Blokády zdravého rozumu

Zavírání přechodů tlumí české nejaderné smýšlení a posiluje nacionalismus

Cvičná blokáda gotické městské brány ve Freistadtu, v prvním rakouském městě od hraničního přechodu v Dolním Dvořišti, dopadá nadmíru klidně. Bourák s městským radním trpělivě čeká, až týdeník EURO pořídí snímky vůdců hraničních protestů při jejich typické činnosti. Lidi ve žlutých tričkách s nápisem Atomstopp si ve Freistadtu velice hýčkají, a podporu jim dokonce odhlasovalo městské zastupitelstvo. K němu se mají vbrzku připojit i zastupitelstva dalších pohraničních obcí a měst.

Z hranic na Karlův most.

Každým okamžikem se potvrzuje, že český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg „své Rakušany“ opravdu dobře zná a nic pro popis zaznamenaných nálad nesedí více než jeho tolikrát přetřásaný výrok o „magorech“. Jim samotným se na rozdíl od nejznámějšího českého undergroundového básníka Jirouse nelíbí. Ale co více charakterizuje jejich názorovou zaťatost? Názor „blokádníků“ o potřebě osobně se angažovat proti atomovému nebezpečí, které v jejich očích představuje Jaderná elektrárna v Temelíně, je ničím nezpochybnitelný a nezvratitelný.
Vůdcové blokád jsou vzdělaní, komunikativní, osobně vstřícní a v jednání příjemní, ale nejsou ochotni vzít v úvahu ani to, že jejich činnost působí na protijaderné smýšlení v Česku silně kontraproduktivně. Stále si stojí na svém, že boj za větší bezpečnost, a ze všeho nejlépe za odstavení Temelína přinese jistotu nejen Rakušanům, ale i Čechům. I když ti si to většinou vůbec nepřipouštějí. O smysluplnosti své činnosti aktivisté Atomstoppu ani na chvilku nezapochybují. Zatvrdili se a nic s tím neudělá ani nepříliš vstřícná vláda ve Vídni, natož stále kritičtější české veřejné mínění. I když i to se pokoušeli získat loňským odvážným obsazením malostranské Mostecké věže na Karlově mostě. Udrželi ji hodinu, pak je odvedli policisté sepsat protokoly. Dva vyvěšené transparenty sice museli okamžitě svěsit, předložit, ale nakonec si je mohli odvézt. Tím se pro ně staly vzácnými relikviemi. Dobytí mostecké věže Rakušany však dějiny nezaznamenaly a tisk jen okrajově. S českým veřejným míněním to nepohnulo.

Vytřeštěné oči.

O záměru prezentovat se Čechům v lepším světle, než dosud nabízely reportáže z blokád, svědčila i neplánovaná schůzka v jedné freistadtské kavárničce. Na zavolání krátce předem na ni dorazili špičkoví představitelé všech pěti hlavních hornorakouských protijaderných organizací.
Neformální prostředí umožňuje nastolit i citlivé otázky. Některé vůbec nechápou. Jak si může někdo myslet, že jejich blokády jsou namířeny proti Čechům? Na dotaz, zda se protitemelínské nálady u Rakušanů nespojují s kritikou Benešových dekretů, vytřeští oči. Jsou o dvě, možná i o tři generace mladší než vyhnanci a vůbec netuší, že by tyto citlivé problémy někdo mohl spojovat.
Co tedy tak urputně sledují, že jim ani nepřijde na mysl, jak moc neustálé blokády Čechům vadí? „Naším cílem je přimět rakouskou vládu, aby podala mezinárodní žalobu na Českou republiku, že Jaderná elektrárna Temelín neplní bezpečnostní podmínky obsažené v Melcké dohodě. A konečným cílem je zlepšit bezpečnost Temelína, což by bylo zárukou jak pro Rakušany, tak pro Čechy, ale i pro všechny obyvatele střední Evropy,“ uvádí Andreas Reimer, který stojí v čele Sdružení Stop Temelínu.
„Blokády hraničních přechodů jsou nejostřejším prostředkem, který mohou občané uplatnit k prosazení svých práv. Naše blokády jsou schválené a zcela legitimní i před Evropským soudním dvorem,“ připomíná Christine Wurmová preambuli ze společného prohlášení všech rakouských protijaderných organizací.
„Některé Čechy náš radikalismus možná trochu odrazuje. Ale to není jen naší chybou. České protijaderné organizace si měly více všímat porušování Melcké dohody, upozorňovat na to obyvatele a něco proti tomu dělat. Pak by náš odpor byl společný a účinnější. Jsem však optimista a věřím v rakousko-českou spolupráci v budoucnu,“ říká Roland Egger ze sdružení Atomstopp, které zastřešuje společnou činnost všech organizací. Egger, původně biolog, je profesionálním pracovníkem mezi obětavými amatéry, kteří organizují blokády ve svém volnu.

Přivážíme vám mír.

Blokády jsou pro jejich organizátory řeholí. „Leckdy jsem na přechod přijížděl se strachem, jak to dopadne. Nevěděl jsem, co mohu čekat. Zejména polští řidiči kamionů dokážou být tvrdí, protože jsou přesvědčeni, že se jich to netýká,“ přiznává Egger.
„To já tam stojím sebevědomě a odvážně, protože vím, že zastupuji většinu zdejších obyvatel,“ kontruje mu Gabriele Schweigerová z Freistadtských matek proti atomovému nebezpečí. Je přesvědčena, že plnoprávný rozumný občan se začne ptát, proč to všechno je, a ona mu bude umět odpovědět. „Nejsme žádní masochisti, jimž by dělalo potěšení, že jim někdo sprostě nadává. Nemáme však žádnou jinou možnost, jak ukázat na problém s jaderným rizikem, které pociťujeme velice osobně,“ dodává Schweigerová.
A v tom je zakopaný pes - nákladná a dobrodružná akce v Praze jako kdyby nebyla. Demonstrace před vídeňským parlamentem sice přinesla podporu poslanců, ale vládu k činnosti nepřiměla. To až květnová blokáda dvanácti přechodů. „Bez blokády by se spolková vláda nikdy neodhodlala poslat do Prahy nótu,“ pochvaluje si Egger. „Ale to ještě není konečný cíl. Tím je soudní projednání před mezinárodním soudem,“ doplňuje.
To Čechovi nemůže znít nijak příznivě, a tak se Manfred Doppler z Antiatomového výboru snaží věci uvést na míru přijatelnou i českému uchu: „Na mezinárodní žalobu by nemělo být pohlíženo jako na něco špatného. Když je mezi smluvními stranami rozpor, musí se vyzvat nějaký rozhodčí, soudce. Česko má možnost prokázat, že naše obavy jsou liché a že splnilo veškeré podmínky dohody. A tím dokázat, že je v právu.“
Jakmile se iniciativy ujímá vláda, rozhodly se rakouské protiatomové organizace utlumit své aktivity. Z neformální schůzky s představiteli hornorakouského protijaderného hnutí tedy přivážíme do Prahy poselství á la lord Runciman: „Rakouské blokády nebudou, přivážíme vám mír.“ Nutno dodat, že zatím jen na měsíc. Pak se prý uvidí. Pro jistotu je připravováno organizační schéma na uzavření všech šestnácti společných přechodů.

Pod rukou zákona.

Zástupce ředitele Cizinecké a pohraniční policie v Českých Budějovicích, podplukovník Jaroslav Malovec, by také raději viděl, kdyby Rakušané demonstrovali ve Vídni před vládou a parlamentem, a ne zavíráním hraničních přechodů. Nicméně opak je už dlouhodobou realitou.
Ta realita není ovšem nijak drastická, nikdy na žádném přechodu nenastala nějaká katastrofální situace. Provoz na přechodech není tak velký, aby na dobu uzavírky nebylo kam odstavovat vozidla. Doby uzavření přechodu jsou dopředu oznámeny, takže dopravní služba Policie ČR, která při nich spolupracuje s Cizineckou a pohraniční policií, může včas odklánět vozidla na jiné přechody. Ať už při čekání nebo při objíždění se však problémy s uzavírkou přenášejí na občany a podnikatele z různých zemí.
A tak i policisté ve službě, přestože mají minimum chuti cokoli vykládat novináři do pera, mají na věc dvojí pohled. Služebně jim to nijak zvlášť nepřekáží, vadí jim to osobně, jako dlouhotrvající obtěžující činnost, jejíž výsledky z dlouhodobého pohledu nikde nevidět.

Blokáda proti blokádě.

„Nejsme ani proti Temelínu, ani proti blokádám. Platí to i obráceně, nejsme pro Temelín ani pro blokády, jsme pro recesi. Když si Rakušané mohou dělat, co chtějí, proč bychom si to nemohli zkusit i my? Tak jsme si z legrace namalovali plakát a nápad by skončil jako mnoho jiných do ztracena, kdyby tady kamarád zničehonic nepřijel autem. Nasedli jsme, a tak jsme i my zahájili blokádu,“ vykládá jeden z českobudějovických studentů, stále přerušovaný a doplňovaný ostatními. Ve skupince byli biologové a ekologové, k nimž se nakonec přidali i teologové.
„Byl to pěkný výlet,“ vzpomíná druhý student. „Čeští policisté k nám měli velice hezký vztah, zřejmě jim dělalo radost, že si někdo jde dělat legraci z té nekonečné absurdní činnosti, která nemůže mít naději na úspěch. V Temelíně se tomu jistě také jen smějí a určitě ho to nezastaví,“ myslí si.
„Také rakouští policisté nás nechali existovat. Zřejmě si mysleli, že k tomu všemu patříme. Kdosi o nás napsal někam do novin, že nám hrozil konflikt, ale to nebyla žádná pravda. Jediný konflikt patrně způsobili sami novináři, když se přestali zajímat o vážně míněnou blokádu a začali nás fotit a zpovídat. I pro ně jsme přinesli oživení,“ jeden přes druhého vysvětlují studenti.
„Smutné na celé věci bylo jenom to, že naši fotografii z blokády proti blokádě zneužili čeští nacionalisté a umístili si ji na svou stránku. Je tam sice převzatá i s popiskem, takže kdo chce, dozví se, že s tím nemáme nic společného, ale stejně nám publikování v této společnosti vadí,“ shodují se kluci.

Aktivisticky podmalováno.

O podobnou akci se pokusil i novinář Jiří X. Doležal se svým redakčním kolegou. Zvolili ovšem méně veselou formu a měli problémy. Ve dvou se snažili „vlastními těly a výstražnou páskou“ zabránit příjezdu nákladního automobilu, který měl silnici na rakouské straně zatarasit. „Vzápětí nás aktivisté začali fyzicky napadat, roztrhali nám pásku a strkali do nás,“ popisuje další průběh své antidemonstrace Doležal. Přispěchali policisté a k Doležalovu překvapení nelegitimovali demonstrující Rakušany, které nejspíše z opakovaných blokád už osobně znali, ale legitimovali naopak neznámé Čechy, jež se tím cítili poškozeni na svých právech. Akt lustrace přitom probíhal natolik daleko, že automobil se mohl v klidu uvelebit, aby zatarasil vozovku.
Kolega Jiří X. Doležal na to reagoval otevřenou žádostí ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, v níž si stěžuje, že byl rakouskými úřady hrubě diskriminován.
Ač je v Rakousku uzákoněno svobodné právo demonstrovat, které měrou vrchovatou využívají právě organizátoři blokád, zřejmě i tam bude rozdíl, stejně jako u nás, mezi demonstrací oznámenou a neoznámenou, a dokonce mezi demonstrací a antidemonstrací, která tu oznámenou narušuje. Z tohoto pohledu to pro Doležala dopadlo ještě velice dobře.
Nicméně Jiřímu. X. Doležalovi se formou odkoukanou od Rakušanů podařilo dokázat, že rakouská strana zcela očividně nedodržuje dohodu z Melku, k níž se až kultovně upíná. Rakouská strana se zavázala neblokovat přepravu zboží a osob a Doležalova osobní zkušenost i celý tento článek ukazují, že právě toto ustanovení na rakouské straně hranice často neplatí.

Svoboda neuzavírat hranice.

Také Mladí konzervativci zatoužili tuto neděli Rakušanům ukázat, že omezování volného pohybu osob a nákladů je proti duchu demokratické společnosti. Jenže akce byla k zoufalství organizátorů oznámena jako blokáda. „Copak to jde, demonstrovat za svobodu pohybu proti blokádám další blokádou?“ zděsil se předseda brněnských Mladých konzervativců Jiří Němec. Byl zaskočen aktivitou policistů, kteří se po zkušenostech s blokádami připravovali dopravu od mikulovského přechodu s demonstrujícími odklánět. „Tím by se naše demonstrace úplně minula účinkem. Nechceme nikoho omezovat v pohybu, ale naopak upozorňovat všechny projíždějící, aby se nenechali připravovat o svá svobodná práva,“ vysvětluje Němec.
Němec je zároveň přesvědčen, že se Rakušané svými blokádami vměšují do vnitřních záležitostí českého státu. Mladí konzervativci tvrdí: „Považujeme za právo každého svobodného státu suverénně se rozhodnout, zda bude, či nebude využívat jadernou energetiku.“

Nic než národ.

