Podle německého týdeníku Die Zeit se množí zvláště regionální deníky, které zaměstnávají pouze jednoho či dva redaktory a zbytek redakce tvoří jen praktikanti, kteří pracují zdarma. Žurnalistická kvalita takových tiskovin silně klesá.
Jiný příklad: Jan Stenbeck, zakladatel celosvětové sítě novin Metro, které se rozdávají ve 46 městech na celém světě od New Yorku přes Stockholm, Hongkong a Prahu až po Santiago de Chile ještě před svou smrtí řekl: „Bezplatným novinám patří budoucnost. Lidé nebudou ochotni za zpravodajství platit.“ Metro má na celém světě celkový náklad pět milionů exemplářů a denně je čte patnáct milionů lidí (zisk v roce 2004 činil 302 milionů dolarů). Takový náklad nemají žádné jiné noviny v západní civilizaci. Redakční úroveň většiny podobných novin je až podprůměrná a jejich role je jiná, než si zakladatel představoval. Nejčastějšími čtenáři jsou mladí lidé, o kterých se většina mediálních odborníků domnívala, že se budou informovat spíše pomocí internetu, a nikoliv penzisté. Ve Spojených státech je situace jiná. Otevřenost a vstřícnost vůči veškerým novinkám je nesrovnatelně větší než v Evropě. Rupert Murdoch v dubnu na konferenci šéfredaktorů prohlásil, že čtenáři novin vymírají a noví se nerodí. List The New York Times se přesto na vydávání Metra sám podílí a snaží se nové čtenáře si vychovat.
Podle Boda Hombacha, výkonného ředitele mediální skupiny West Allgemeine Zeitung, zmíněné skutečnosti mají za následek, že se na trhu začíná zvětšovat prostor pro kvalitní noviny a zvyšuje se poptávka po kvalitní žurnalistice. Zavedené prestižní noviny se už nemusejí tolik přizpůsobovat bulvarizaci, i když jim náklad může mírně klesat. Inzerenti kvalitního a drahého zboží nemají lepší způsob, jak oslovit svou cílovou skupinu.
Budou chytřejší?
Důvodů pro renesanci kvalitní žurnalistiky je v Evropě, podle Hombacha, hned několik: v privátních televizích a rádiích se mísí inzerce, zprávy a PR příspěvky, protože majitelé přistupují na obchod s velkými inzerenty: za inzerci slibují, že nebudou jejich podniky kritizovat (to se třeba v Německu v posledních letech týká státních drah a značky Mercedes). Internet zase odrazuje mladé inteligentní lidi povrchností a množstvím rušivé (pohyblivé) inzerce.
Prestižní tištěná média naopak striktně dodržují oddělování inzerce od redakčních materiálů.
Výsledek: nejvyšší hodnotou na takovémto trhu se pro inteligentní čtenáře stává uvěřitelnost (míra pravdivosti), protože na ní závisí jejich ekonomická úspěšnost, tedy podnikání a kariéra. Prestižní tiskoviny přinášejí kvalitní výběr zpráv, nabízejí přesné zpracování, uvádějí zprávy do souvislostí a analyzují je. Naproti tomu takzvaná afektovaná (strojená či vyumělkovaná) televize (AffektTV), jak dnes říkají odborníci, pracuje s personifikací, autenticitou a intimitou, aby působila hlavně na city.
Problém ovšem je, že inteligentních čtenářů ve staré Evropě ubývá (globalizace ničí střední vrstvy) a vytvářejí se - jako tomu bylo ve středověku - informační elity. Zbytek obyvatelstva je tvořen lehce manipulovatelným proletariátem, který je orientovaný v médiích jen na zábavu. Jenže, a tím se problém zvětšuje, právě tento nový druh proletariátu tvořený hlavně penzisty, nezaměstnanými a těmi, kteří mají strach, že o práci přijdou, rozhoduje ve volbách o budoucnosti země. Sociální rozdíly se ve společnosti zvětšují a média ve své většině tento trend silně podporují: zaměstnávají také nový proletariát, který má obavy o to, aby nepřišel o práci. Proto se někteří odborníci domnívají, že po vlně žalob na tabákový průmysl, který zapříčinil rakovinu kuřáků, a na jídelní řetězce typu McDonald‘s, které zapříčinily nezdravou obezitu třiceti procent dětské populace v USA, může brzy přijít i vlna žalob na privátní televize za zhloupnutí obyvatelstva (třeba jen v Německu se průměrný školák dívá na televizi denně pět školních hodin, děti ze sociálně slabších rodin dvojnásobek). I televize totiž ovlivňuje kvalitu našeho života. Profesor Peter Winterhoff-Spurk z univerzity v Saarbrückenu tvrdí, že už existují exaktní způsoby jak změřit, že televize dělá hloupé lidi ještě hloupějšími. Takové výsledky by pak mohly u soudu samozřejmě sloužit jako důkazy. Zpočátku přinejmenším ve Spojených státech.
