Společnost
Vydavatel internetového deníku Britské listy Jan Čulík má přinejmenším dva vlivné nepřátele - Václava Klause a Vladimíra Železného. V minulosti je popudil tak, že si oba dali tu práci a rozhodli se s Čulíkem veřejně polemizovat. Tento bohemista z univerzity ve skotském Glasgowě vydává Britské listy už od poloviny roku 1996. Server je podle slov vydavatele-editora zaměřen na „konfrontaci myšlenek mezi Západem a Českou republikou . Britské listy obsahují každý den zhruba šest až deset názorových příspěvků, jejichž autoři v nich komentují události přev ážně z České republiky, ale i zprávy ze zahraničí. Na stránkách Britských listů je často možné sledovat ostré výměny názorů, které někdy přecházejí i do osobních útoků.
Čulík se ovšem hájí tím, že nemá nejmenší touhu příspěvky zásadně redigovat, či dokonce cenzurovat. Jeho deník se tak vlastně stává laboratoří pro výzkum „českého myšlení v demokratickém prostředí.
Na konci listopadu se na pultech českých knihkupectví objevila Čulíkova kniha …jak Češi myslí*), která je souhrnem vybraných příspěvků zveřejněných na stránkách Britských listů v prvním roce jejich existence. Rozdělená do patnácti částí zahrnuje kapitoly o české ekonomice, politice a sdělovacích prostředcích, se zvláštní kapitolou věnovanou otázkám okolo televize N ova. Další pasáže jsou věnovány otázkám českých homosexuálů, neochotě české politické elity poskytnout dvojí občanství českým emigrantům a vrátit jim zabavený majetek, školství, povodním v roce 1997 a kulturním událostem. Důležitou částí j sou i kapitoly, v nichž dopisovatelé Britských listů přemítají o globalizaci a o cenzuře ve svobodném světě.
Schopnost vytvořit si odstup, a dobrat se tak snáze podstaty problému už Britské listy několikrát prokázaly. Poprvé na konci roku 1996, kdy získaly zřejmý náskok v referování o událostech týkajících se televize Nova. Právě Čulíkův server zveřejnil jako první smlouvu mezi Vladimírem Železným a jeho americkým partnerem, společností CME, která českému televiznímu mágovi půjčila více než pět milionů dolarů na získání šedesátiprocentního podílu ve společnosti CET 21 (drží licenci na vysí lání komerční televize Nova). Tato událost je stále jádrem sporu, který naplno vypukl až letos v dubnu a je dodnes v centru pozornosti českých médií.
Častým námětem komentářů Britských listů a předmětem ústředního Čulíkova zájmu je kvalita české žurnalistiky. Čulík dochází k závěru, že novináři v podstatě nedokážou plnit roli hlídacích psů demokracie, když se ve své většině zabývají sp íše zástupnými problémy než zásadními otázkami týkajícími se budoucího vývoje země. Výsledkem jeho aktivity na tomto poli je skutečnost, že Jan Čulík není mezi tuzemskými novináři právě oblíben, ale na druhou stranu pravidelný čtenář Britských listů je v českých novinách schopen vystopovat, kdy se novináři - konkurenti nechali inspirovat příspěvkem z Čulíkova serveru. Hned v první kapitole si vydavatel Britských listů na dokreslení situace mezi českými žurnalisty vypůjčil pasáž z člá nku Bohumila Pečinky, komentátora týdeníku Reflex. „Český novinář se pohybuje v prostředí maloměsta. Ve správném českém maloměstě je určující hlavní proud, který vytváří veřejné mínění, nesmiřitelně terorizuje ostatní pochybovače a vede je ke s hodnému stanovisku… Maloměsto většinou toleruje jednoho až dva blázny, kteří přinášejí jinou zkušenost, ale jsou to v podstatě - z pohledu vážených tvůrců hlavního proudu - tolerovaní ‚blázni , k nimž se město chová se shovívavou nadřaze ností, napsal Pečinka letos v květnu. Podobným „bláznem je v českém maloměstě i Jan Čulík.
Jako jeden z prvních Čechů (byť emigrantů) si uvědomil význam internetu pro rychlé šíření informací. Možná i proto dnes mají Britské listy měsíčně zhruba patnáct tisíc čtenářů. A jako každý, kdo uvěřil v budoucnost internetu, snaží s e Čulík toto „evangelium šířit dál. Počátkem dubna 1997 zveřejnil tehdejší premiér Václav Klaus v Lidových novinách článek, v němž mimo jiné konstatoval: „Nečtu-li si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani internet. Dal tak najevo svou ignoranci a neschopnost rozpoznat důležitý trend. Když na to Čulík na stránkách Britských listů (a deníku Slovo) upozornil, dočkal se „vypeskování založeného nikoli na věcných argumentech, ale pouze na Klausově víře ve vlastní pravdu.
V nové knize je možné Čulíkovi vytknout malou ochotu (či nedostatek invence?) poodhalit více informací o dopisovatelích, jejichž příspěvky považuje za natolik přínosné, že je zařadil i do knižního výběru. Výjimkou je třiná ctá kapitola, kterou autor věnoval výhradně komentářům amerického politologa, sociologa a publicisty Andrewa Stroehleina, který svého času krátce působil i v České televizi. Kniha Jana Čulíka je zajímavým čtením pro každého, kdo se trápí otázko u, proč obyvatelům Česka činí takové problémy udržet krok i „jen s Polskem a Maďarskem. Jasná odpověď v ní ale není.
*) Čulík, Jan: …jak Češi myslí. Milenium Publishing, Chomutov 1999. 477 stran. Cena neuvedena.
