Blob. Zní to divně, neurčitě, neforemně. A přesně to taky ono slovo znamená. Domům, které více než co jiného připomínají obří améby, se v architektonické hantýrce říká bloby. Dlouho šlo jen o vizionářské návrhy existující pouze ve virtuální realitě počítačových vizualizací. Loni jich však v různých koutech světa vyrostlo hned několik. Jedni v nich vidí stavby budoucnosti, jiní je považují za slepou uličku architektury.
Prvního září byl v Birminghamu slavnostně otevřen obchodní dům Selfridges, který navrhlo architektonické studio Future Systems vedené českým architektem Janem Kaplickým. Obří budova amorfního tvaru nikterak neprozrazuje, co skrývá uvnitř; nelze rozpoznat ani to, kde končí zdi a začíná střecha. Vnější obal tvoří patnáct tisíc aluminiových disků, které připomínají rybí šupiny nebo šaty pošité flitry. Dům, který při pohledu z dálky vyhlíží jako marťanská vesmírná loď nebo podivný mořský živočich, je vidět téměř z každého místa ve středu města a podle všeho se stane jeho novým symbolem.
Birmingham byl loni jedním z finalistů na post Evropského města kultury pro rok 2008 a jeho představitelé se velice snaží o změnu celkové image města. Od počátku bylo ambicí Selfridges stát se pro Birmingham tím, čím je Guggenheimovo muzeum od Franka Gehryho pro španělské Bilbao - architektonickou atrakcí, která z přehlíženého města vytvoří zajímavou turistickou destinaci. O sebevědomí firmy svědčí také to, že nepovažovala za nutné, aby se její jméno objevilo na venkovní fasádě. Obchodní dům Selfridges přeci pozná každý i bez toho.
Rozhodnutí Vittoria Radice, někdejšího ředitele firmy, svěřit projekt za 40 milionů liber studiu Future Systems, bylo odvážným krokem. Kaplického studio tak velkou zakázku dosud nerealizovalo. Má sice za sebou řadu projektů futuristických mrakodrapů i velkých veřejných budov, ale jeho největší předchozí stavbou byla novinářská tribuna na londýnském kriketovém stadionu.
Britští recenzenti přijali obchodní dům Selfridges většinou příznivě. Objevily se pouze výtky, že pod atraktivním obalem se skrývá víceméně konvenční čtyřpatrový obchoďák, který se nijak podstatně neliší od ostatních. Jan Kaplický na to říká, že tak je to koneckonců správně: „V obchodním domě je exteriér mnohem důležitější než vnitřek. Hlavní otázkou zůstává, kolik lidí dostane dovnitř. Za první čtyři týdny jich prošlo Selfridges asi jeden a půl milionu.“
Tvrzení, že bloby krom vnější architektonické exhibice přinášejí jen málo nového, patří k tradičním argumentům jejich odpůrců. Druhá strana tuto výtku většinou ignoruje a spíše zdůrazňuje, že bloby znamenají nové pojetí architektury, inspirované spíše přírodou nežli technikou. Poněkud paradoxně by však bloby nebyly myslitelné bez počítačových technologií. Samotný termín blob je akronymem slov binary large objects. Poprvé jej v polovině 90. let použil Američan Greg Lynn, když se snažil popsat počítačově modelované tvary svých architektonických návrhů.
Jiný výrazný blob loni vyrostl v sousedním Rakousku. Podle návrhu britských architektů Petra Cooka a Colina Fourniera byla ve Štýrském Hradci postavena nová výstavní síň. Kunsthaus Graz je zářivě modrá stavba na nábřeží přímo naproti historickému jádru města. Šišoid s vysutou prosklenou terasou a výraznými okenními vikýři, které připomínají chapadla housenky nebo mořské sasanky, obyvatelé města překřtili na přátelského vetřelce. Štýrský Hradec se vloni honosil titulem Evropské město kultury a nový Kunsthaus je spolu s umělým plovoucím ostrovem na řece Mur nejvýznamnějším a nejtrvalejším architektonickým počinem uskutečněným v rámci této akce.
