Topolánkova strana se pokouší navázat přetrženou nit transformace
Není důležité, že Mirek Topolánek čeká na svou hodinu pravdy „jen“ tři a půl roku, zatímco celá jeho ODS předlouhá dvakrát čtyři léta. Soudný den se přiblížil a jeho veškeré následky budou stejně fatální jak pro předsedu, tak pro stranu. Když volby vyjdou, a občanští demokraté po nich budou moci sestavovat pravostředový kabinet, všechny hříchy a nedostatky častokrát zpochybňovaného nástupce expředsedy Václava Klause budou rázem zapomenuty. Jako partaj Topolánkovi holdovala po vyhraných evropských, krajských i senátních volbách, do Strakovky jej ochotně vynese hlavním vchodem na rukou jako krále. I přesto, že se tam s ním dostane kromě několika jeho stínových ministrů, nadstranických expertů a lidoveckých es možná i pár zástupců Strany zelených. Ožije i dosud zabetonovaná strana: rozjede scénář své Modré šance a útokem ji vezmou stovky kariéristů, lačnících po funkcích a funkcičkách ve státní správě. Přesně tak to zažila ČSSD před oněmi osmi lety, kdy se moci ujímala Zemanova vláda demonstrativních sebevrahů.
Zlé časy naopak Topolánkovi i ODS nastanou, pokud volební výsledek na sestavení vlády stačit nebude. Sice by se na první pohled jen opakovala situace z roku 2002, ale s tím rozdílem, že dvanáctileté tlení v opozici by trpělivé stranické matadory po osmiletém přešlapování udolalo a nová krev by se do ODS moc nehrnula. Partaj by krněla. Něco jiného jsou britští konzervativci, kteří také potřetí za sebou prohráli volby, ale fungují v zavedeném systému dvou stran a mají staletou historii, a něco jiného je patnáctiletá ODS, jejíž jedinou světlou tradicí je vzdalující se šestileté transformační úsilí dvou Klausových vlád. Nehledě na ekonomický prospěch, který si od života v politice mnohem více slibují občanští demokraté než Torryové. Že by natřikrát poražené straně dál nešéfoval Topolánek, je také téměř jisté, jenže kdo by se po něm Klausova nelehkého dědictví vlastně ujal?
Mirek Topolánek sice v rozhovoru pro týdeník EURO tvrdí, že měřítkem úspěchu mu je výhradně možnost sestavit vládu, skutečnost je ale složitější. Dá se očekávat, že ODS ve volbách dostane nejvíc hlasů, a že tudíž prezident sestavením vlády pověří právě jejího předsedu, což by byl bezesporu punc vítězství. Jenže další děj budou mít v rukou nejen lidovci, ale hlavně zelení, pokud překročí pětiprocentní hranici. Jestliže se však Martin Bursík s Topolánkem nedohodne, což předseda ODS téměř očekává, stane se z prvního krůčku k úspěchu prohra. Zbudou dvě možnosti - aby Klaus pověřil sestavením vlády jiného představitele ODS (třeba místopředsedu Pavla Béma), který by měl větší šance domluvit velkou koalici s ČSSD, jíž se prezident nebrání, nebo aby premiérské pověření převzal přímo Paroubek. Ten by si však mohl vybrat, zda chce vládnout většinově s občanskými demokraty nebo menšinově s tichou podporou KSČM, eventuálně i zelených.
Je evidentní, že ODS současnosti není ódéeskou roku 2002. Topolánkova mise splnila účel už tím, že bývalému pravicovému monolitu dala lidskou, méně strnulou tvář. Program Modrá šance se nemusí líbit každému, je však celkem věrohodnou alternativou dosavadnímu příštipkaření sociálněděmokratických vlád. Podle Topolánka je to něco proti ničemu, podle Paroubka nejistý experiment proti jistotám a prosperitě, každopádně ovšem jde o tři roky vylaďovanou hospodářskou koncepci ODS proti narychlo spíchnuté sbírce líbivých receptů ČSSD. I kdyby nakonec voliči neuvěřili předsedovi občanských demokratů jeho vůli nebo kompetenci k prospěšným reformám, snaha navázat na Klause a prezentovat ODS jako stranu seriózních odvážných změn je sympatická. Tím spíš, že relativně dobrá ekonomická situace v České republice svádí k rozmařilému utrácení a šetřlivá ODS se nutně jeví jako nepopulární škarohlíd.
Pravdou ale zároveň je, že Topolánek neumí Modrou šanci příliš dobře prodávat. Třeba výhodu nižších daní hezky polopaticky vysvětluje tím, že když si dnes někdo chce ulít před zdaněním milion, vynese mu to až 290 tisíc korun při nákladech 110 tisíc, čili čistých 170-180 tisíc korun, zatímco při patnáctiprocentní dani by vydělal jen deset až 20 tisíc korun, na což lze navíc v jednoduchém daňovém systému snáze přijít. Neříká však dostatečně zřetelně férovou informaci, kdo a jak na nový, výrazně tvrdší systém doplatí. Že nebudou jen vítězové, ale i poražení, avšak že pracovití, poctiví a slušní lidé nebudou moci přijít zkrátka. Nebo snad budou? Při dnešních zkušenostech se přeci nic nerozumí samo sebou. Sociálním demokratům a naposledy Jiřímu Paroubkovi se u nás povedlo nastolit normu, že kdo mluví líbivě a rozdává na všechny strany sliby a peníze, má automaticky pravdu, zatímco za nepříjemnosti říkané do očí je třeba pykat v opozici. Ale to je blud. Budiž, pro zemanovsko-špidlovsko-grossovskými excesy zdecimovanou ČSSD byl populismus nejhrubšího zrna skutečně krabičkou poslední záchrany. Étos ODS však stavíval na rozumnosti a realističnosti.
