(EURO 3/2006)
Komisař Špidla je prý zkrátka „podivín“ - čehož dokladem je to, že ve volném čase si pěšky prochází jednotlivé bruselské čtvrti. Osobně Vladimíra Špidlu neznám, ale vím o něm, že je to historik s hlubokým zájmem o výtvarné umění a architekturu. Předpokládám proto, že ho podobně jako mne zajímá ta fascinující architektura secese a rané modernity, kterých jsou v Bruselu plné i ty nejméně turistické čtvrti. Chápu však, že v očích mnoha lidí je to podivínství. Normální český politik přece do Bruselu přiletí jen na jednání, co nejrychleji frčí na letiště a v domácím tisku pak řeční o tom, jak je toto město ohavné (ačkoli je vůbec nezná).
Autor článku také cituje některé úryvky z blogu, ale přitom se jim posmívá, aniž se vůbec pokouší o věcnou polemiku s nimi. Týká se to například Špidlovy zmínky o neblahých důsledcích omezení volného pohybu osob v baskickém fotbalovém klubu Atletico Bilbao. Zdá se přitom, že novinář vůbec nedomýšlí poučnost takového případu pro ty, kdo chtějí omezovat volný pohyb například Čechům.
Jako „filozofování“ je karikován i Špidlův návrh anonymizovaných přijímacích řízení, u nichž nelze z přihlášky zjistit například věk, etnicitu či pohlaví, ale jen kvalifikační předpoklady. (Podobně zesměšňoval „filozofování“ Václava Havla a Jana Sokola před poslední prezidentskou volbou soudruh Grebeníček: kdo „filozofuje“, je podezřelý podivín odtržený od našeho bodrého, vtipného lidu.) Tomáš Hořejší zajisté netuší, že taková anonymizace, jakou zmiňuje komisař Špidla, je v USA a v Kanadě normální. A patrně se pan novinář nedovede vžít do situace mnoha žen středního věku, které marně rozesílají životopisy na všechny strany, mají potřebnou kvalifikaci, ale nepozvou je u nás ani na přijímací pohovor, protože se podívají jen na jméno a datum narození… Jejich zkušenosti mohou být skutečně jako z Franze Kafky, všude narážejí na neproniknutelnou zeď - v tom má evropský komisař naprostou pravdu.
Kateřina Jacques,
politoložka, vedoucí sekretariátu zmocněnce vlády ČR pro lidská práva