Tento vývoj ale přináší další důsledky, právě v USA. Protože elity nejsou pro politiky příliš důležité (potřebují jen jejich peníze, ve volbách nepředstavují podstatnou sílu), soustřeďují se politici na ovládání symbolické moci, kterou mají v moderní společnosti média. Jdou na to dvěma způsoby: podporují vytváření velkých, často i nadnárodních mediálních koncernů (ale například i v Německu uvažuje Springer Verlag vlastnící Bild a Die Welt v létě 2005 o koupi televizních stanic Sat1 a ProSieben zpět do německých rukou od Heima Sabana z USA a Izraele), s kterými se vždy snadněji dohodnou. A dále angažují PR agentury, které dodávají médiím připravené zpravodajství. Regionální noviny a televizní stanice plné neplacených praktikantů si takovými hotovými produkty rády ulehčí práci. Jak se před krátkou dobou ukázalo, americký konzervativní novinář Armstrong Williams v roce 2004, tedy před prezidentskými volbami, vychvaloval Bushovy představy o školství tak dlouho, až investigativci přišli na to, že prostřednictvím PR agentury na tuto akci získal od ministerstva 240 tisíc dolarů.
Podobně ale pracovala i jiná ministerstva, která prostřednictvím agentur dodávala hlavně do televizních stanic hotové zpravodajské vstupy včetně komentářů, které byly čteny fingovanými novináři-herci.
Proč jsou hloupější?
V Česku, kde je malý trh a tradice svobodných médií velice krátká, jsme nedávno zaregistrovali odchod Václava Moravce jako moderátora diskusního pořadu České televize. Václav Moravec říká: „Politici veřejnoprávní televizi vnímají jako parlamentní… My vám schvalujeme televizní poplatky, vy nám patříte.“ Toto mínění je podle moderátora reprezentováno politiky všech politických stran.
Systém, který měl po vzoru staré Evropy oddělit tuto instituci od vlivu politiků, u nás nefunguje, jak na to upozorňovala již Rada Evropy. Důvod je nabíledni: poplatky se v zahraničí navyšují automaticky podle inflace či jiných standardních ukazatelů a parlamenty je schvalují jen formálně. Sabotovat navýšení by pro politiky znamenalo politickou smrt. Navíc politici se nemohou ve staré Evropě na něčem takovém domluvit napříč politickým spektrem, protože tam by každou odchylku od politické normy, jakou by bylo vyvíjení vlivu na veřejnoprávní médium, využila opozice k masivnímu útoku.
Prestižní diskusní pořady českých televizí se vyznačují i další odchylkou od standardu. V zahraničních médiích se do nich zásadně nezvou politici, protože ti politiku provozují prakticky a vyjadřují se ve zprávách, ale výhradně analytici a komentátoři (i zahraniční), kteří od ní mají odstup a mohou do debat přinést jiný pohled. Kdyby byl i pořad ČT postaven klasicky, nemohli by moderátora žádní politici vydírat.
Další výtka Václava Moravce, která se týká novinářů (viz Lidové noviny 23. dubna 2005), zní: „Čeští novináři jsou rukojmí politiků, protože jim chybí kritické myšlení.“ Otázka ovšem je, kde by se takové myšlení mělo trénovat, když na něj v novinách a zpravodajských pořadech není prostor. Majitelům novin a šéfům televizí se zdají zevrubné a důkladné analýzy-komentáře nudné a nahrazují je jen razantním míněním viz děti se mají žrát, úředníci mají brát úplatky a tak dále nebo v televizi krátkými rozhovory s odborníky. Tyto náhradní žánry ovšem nemohou plnit původní funkci analytického komentáře, který musí položit originální otázku (úhel pohledu), snést co nejvíce zásadních argumentů pro a proti a pak se přiklonit kvůli převaze doložitelných faktů na jednu stranu. Na takto definovanou analýzu-komentář už ve většině médií chybí potřebný prostor.
Tento typ žurnalistiky, jak říká mediální psycholog Peter Winterhoff-Spurk (v knize Kalte Herzen, Studená srdce), má za následek proměnu našeho sociálního chování: ostrá a ničím nepodložená mínění, časté zprávy o vysokých platech manažerů (bez relace ke skutečné výkonnosti) či napínavé příběhy v televizi stále rychleji dráždí naše nervy a udržují konzumenty v neustálé emocionálně vypjaté situaci, která z nás činí herce. V klinické psychologii to jsou lidé, kteří jsou snadno vzrušitelní, lehce ovlivnitelní, sexuálně neukojení, egocentričtí a labilní. Jednají unáhleně a neustále hledají nová a nová vzrušení, která musejí obsahovat ještě větší dávku emocí a senzace. Skutečnost se proto musí stále víc a víc - bohužel i ve zpravodajství - inscenovat, a tak se z tendence stává systém. A tento systém podle profesora Winterhoffa-Spurka proměňuje nejen žurnalistiku, ale i konzumenta, který sám sebe vidí jako hlavního hrdinu „mýdlové opery“. Individualita člověka je vytěsněna inscenací či sebepředstavou. Takoví lidé už nemají žádné uchopitelné jádro: jsou lidmi bez vlastností. A to je právě ten nejhlavnější důvod, proč je možné říkat, že tento typ žurnalistiky a zábavy snižuje kvalitu života části naší populace.
Naše média a jejich novináři se nacházejí ve dvojím ohni: jsou pod vlivem tendencí, jež se mění v systém, a úsporných opatření, která k nám přicházejí ze zahraničí prostřednictvím německých a švýcarských majitelů, a za druhé starých politických praktik. Ty u nás přežívají z doby totality, kdy média nesloužila čtenářům, ale jedné politické straně.
