Indové, Arabové, Portugalci, Holanďané, Britové i Japonci si zkoušeli podmanit bohaté indonéské souostroví. Po získání nezávislosti zužovali Indonésii zase dva autokrati – prezidenti Sukarno a Suharto.
Foto: Profimedia.cz
Ostrovy dnešní Indonésie vzbuzovaly v Evropanech odedávna romantické představy. Naplňovaly vizi dálných, poněkud tajemných ostrovů obývaných starobylou civilizací ukrytou v tropické přírodě a oplývající cenným obchodním artiklem.
Tato představa nebyla vůbec lichá. Zejména Jáva a Sumatra jsou ostrovy, kde se vyvinuly vyspělé státní útvary velice brzy. Už od pravěku zde žilo četné domorodé obyvatelstvo, na úsvitu našeho letopočtu ovšem přinesli první výrazné civilizační impulsy indičtí a čínští kolonisté. S nimi přišel hinduismus a buddhismus.
V 7. století našeho letopočtu zde vzniklo mocné buddhistické království Šrívidžaja, které existuje až do 13. století. Ostrovy zažívají zlatou éru hospodářského i kulturního rozkvětu. V této epoše byl také postaven slavný buddhistický chrámový komplex Borobudur na Jávě, jež je dodnes jednou z nejobdivovanějších památek Indonésie.
Království Šrívidžaja konkurovala sousední říše Madžapahit, která prožívala svůj vrchol ve 14. století. V této době ovšem také rostl vliv muslimských arabských obchodníků, kteří se postupně na souostroví usadili. Do konce středověku se stal islám v tomto regionu dominantním náboženstvím.
První evropský pokus kolonizovat region vykonali Portugalci. Ti se usadili v 16. století na Ostrovech koření neboli na Molukách. Do Evropy dováželi především hřebíček, muškátový oříšek či vzácné dřeviny. V následujícím století je ale vytlačila Holandská východoindická společnost. Na ostrovy se snažili dostat i Britové, ale Holanďané udrželi bohatou oblast pod svou kontrolou až do druhé světové války ve 20. století, kdy si ji dočasně podmanila japonská armáda.
Po odchodu Japonců se nezávislost Indonésie pokusilo Nizozemsko potlačit vojenskou intervencí. Pod tlakem mezinárodního společenství ale nakonec ustoupilo a vznikla suverénní Indonésie. Její existenci ale poznamenala dlouholetá vláda dvou prezidentů, kteří měli podobné jméno i sklon k autoritativnímu řízení státu. První byl Ahmed Sukarno, který se hlásil ke komunistické ideologii. V roce 1965 došlo k ozbrojeným nepokojům, ve kterých krvavě zasáhla armáda. Podle některých zdrojů přinesly střety až milion obětí. Sukarno v roce 1967 rezignoval a na místo prezidenta nastoupil generál Suharto, který kontroloval armádu.
Ten sice Indonésii otevřel světu a investicím, což přineslo dlouholetý hospodářský růst země, sám ale také proslul diktátorskými praktikami a korupcí. V roce 1975 navíc poslal armádu do Východního Timoru bezprostředně poté, co malá enkláva na východě získala po mnoha staletích nezávislost na Portugalsku. Timor byl násilně připojen a samostatnost se mu podařilo získat až při referendu v roce 1999.
To už byl ovšem Suharto odstaven od moci. Při asijské hospodářské krizi v roce 1998 totiž vypukly masové protesty a prezident rezignoval. Indonésie konečně začala fungovat demokratičtěji. Dlouholetá zkušenost s autokraty ale vedla k tomu, že se v současnosti země snaží o decentralizaci moci. Je to logické i vzhledem k neobyčejné geografické roztříštěnosti souostroví.
