Bobování na písečných dunách

Pracovat pro nejbohatšího pozemšťana není pro Čechy a Slováky nedosažitelné

Sotva uvěřitelný vzkaz našel na telefonním záznamníku Peter Kukol, když se před dvanácti lety vrátil večer z práce domů: „Nazdar, tady je Bill Gates. Až budeš mít čas, prosím, brkni mi na číslo…“ Tak to číslo vytočil. „Pěkně jsme si s Billem pokecali. Nabídl mi, jestli pro něj nechci pracovat, a tak jsem za pár dnů letěl do Seattlu na interview,“ vzpomíná Peter Kukol, jak se dostal k Microsoftu. Na západním pobřeží ve věčně deštivém Seattlu, kde před třemi desítkami let založil Bill Gates společnost Microsoft, pracuje dnes přes třicet tisíc zaměstnanců. Jsou mezi nimi i tři desítky Čechů a Moravanů, osmnáct Slováků. Pro srovnání Maďarů zde pracuje dvacet dva a Poláků sto. Největší softwarová firma světa stále sídlí v Redmondu u Seattlu, jen její kampus je trochu větší a telefonní číslo uživatelské podpory už není číslem ke Gatesovi domů, jako tomu bylo na krabici s jeho prvním počítačovým programem.
Peter Kukol se tehdy napoprvé, v roce 1994, s Billem Gatem nedohodl. Platy v Microsoftu byly mnohem nižší, než v Silicon Valley, kde on v té době pracoval pro společnost Borland. Jenže ta šla ke dnu, Microsoft měl o Kukola stále zájem a tak následující rok se už dohodli. U nejbohatšího muže planety vydržel deset let.
Další čtyři tucty Čechů a Slováků v ústředí Microsoftu nadále pracují. Mezi nimi i Aleš Holeček, Petr Slavík, Helena a Jan Kotasovi, Kateřina Harmaning a Lubor Kollar, s nimiž se týdeník EURO sešel v posledních dnech minulého měsíce. Vyšší než třípatrové budovy se podle místní vyhlášky nesmějí v Redmondu stavět, takže centrála Microsoftu se rozléhá na ploše několika kilometrů čtverečních a zaměstnanci jsou rozeseti v jedné stovce budov. Z jedné kanceláře do druhé, je tak často třeba jet autem. Mezi budovami se střídají parkoviště a zelené plochy, na kterých se hraje vnitropodniková fotbalová liga, a to v evropské a nikoli americké kopané. Již brzy ale může být po sportovištích, protože Microsoft stále expanduje, minimálně co do počtu zaměstnanců.

Programátor lyžařským instruktorem.

Tým Lubora Kollara (51) skončil letos mezi dvaceti fotbalovými týmy Microsoftu na třetím místě. Držitel sedmi softwarových patentů pracuje v Seattlu jako manažer skupiny programátorů. Nejvíc ho baví vymýšlet nové věci, přidávat nové funkce do programů. Hodně spolupracuje s firemním výzkumným oddělením, ale přejít by do něj nechtěl. „Oni jen píší výzkumné zprávy a nic nevyrábějí. Já chci vidět, že to, co vymyslím, opravdu funguje, že to má nějaké uplatnění a konkrétně to pomůže našim produktům,“ vysvětluje Kollar.
V roce 1986 emigroval přes rakouský sběrný tábor do Kanady, kde brzy získal místo u IBM. Vystudoval teoretickou kybernetiku na Komenského univerzitě v Bratislavě a mohl hned pracovat jako programátor. Před deseti lety se mu ozvali z Microsoftu, jestli by u neuvažoval o změně. Na západní pobřeží se mu chtělo kvůli přírodě, ale u IBM měl dobrou pozici, a tak se na prvním pohovoru zlákat nenechal. „Zavolali mi podruhé a pozvali mě i s manželkou. Nevím, co s ní dělali, protože já jsem měl pohovory a ona měla samostatný program. Nevím, co jí ukázali a co slíbili, nicméně večer mi říkala, že by si dovedla docela dobře představit, že bychom se přestěhovali. A protože tu jsou za městem hory a já rád lyžuji, kývl jsem,“ říkal Lubor Kollar, který ve volném čase nadále pracuje jako lyžařský instruktor. Dodnes rád vzpomíná na své začátky u Microsoftu, jaká to byla v té době malá firma. „Je sice hezké vidět, jak firma roste, jak stoupají tržby, protože to znamená, že děláme svoji práci dobře, jenže na druhé straně tím strašně roste byrokracie. To mi vadí. Chápu, že to je nutné zlo, že u každé velké společnosti vnitrofiremní byrokracie prostě bují, mně se to ale nelíbí,“ říká Kollar.

