Americké prezidentské volby vstoupily do své závěrečné horké fáze. V noci z pondělí na úterý českého času proběhne první televizní debata mezi oběma kandidáty, demokratickým vyzyvatelem a bývalým viceprezidentem Joem Bidenem a úřadujícím republikánským prezidentem Donaldem Trumpem. Předvolební průzkumy favorizují Bidena, a tak je na televizní souboje, které by mohly ještě leccos změnit, upřena velká pozornost.
Ostatně jako vždycky, mohl by někdo dodat.
To je samozřejmě pravda. Amerika si od slavného televizního souboje Roberta Nixona s Johnem F. Kennedym v roce 1960 na televizní debaty zvykla. Staly se součástí volebního rituálu. Málokdo také ví, že po Nixonově slavné prohře – mohlo za ni politikovo podcenění televizního média a jeho síly, pročež „odflákl“ oblečení, líčení i přednes a po debatě mu údajně volala jeho matka, aby se ho optala, zda není nemocný – se další debata konala až v roce 1976, mimo jiné proto, že Nixon, který se později stal prezidentem a plnil i funkci viceprezidenta, debaty odmítal. Po prohře s Kennedym však věnoval moře času mediálnímu výcviku, který mu na cestě nahoru velmi pomohl. Na Nixonově mediální tváři pracoval Roger Ailes, pozdější zakladatel a ředitel konzervativního kanálu Fox News, který přispěl v minulých volbách k Trumpovu vítězství (prezident se ale s Foxem později rozešel, protože ho stanice opakovaně kritizovala).
V případě Trumpa není televizní školení nutné. Trump v televizi vyrostl. Dodnes média ironicky připomínají jeho vystupování v reality show The Apprentice, Učedník, v němž se proslavil slavnou hláškou „You’re fired!“, tedy „Máte padáka!“, s níž si v případě Trumpovy prohry jistě ještě leckdo pohraje. Televizní postavou zůstal Trump i v prezidentském úřadu, který je pro něho do velké míry kolbištěm v soutěži o největší popularitu na světě. Od počátku svého mandátu pečlivě posuzuje sledovanost svých akcí, což začalo slavnou aférou kolem inaugurace, kdy Trump tvrdil, že se jí účastnilo nejvíce lidí v historii, ačkoli fotografie jasně dokazovaly, že na ní byla sotva polovina lidí co na inauguraci Baracka Obamy. Ze svého narcistního pohledu měl Trump ale pravdu. Děje-li se něco jemu, je to vždycky největší a nejlepší na světě.
obsese sledovaností
Přestože Trump podle analytiků vyhrál mimo jiné díky svému masivně sdílenému twitterovému účtu, který má dnes už neuvěřitelných 86 milionů sledujících, televize je pro něho stále hlavní médium.
Ze všech možných knih, které o Trumpovi vyšly, od Ohně a hněvu Michaela Wolff a po Strach žurnalistické legendy Boba Woodwarda, je patrné, že Trump v televizi doslova žije. Nejenom že u televize tráví hodiny a hodiny času (to ostatně podle svědků dělal i prezident George W. Bush, který se svého času u televize málem udusil rohlíkem), pečlivě se věnuje i číslům televizní sledovanosti, která je pro něho stále hlavním barometrem úspěchu.
Váže se k tomu spousta zajímavých historek. Jedna z posledních, která letěla americkými médii nedávno, vypráví o klesající sledovanosti stranických sjezdů, přičemž ten republikánský, na němž Trump oficiálně potvrzoval svou opakovanou prezidentskou kandidaturu, měl menší sledovanost než ten demokratický, což může být dáno i tím, že na něm mluvila velmi populární Michelle Obamová.
Prezident se soustředil především na sledovanost řečí obou soupeřů, ale i tam prohrál. Zatímco Bidenovu řeč sledovalo 24,6 milionu diváků, Trumpovu „jen“ 23,8 milionu. Trump zveřejněná čísla těžko nesl, sám sebe potom vyzdvihoval tím, že republikánská konvence, přesněji jeho vlastní řeč, měla větší počet televizních diváků než zápasy basketbalové NBA, což Trump mimo jiné vysvětlil tím, že lidé v NBA jsou špatní. Přesto Trump tvrdí, že se na televizi téměř nedívá, protože „strašlivě moc pracuji, mnoho a mnoho hodin, myslím, že pracuji víc než kdokoli jiný, a hlavně: pracuji efektivně“.
