatlantickým letům, což je přesně ten byznys, kde O’Leary vidí další růst. Evropská komise ale neustále převzetí blokuje z obavy, že by minimálně na linkách mezi Irskem a Británii vznikl jasný monopol. V červnu by měla komise definitivně rozhodnout a pro O’Learyho to zatím nevypadá moc nadějně.
Dublinem v osobním taxíku
Přestože se O’Leary vyžívá v urážkách všeho druhu, jeho osobní život nepoznamenaly žádné skandály. Žije s manželkou Anitou Farellovou a čtyřmi dětmi ve středním Irsku poblíž města Delvin na farmě, kde chová skot a koně.
Jeho jediným přečinem v osobním životě byl snad jen případ, kdy si v roce 2004 nechal svůj vůz zaregistrovat jako taxi, aby s ním mohl jezdit ve vyhrazeném rychlém pruhu, a vyhnout se tak zácpám v Dublinu. Když se novináři ptali na zneužití zákona, odvětil svým typickým ofenzivním stylem: „Pokud vím, tohle je demokratická země. A pokud platím daně, můžu si se svými penězi dělat, co chci.“
O’Leary vlastně ani nemá na skandály čas. V rychle rostoucí firmě otvírá neustále nové a nové destinace. A že lze ještě pořád připadnout na nový výdělečný spoj, dokazuje třeba i nynější záměr firmy otevřít linku Krakov–Tel Aviv, která bude izraelské návštěvníky vozit na letiště poblíž Osvětimi.
Michael Kevin O’Leary
» narodil se 20. března 1961 v Mullingaru ve středním Irsku
» vystudoval ekonomii a sociální studia na dublinské Trinity College
» pracoval jako daňový poradce
» klíčovým pro něj bylo setkání s rodinou Ryanů, která vlastnila v té době ztrátové aerolinie Ryanair
» v roce 1991 se stal zástupcem ředitele Ryanairu a v roce 1994 ředitelem
» je otcem mohutné expanze Ryanairu v jednu z nejúspěšnějších nízkonákladových aerolinií; minulý rok vydělala společnost 569 milionů eur
» s manželkou Anitou Farellovou a čtyřmi dětmi žije na farmě ve středním Irsku poblíž města Delvin
Čtěte také:
Ryanair hlásí rekordní zisk, i v nejistém prostředí stále expanduje
Ryanair chce zničit konkurenci. Slibuje nejlevnější lety mezi USA a Evropou
Největší zakázka Boeingu v Evropě: Ryanair objednal 175 letadel