Kunsthaus nemá vlastní sbírku a bude fungovat výhradně jako výstavní síň pro pořádání krátkodobých výstav, především současného umění. Podobně jako v případě zmiňovaného Gehryho muzea v Bilbau nebo berlínského židovského muzea od Daniela Libeskinda se ozývají hlasy, že samotná stavba je tak výrazná, tak moc se dožadující divákovy pozornosti, že se v ní snad ani nic pořádně vystavovat nedá. Pro veřejnost byl Kunsthaus otevřen koncem října. Úvodní výstavu, nazvanou Imaginace, příznačně věnoval právě otázce percepce uměleckého díla.
Mezi „blobaře“ bývá někdy řazen i dekonstruktivista Frank Gehry, v USA žijící kanadský architekt a spolutvůrce pražského Tančícího domu. Jeho stavby sice nelze přirovnávat k amorfním mořským živočichům (leda snad k chobotnici rozporcované na kousky), ale i ony představují radikální rozchod s tradičním pojetím architektury ve jménu podobných zásad, k jakým se hlásí autoři blobů. Stejně jako oni Gehry modeluje své domy jako abstraktní skulptury, pro které rozhodně naplatí staré funkcionalistické heslo: forma následuje funkci. A stejně tak by se při tom neobešel bez výkonného počítač.
Otevření Gehrym navržené koncertní síně v centru Los Angeles bylo asi největší architektonickou událostí loňského roku. Nejen co se mediální pozornosti týče. Walt Disney Concert Hall potvrzuje Gehryho pozici jedné z hvězd současné architektury. Třpytivá stavba z leštěné oceli, skla a betonu se mezi okolními mrakodrapy vyjímá jako fantastická stříbrná květina. Uvnitř se nachází koncertní síň pro více než dva tisíce posluchačů, s dřevem obloženým stropem a špičkovou akustikou. Kritik listu New York Times svůj zážitek z poslechu koncertní zkoušky v novém sídle losangelských filharmoniků popsal jako prolnutí hudby a architektury tak dokonalé, že se čas na okamžik zastavil.
Dějiny moderní architektury by šlo zjednodušeně popsat jako nekončící spor o to, nakolik architektura je či není uměním. Mění se obsazení hlavních rolí, teoretická východiska i používaná terminologie, ale podstata problému zůstává: Na jedné straně jsou ti, pro které krása a elegance stavby vychází především z její funkčnosti a účelnosti, na druhé zastánci svobodnější tvořivosti, kteří do architektury neváhají vnášet expresivitu a hravost.
Tvůrci blobů, jakkoliv se i oni často zaštiťují teoretickými studiemi dokazujícími mimořádnou účelnost či ekonomičnost svých staveb, patří spíše do druhé jmenované kategorie. Jejich kritici možná mají pravdu, když říkají, že jde o pouhý módní výstřelek. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že bloby úspěšně relativizují řadu dosud přijímaných zásad a zcela vážně nastolují otázku, jakým směrem by se v budoucnosti měla architektura ubírat.
Jan Kaplický
Narodil se v roce 1937 v Praze. V Londýně žije od roku 1968. Architektonické studio Future Systems založil před pětadvaceti lety. Během posledních tří let, kdy probíhala realizace obchodního domu Selfridges, se Kaplického kancelář rozrostla ze šesti na třiadvacet lidí. Z hloučku vizionářů, které jen málokdo bral vážně, je dnes respektovaná firma, zvaná do soutěží o ty nejprestižnější zakázky. Dalším velkým projektem Future Systems jsou podzemní pasáže a stanice metra v Neapoli, na kterých studio spolupracuje se sochařem Anishem Kapoorem. A kdy se setkáme s nějakou Kaplického stavbou u nás? Asi nikdy. „Od roku 1989 se mi nestalo a nestane, že bych na toto téma dostal jediný dotaz,“ řekl k možnosti získat zakázku v Praze před časem časopisu Architekt.