Trump televizi miluje (protože miluje sebe, dodávají psychologové), není tedy divu, že jeho mediální poradci nyní věnují hodně času přípravám na televizní debaty.
Ta první, 29. září, proběhne na Case Western Reserve University v Clevelandu. Je to náhradní místo, protože původně se debata měla konat na University of Notre Dame v Indianě. Tamní rektor ale kvůli pandemii koronaviru debatu odřekl.
Podobně učinila Michiganská univerzita v Ann Arboru, kde se 15. října měla konat druhá debata, ta byla nakonec přesunuta do Adrienne Arsht Center for the Performing Arts v Miami. Závěrečná třetí debata Biden vs. Trump dějiště nemění, odehraje se 22. října na Belmont University v Nashvillu. Zvolená místa nijak neovlivní témata debat, ale o ta už dávno nejde.
Ještě v minulé debatě mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem se zdálo, že znalost a přehled v politice hrají nějakou roli. Dalo se dokonce uvažovat o tom, že mohou rozhodovat programová hesla a sliby. Jenže Clintonová debaty podle průzkumů docela s přehledem vyhrála, volby ale prohrála (jakkoli byl celkový plebiscit její). Co tedy mohou ovlivnit debaty tentokrát a na co se mohou soustředit Trumpovi poradci?
Bílý dům s asistenční službou
Už analýzy první televizní diskuse prezidentských kandidátů v roce 1960, která vstoupila do dějin médií, ukazovala jako rozhodující vnější dojem. Celkové emocionální působení na diváky. Nixon neklidný a neoholený, potil se; Kennedy elegantní a upravený, mluvil volně a plynule, velmi srozumitelně a klidně. Kult mládí tehdy podle mediálních mágů rozhodl volby a něco podobného může ve volbách pomoci i nyní. Hraje se o emoce tak jako už tolikrát, ale tentokrát je ve hře ještě něco jiného.
V oblečení a make-upu se oba soupeři asi příliš lišit nebudou. Oba mají svůj oblekový styl, nic zásadně jiného. Ale oba jsou také velmi pokročilého věku, což bude jeden z klíčových bodů přenášených debat.
Trumpovi bylo v červnu 74 let, Biden je o tři a půl roku starší. Oba také prohlašují, že kypí zdravím a že prezidentský úřad snadno zvládnou. Trump se dokonce pochlubil, že podstoupil takzvaný kognitivní test, tedy zkoušku, v níž se osvědčují schopnosti vnímat a myslet. V jedné části kampaně z toho Trump a jeho lidé udělali téma číslo jedna. Biden musel přiznat, že takový test nepodstoupil, i když by ho samozřejmě lehce zvládl, protože je zdravotně zcela v pořádku. Ve vzduchu zůstala jistá pachuť, kterou bude Trump jistě v debatách dál politicky intenzivně ždímat.
Nejde o nic menšího než přímo v televizi demonstrovat, že Biden je přinejmenším v počáteční fázi stařecké demence, takže je jako případný prezident Spojených států zcela nepoužitelný a pro stabilitu a bezpečnost země dokonce velmi nebezpečný.
Pro Trumpa, který měl v minulosti občasné výpadky pozornosti během tiskových konferencí, to nebude jednoduché předvést live přímo před kamerami. Biden je sice skoro osmdesátník (pokud se stane prezidentem, nastoupí v 78 letech a bude nejstarším prezidentem USA v dějinách), ale je to šlachovitý stařík ve viditelně dobré fyzické kondici. Podle zpráv z amerických médií, v nichž se mísí spekulace se zaručenými zprávami ze zákulisí příprav, se Trump učí rozeznávat Bidenovy slabiny.
Tedy chvíle, kdy se úplně nekontroluje nebo kdy je rozčilen a marně se to snaží skrýt. Což se kupříkladu děje, když Bidenovi nekontrolovaně vyletí ruka nahoru, případně začne mít tik v oku (to už je Biden údajně velmi rozčílen, je nejistý a může říct něco velmi nevhodného, takže je třeba kout železo, dokud je žhavé, jen to musí Trump poznat). Politika a její strategie se zásadním způsobem posunuly.