Programátor v posilovně.

Petr Slavík (42) je v Redmondu již šestým rokem a americký život programátora největší softwarové firmy si vychvaluje. „Podmínky, jako mám tady, bych v Čechách nikdy neměl. Třeba minulou středu jsem se ráno probudil a měl chuť lyžovat. Sebral jsem se a jel na sjezdovky. Hory jsou necelou hodinku za městem. Do práce jsem přišel v jednu hodinu odpoledne a nikdo se mě neptal, kde jsem byl. Prostě je důležité, co udělám a jak to udělám, a nikoli, jestli sedím celý den v kanceláři,“ vysvětluje. Jeho standardní pracovní den začíná v devět hodin, v jedenáct si chodí na hodinku zacvičit do fitness centra a kolem šesté odchází domů. Společně s manželkou Japonkou pracující jako recepční ve zdravotnickém zařízení, si koupili na hypotéku domek za čtyři sta tisíc dolarů. Jeho dětem z prvního manželství, které žijí v České republice, přišel jeho klasický dřevěný domek se čtyřmi rozlehlými pokoji jako nepoměrně velké bydlení pro dvě osoby. „V rámci Microsoftu nemám nijak mimořádné postavení ani příjem, v hierarchii firmy jsem až na sedmé úrovni pod představenstvem, ale pokud jde o americkou společnost, určitě patřím mezi lepší střední třídu,“ tvrdí Slavík.
Vystudoval matematiku na brněnské univerzitě a pokračoval v postgraduálním studiu funkcionální analýzy. Jeho profesor, který odjel krátce po listopadu 1989 na stáž do USA, mu řekl, že ve Spojených státech hledají schopné mladé matematiky. V roce 1990 tedy odjel na univerzitu v Nashvillu a pak již v Americe zůstal. „Původně bylo mým cílem učit na univerzitě, pak mi však poradili, že perspektivnější je pracovat jako programátor. Současně s doktorandským studiem matematiky jsem ještě absolvoval magisterské studium počítačových věd,“ vzpomíná vývojář Slavík na své americké začátky.

Pomalý jako šnek.

Helena Kotasová (28) dorazila do Redmondu za svým tehdejším přítelem a dnešním manželem Janem Kotasem (32) před čtyřmi lety. Tři roky před tím za ním do ústředí Microsoftu dojížděla a spolu vymysleli, jak i ona by se tam mohla nejlépe dostat. Oba studovali programování na matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kotas napsal diplomovou práci o chybě v Linuxu, což Microsoft tak zaujalo, že mu nabídl práci. „Říkali jsme si, že musím zpracovat práci na takové téma, aby se Microsoft chytl. A podařilo se. Napsala jsem XML-parser, který byl naprosto kompatibilní s parserem Microsoftu, ale třikrát rychlejší, a pověsila ho na internet. Za tři dny mi volali z Microsoftu, že dělám dobrou práci a jestli bych neměla zájem to zkusit u nich,“ popisuje Helena, jak se dostala do Redmondu.
Ve volném čase se s mužem připravují na příchod potomka, který se má v červnu narodit. Mateřskou dovolenou si mohou v Microsoftu vzít oba, matka i otec, ale maximálně na čtyři a půl, respektive tři měsíce. Déle by jim firma místo nedržela. Manželé Kotasovi plánují, že postupně oba dva tuto možnost využijí a že Helena Kotasová se vrátí do práce jen na částečný úvazek.

Na večeři u Gatesů.