Zatímco Rakušané oznámili útlum, začínají blokády na české straně. Na 2. června ohlásili blokádu hranice v Dolním Dvořišti vysoké boty příznivců Národní strany a časopisu Národní politika.
„Přišel důvěru budící člověk ve slušivém oděvu, Pavel Sedláček, a podal oznámení o konání akce. Jako osobu zmocněnou jednat uvedl Petru Edelmannovou z Františkových Lázní. Říkal, že smyslem celé akce je podpora Jaderné elektrárny Temelín. A to mi po tom protitemelínském strašení demonstrantů z druhé strany hranice připadalo v pořádku. A tak jsem v zastoupení obecního úřadu odeslal do Národní politiky sdělení, že s konaným shromážděním souhlasíme,“ uvádí starosta obce Alfréd Krenauer. Dodává však, že blokáda bude možná jen v případě, vyjádří-li se souhlasně i dopravní odbor Krajského úřadu v Českých Budějovicích.
Národní strana však už stačila rozhlásit, že bude blokovat pouze řidiče s písmenem A na značce auta. A že se zaměří na příjezdy Rakušanů, kteří chtějí využít rakouský státní svátek k příjemnému pobytu v Česku. Naši vlastenci jim tu chuť míní pokazit.
Vyjednávač Sedláček starostovi přislíbil, že lidé z Národní strany budou rozdávat materiály popularizující JE Temelín. Pracovník elektrárny Milan Nebesář ujistil, že zcela jistě by nikdo z Temelína o předání materiálů pravicovým extremistům nejednal.

Škoda klidu.

Místních lidí se rakouské blokády nijak nedotýkaly. Ti, co pracují v Rakousku, jezdili před zahájením blokády a vraceli se po ní. Fronty aut nikdy nebyly tak velké, aby jakkoli ovlivnily dění v obci. Nejhorší jsou dotazy lidí z celé republiky, kteří chtějí vědět o době uzavírky. „Náš obecní úřad je ten poslední, koho by Rakušané o blokádách informovali. Pokaždé se musím ptát na přechodu, abych mohl informaci poskytnout. Mně osobně rakouské blokády nijak nepřekážejí, ale vadí mi, protože omezují svobodu pohybu,“ říká starosta Krenauer, „jak může pět až šest lidí zavřít přechod a zkomplikovat situaci stovkám ostatních?“
A co blokáda organizovaná Národní politikou? „Chci být přítomen a budu v součinnosti s Policií ČR. Kdyby se mělo dít něco nepatřičného, požádám o zastavení demonstrace.“

Zrazení kamarádi.

„Rakouské protitemelínské blokády už dávno ztratily svůj smysl. Dříve nebo později to muselo začít, že se místo debat o využívání energetických zdrojů začíná rozvíjet spirála nacionalistických projevů. To neměly rakouské protijaderné iniciativy nikdy připustit,“ je přesvědčen Eda Sequens z jihočeské ekologické organizace Calla. Sequens upozorňuje, že největším problémem české jaderné energetiky jsou úložiště odpadu. Stále ho přibývá a pořád není perspektiva, jak s ním bude naloženo. Při vysokém stupni zalidnění jsou vytypovaná místa poblíž lidských sídel a lidé z nich se úložišti oprávněně brání. „Blokády strhávají pozornost na zástupné problémy a oslabují pozici protijaderných organizací v Česku,“ míní Sequens.
Ve velmi složité situaci se ocitají Jihočeské matky. Nijak se netají tím, že z rakouských protijaderných zdrojů získávají finanční příspěvky na svou existenci. Zároveň ze samé podstaty problému se ostře stavějí proti rakouským blokádám. „Proč nedemonstrují před svou vládou,“ vtírá se i tady už známá otázka. „Změnu české jaderné politiky může docílit jen změna veřejného mínění, ale té rakouské blokády nepomáhají, spíše naopak lidi od takového uvažování odrazují. Přesto jsem optimistka v tom, že lidi se stanou k těmto problémům vnímavější. Ale bude k tomu třeba rozumná politika a takových deset až dvacet let,“ myslí si současná hlava Jihočeských matek Monika Machová Wittingerová. Upozorňuje, že cíl opustit jadernou energetiku máme s Rakušany stejný. Ale máme větší trpělivost a přesvědčení, že systém nekonečných hraničních blokád k cíli nikdy nedospěje. A připomíná: „Rakouští kolegové nejsou s to domyslet, co všechno už svým postupem v Česku opravdu zablokovali.“