Dříve celé týmy lidí probíraly především formu, kterou nejvhodněji voličům sdělit volební program, jak je chytit na udici volebních slibů, dnes pracují na psychologickém rozboru soupeře a na překladu a interpretaci jeho řeči těla. Na hledání děr v jeho psychologickém profilu, na vybuzení slabin, které se u šikovného soupeře mohou proměnit ve stránky vítězné.
Kmenový rituál
U Trumpa je ještě mnohem hlubší souboj související s jeho identitou, tvarovanou televizním obrazem a životem hvězdy reality show. Televize je jeho živel, a tak jako televizní hvězda chce porazit někoho, kdo se televizní hvězdou nikdy nestal, dokonce ani v době, kdy byl viceprezidentem a mohl na tom zapracovat. Pokud se Trumpovi podaří třikrát za sebou zahrát dobré televizní divadlo a zviditelnit stařeckou slabost Joea Bidena, mohou se televizní debaty skutečně stát klíčem k jeho druhému mandátu v Bílém domě. Něco takového je ale velmi nepravděpodobné, navíc jak upozorňují političtí analytici v Americe, nerozhodnutých voličů, kteří stále ještě nevědí, koho volit, dnes zase tolik není.
Televizní debaty, soudí skeptická část amerických politologů a komentátorů, budou mít jedinou funkci. Budou jakýmsi autoreferenčním kmenovým rituálem, výrazem sebepotvrzení jednotlivých táborů v tom, že stojí na správné straně dějin. Tak jako se uzavírá do názorových a komunikačních bublin celá Amerika, poskytuje i televizní prezidentská debata stále méně otevřenosti a prostoru k odpovědnému rozhodování informovaného diváka, který snad už ani televizi nezapíná, protože informací ke své volbě má všude dostatek. Hlavní otázkou dnes ale je, kolik takových informovaných diváků toužících po tradiční politické racionalitě programu ještě je. Řečeno bonmotem: rozhodují dojmy, už dávno ne pojmy. Proti tomu stojí argument důležitosti a množství. Amerika se během Trumpova působení radikalizovala, proto se také volby berou velmi osudově, a hlavně: Trump a souboj s ním diváky opravdu přitahuje. Poslední debatu s Clintonovou sledovalo neuvěřitelných 81,4 milionu diváků, zatímco ikonickou debatu z roku 1960 „jen“ 66,5 milionu lidí.
Role televizních debat je v letošních prezidentských volbách tedy dosti nejistá. Na jednu jistotu se ale v minulosti v americké politice dalo spolehnout téměř vždy a stoprocentně. „Je to v ekonomice, pitomče“, heslo, s nímž v devadesátých letech minulého století vyhrál volby Bill Clinton, se vrací v každých volbách. A každý prezident, který obhajuje svůj post, se snaží nedopustit, aby ekonomika padla a zmítala se v problémech. Covid-19 a Trumpova neschopnost v boji s ním přivedly americkou ekonomiku na dno, což je právě asi nejsilnější důvod Bidenova náskoku ve volebních preferencích. Trump tuto nevýhodu už nijak neodstraní ani v přímých televizních střetech se svým soupeřem, i kdyby tam tisíckrát zopakoval svou báječnou větu o tom, že covid-19 zvládl skvěle. „Myslím, že jsme odvedli skvělou práci. Kdybych se měl ocenit, dal bych si A+ (nejlepší známka ve škole, vynikající znalosti a dovednosti plus skvělá aktivita – pozn. aut.).“
Proti Trumpovu A+ stojí statistiky s 200 tisíci mrtvými na covid-19, propad ekonomiky hlubší než v krizi roku 2008, předchozí radikální škrty v agenturách pro prevenci nakažlivých nemocí a vzpomínky na chaotický přístup ke koronaviru, jehož nebezpečí Trump nejprve popíral. Letošní prezidentské volby v Americe budou tedy z velké části otázkou zachování politického rozumu, který stojí proti vymyšlenému ideálnímu světu hrdiny z reality show. Vyhraje-li i po tom všem opět televizní hvězda, je už možné naprosto cokoli.
Televizní postavou zůstal trump i v prezidentském úřadu, který je pro něho do velké míry kolbištěm v soutěži o největší popularitu na světě.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU