BLÍŽ K BRUSELU

Země si přeje užší vazby s Evropskou unií, ale nikoli členství

Švýcaři stále velice lpějí na své suverenitě a neutralitě. Proto také v roce 1992 v lidovém hlasování odmítli začlenění do evropského hospodářského prostoru. Ale časy se mění. V posledním velice důležitém referendu jednadvacátého května se překvapivá většina hlasujících občanů – přes sedmašedesát procent – vyslovila pro otevření hospodářských hranic s Evropskou unií. Samozřejmě po švýcarsku, tedy opatrně a postupně. To ale nesnižuje význam liberalizačního balíku sedmi dohod, který s velkou pravděpodobností bude platit už od prvního ledna roku 2001. „Výsledky referenda ukázaly, že Švýcarsko se začíná otevírat Evropě,“ komentoval situaci pro list Financial Times hlavní ekonom peněžního domu UBS Peter Buomberger. Očekává, že průměrný hospodářský růst Švýcarska by se mohl díky těsnějšímu propojení s unií urychlit o půl až jeden procentní bod ročně. Pozorovatelé podotýkají, že voliči podpořili „hospodářský pakt s integračním seskupením, kam směřuje přes šedesát procent švýcarského vývozu a odkud pochází osmdesát procent dovozu. Vztah většiny Švýcarů k paktu politickému, tedy k členství v EU, však zůstává záporný. Firmy tleskají. Výsledky referenda vřele uvítaly švýcarské společnosti. Jedna z dohod jim totiž zaručuje na území Evropské unie stejné zacházení při udělování veřejných zakázek jako tamním firmám, a to ve vodárenství, energetice, městské a regionální dopravě, na drahách a v telekomunikacích. „Je to přesně to, co potřebujeme, prohlásil podle agentury Bloomberg švýcarský ministr hospodářství Pascal Couchepin, člen Radikální strany, velmi nakloněné podnikatelům. Ocenil rovněž, že průmyslové firmy i univerzity se budou moci za rovnocenných podmínek podílet na výzkumných programech Evropské unie. Obchod s průmyslovými výrobky mezi alpskou republikou a Evropskou unií už dlouho běží bezcelně, ale dosud v něm existují technické překážky. Odstraní je, či alespoň zmírní dohoda o vzájemném uznávání jakostních certifikátů a dalších dokumentů týkajících se výměny zboží. „Švýcarsko bezcelně obchoduje průmys–lovými výrobky nejenom s Evropskou unií, ale i s Českou republikou. Cly a dovozními kontingenty si chrání jenom některé textilní zboží, poznamenává obchodně–ekonomický rada v Bernu Ivo Petřík. Samostatnou kapitolu však představuje nadále silně dotované a před zahraniční konkurencí přísně chráněné švýcarské zemědělství. Ale i to by mělo časem alespoň pootevřít vrátka konkurentům z Evropské unie. Citlivý trh práce. Jedna z klíčových dohod mezi Bernem a Bruselem se týká volného pohybu pracovních sil. Švýcaři, pro které to je jedna z nejchoulostivějších otázek, zde dosáhli dost velkého kompromisu. Zavázali se uvolňovat kvóty pro zaměstnávání občanů z EU postupně během pěti let. Vymínili si ale, že ještě dalších sedm let budou mít právo přijmout opatření na ochranu národního trhu práce, pokud by se ukázalo, že je nápor zahraničních pracovníků neúnosný. Trh práce se tedy cizincům ze zemí EU definitivně otevře až po dvanácti letech, zatímco Švýcaři se budou moci o zaměstnání v zemích EU ucházet dva roky poté, kdy dohoda vstoupí v platnost. Odpůrci postupné liberalizace pracovního trhu ve Švýcarsku se obávají toho, že občané z Evropské unie, zejména Italové, se spokojí s nižšími platy, než na jaké jsou zvyklí Švýcaři, jejichž výdělky (v průměru kolem 40 000 dolarů ročně) patří k nejvyšším na světě. Strach z „levného pracovního přívalu byl hlavní důvod, proč dohody neprošly ve dvou kantonech ze šestadvaceti – italsky mluvícím kantonu Ticino a v tradičně velmi konzervativním německy mluvícím kantonu Schwyz. Ústupky v dopravě. Švýcaři v hlasovacím balíku nakonec strávili i pro ně nepříjemnou dohodu o nákladní a osobní dopravě po železnici a silnicích. Švýcarsko, klíčové tranzitní území, hlavně ve směru sever–jih, dosud povoluje průjezd pouze kamionům do hmotnosti osmadvaceti tun. Příslušná dohoda stanoví, že od roku 2005 budou přes alpské průsmyky jezdit auta mnohem těžší – o hmotnosti až čtyřiceti tun. Vláda v Bernu je ale odhodlána omezit počet těžkých kamionů projíždějících velehorami do roku 2010 na polovinu. Proto uvolnila 13,6 miliardy švýcarských franků (v přepočtu 321 miliard korun) na výstavbu dvou alpských tunelů, které zvýší přitažlivost železniční dopravy. Ústupky vůči Bruselu na pozemních komunikacích Švýcarům alespoň částečně kompenzuje dohoda o letecké dopravě odemykající do dvou let nebe švýcarským dopravcům. Největším vítězem se cítí být společnost SAirGroup, matka Swissairu, která bude moci volně přepravovat cestující mezi jednotlivými státy unie, nikoli však na vnitrostátních linkách. „Pokud bychom nemohli na liberalizovaný evropský trh, nebyli bychom tak atraktivní partner, poznamenal podle agentury Bloomberg šéf SAirGroup Eric Honegger. Avšak jiná hodnocení jsou mnohem tvrdší: Swissair bez volného přístupu do Evropy by se nejspíš potácel ve velké nejistotě. Do EU? Sotva. Švýcaři se v referendu v roce 1992 obrátili k hospodářské sjednocené západní Evropě zády hlavně proto, že se jim příliš často opakovalo: je to důležitý krok ke členství v Evropské unii, napsal britský list Financial Times. Během posledního referenda tomu tak nebylo. Bern nechce přihlášku do Bruselu poslat dříve než v roce 2004. A pokud se tak vůbec stane, předpokládá se, že předvstupní jednání potrvají léta. Proto je velice nepravděpodobné, že by se alpská země stala členem unie v první dekádě jednadvacátého století. „Náš hospodářský růst by se jistě o něco zrychlil, ale jinak by to byl šok, tvrdí v západním tisku švýcarský ministr financí Kaspar Viliger a připomíná, že země by musela zvednout daň z přidané hodnoty alespoň na patnáct procent a její čisté příspěvky do společné bruselské pokladny by odhadem představovaly jedno procento hrubého domácího produktu. Švýcarsko tak jako jediná velice významná západoevropská ekonomika zřejmě zůstane mimo Evropskou unii. Je členem Evropského sdružení volného obchodu (spolu s Norskem, Lichtenštejnskem a Islandem), ale toto seskupení nemá po odchodu Rakouska, Švédska a Finska, které se v lednu 1995 staly členy EU, velkou váhu. Výkonné, ale… Samotné Švýcarsko, menší než dvě spolkové německé země, s nimiž sousedí (Bádensko–Württembersko a Bavorsko), výkonností a konkurenční schopností vzbuzuje respekt nejenom na evropské, ale i světové hospodářské mapě. Jeho hrubý domácí produkt na obyvatele přepočtený podle parity kupní síly je se 27 475 dolary čtvrtý nejvyšší na světě a export přesahující v absolutním vyjádření sto miliard dolarů ročně je v přepočtu na hlavu dvakrát vyšší než průměr EU. Díky restrukturalizaci průmyslu v devadesátých letech se zvedla konkurenční schopnost švýcarské ekonomiky, která se v posledním žebříčku Mezinárodního ústavu pro rozvoj řízení dostala na pátou pozici. V Evropě si lépe vedou jenom Nizozemci a Finové. Profesor Stephane Garelli, šéf tohoto srovnávacího projektu z Univerzity v Lausanne, však přesto devadesátá léta pro Švýcarsko neúprosně označuje jako „období ztracených iluzí , neboť bohatá ekonomika až do roku 1996 stagnovala, potom ale šla nahoru rychleji než německá. Na curyšské burze cenných papírů stále kralují staré dámy – chemické a farmaceutické firmy představující zhruba třetinu úhrnné tržní kapitalizace burzy. Další třetinu přidávají banky. A tak i Švýcarsko, proslulé vysokými výdaji na výzkum a vývoj, musí podle expertů dohánět na poli zvaném New Economy.