Aleš Holeček (36) je ve firemním pavouku proklatě vysoko: čtyři úrovně pod představenstvem a pod sebou v týmu má sto padesát programátorů. Je jediným z Čechů, který chodí na pravidelné porady s Billem Gatesem. „Bill je jednoznačně nejlépe informovaným člověkem z celé korporace. Dokáže jít do neuvěřitelných podrobností nejrůznějších problémů. Když mu prezentuji strukturu uživatelského rozhraní nového operační systému, dostaneme se až na teorii grafu. Před jednáním u něj je třeba i zběžně prolistovat učebnici algebry,“ vtipkuje Holeček. Na poradách se s Gatesem potkává zhruba jednou měsíčně. Je-li něco naléhavého a zakladatel Microsoftu se vrací se zahraničí, mají pracovní večeři u Billa doma.
Na první pohled by v něm nikdo vysoce postaveného manažera ale určitě neviděl. Chodí v tričku a džínách, s notebookem v podpaží a stále vtipkuje. Ani k Billu Gatesovi si nebere sako. V Microsoftu prý o formality nejde. Na poradách na sebe mohou s hlavním majitelem firmy křičet, může si dát nohy na stůl, může přijít v roztrhaných kraťasech. Důležité je jen, jestli dobře dělá svoji práci.
Do Ameriky se dostal již na studiích začátkem devadesátých let. Jezdil po Spojených státech s jazzovou kapelou a v té době se seznámil se svojí dnešní ženou Ivanou. Do Microsoftu se dostal přes firmu MetaCreations, kterou zakládal a spoluvlastnil. „Tehdy jsme žili v Silicon Valley a já jsem pracoval osmnáct hodin denně včetně sobot a nedělí. S manželkou jsme se viděli pomalu jen díky tomu, že ona v MetaCreations pracovala také, měla na starosti PR,“ uvádí Holeček. Během dne prý byl manažerem, jednajícím se zákazníky, zaměstnanci a investory, podepisujícím smlouvy a běhajícím po schůzkách, a v noci programoval. To neměli dost peněz, aby najali o jednoho programátora navíc a on se mohl v klidu vyspat? „Já mastil ten kód proto, protože mě to těšilo,“ vysvětluje Holeček.
Jeho firma byla obchodována na veřejných trzích, on vydělal desítky milionů dolarů a práce ho strašně bavila. Proč pak kývnul na nabídku Microsoftu? „Prostě jsem si už potřeboval odpočinout,“ odpovídá Holeček. Dnes pracuje „jen“ čtrnáct hodin denně, práci si nenosí domů a víkendy má volné.

Shoda podmětu s přísudkem.

Kateřina Harmaning (30) je mezi Čechy v Redmondu benjamínkem, přišla teprve před dvěma týdny. Vystudovala angličtinu na vysoké škole v Pardubicích, vzala si Američana a v Microsoftu nyní kontroluje pravopis češtiny v lokalizovaných verzích softwaru. Kontrakt ale získala jen na pět týdnů, i když by moc ráda zůstala déle. „Jinak pracuji jako recepční v YMCA, to je pro mě takový záchytný bod, když není nic lepšího. V Americe jsme již rok a čekáme, až manžel dostuduje teologii, pak se chceme přestěhovat do Čech,“ říká Kateřina.
Microsoft své zaměstnance umí dobře motivovat a nadprůměrně ohodnotit. Všichni, se kterými jsme se v Redmondu bavili, chtějí pro Billa Gatese pracovat i nadále. Čechům se líbí, v jak rozmanitých týmech pracují. Helena Kotasová vzpomínala na Brazilce, který jí vyprávěl, jak jako malý jezdil na igelitovém pytli na písečných dunách, jako my jezdíme na sněhu. „Je obohacující potkávat se s kolegy, kteří pocházejí z různých zemí a koutů světa. Jen by některým neškodilo, kdyby se víc naučili anglicky. Měl jsem minulý týden pohovor s jedním klukem, který chtěl pracovat v mém týmu, a opravdu jsme měli problém, abychom se vůbec domluvili,“ dodává jiný aspekt národnostní rozmanitosti Petr Slavík.
Krajané se také shodnou na tom, že v Seattlu a jeho okolí se vůbec dobře žije, že je z tohoto města blízko nejen do hor, ale i k Pacifiku. Ve srovnání s Českou republikou je ve státě Washington navíc levněji, a to nejen benzin a elektronika, ale třeba i oblečení, které stojí méně než padesát procent cen, jež známé z českých obchodů. Zboží, které zákazníkům z jakéhokoli důvodu nevyhovuje, lze mnohým obchodníkům vracet bez udání důvodu. Zážitkem jsou i tamní restaurace, ve kterých je číšníků dost a o hosty se opravdu starají. S výjimkou Kateřiny Harmaning se nikdo z Čechů a Slováků domů vracet nechce.