Pracovní doba v Česku a Rakousku je v evropském srovnání nadstandardně dlouhá. Příčinou jsou podobné ekonomiky postavené na proexportně zaměřeném průmyslu a nedostatek pracovních sil.
Kdo navštívil v posledních týdnech Rakousko a měl možnost popovídat si s místními, mohl lehce nabýt dojmu, že se ocitl uprostřed vyhroceného boje vykořisťovaných dělníků s nelítostnými továrníky v 19. století. Rakouští odboráři se chystají na barikády, opozice obviňuje vládu ze zrady pracujících, a i když k opravdové stávce zatím nedošlo, například zaměstnanci drah v pondělí hromadně „schůzovali“ tak dlouho, až řada spojů musela být zrušena a jiné nabraly dlouhá zpoždění.
Příčinou všudypřítomného napětí je záměr vlády kancléře Sebastiana Kurze uzákonit dvanáctihodinový pracovní den, o kterém rakouský parlament hlasuje právě tento čtvrtek. Neznamená to samozřejmě, že by rakouští pracující měli dřít nepřetržitě 12 hodin denně pět dní v týdnu, jak se snaží prezentovat odboráři. Spíše by zaměstnavatelé mohli po omezenou dobu dvanáctihodinové směny zavést, což mohou u některých profesí už dnes. Po protestech se navíc vláda uvolila, že prodloužení pracovní doby bude záviset na dobrovolném souhlasu zaměstnance.
Přesto se rozhořčení Rakušanů nelze divit. Jejich stát platil až donedávna za sociální ráj se silnými a respektovanými odbory i sociálnědemokratickou stranou, kde pracující mají dlouhé dovolené a do důchodu chodí brzy, zdravotní péče je nadstandardní a bezplatná a z práce jste v řadě profesí v podstatě nevyhoditelní. To je však nenávratně pryč. Statistiky Eurostatu naopak ukazují, že Rakušané jsou jedním z nejudřenějších národů. V průměru pracují 42,7 hodin týdně, což je druhá nejvyšší hodnota v EU.
Oficiální čísla vůbec nabourávají řadu zažitých mýtů o píli či lenosti jednotlivých národů. Kdo si v průběhu dluhové krize zvykl nadávat na líné Řeky, toho zarazí zjištění, že makají 44 hodin týdně a tedy nejvíce z celé Evropy. Dlouhou pracovní dobu mají z jižních národů také Kypřané či Portugalci (42 hodin), nadřou se však i Britové (42,6 hodiny) a také Češi s 41,7 odpracovanými hodinami týdně překračují evropský průměr.
Čtěte také:
Firmy lákají brigádníky i 150 korunami za hodinu. Marně
Byznys s Německem posouvá Česko na žebříčku průmyslových velmocí
Naopak poměrně hodně volného času mají Dánové (38,7 hodiny), Litevci (39,8), Finové (40,2) Lotyši (40,3), Rumuni (40,3) Francouzi (40,5), Italové (40,7) či Švédové a Chorvati (40,8).
Jednotné vysvětlení, proč někde pracují více a jinde méně, neexistuje. Fungující stát a vysoká efektivita umožňuje severským národům se trochu více flákat, aniž tím trpí ekonomika, což lze považovat v zásadě za pozitivní vývoj. Naopak na proslulé zakrnělosti francouzského pracovního trhu byste nějakou přednost hledali stěží.
Příčina vysokého pracovního nasazení Rakušanů je však stejná jako u Čechů. V obou případech se jedná o vysoce proexportně orientované ekonomiky, které v době konjunktury jedou na plné obrátky. Obě země přitom trpí až příliš nízkou nezaměstnaností, podniky musí kvůli nedostatku lidí odmítat zakázky, což se snaží kompenzovat co nejvyšším ždímáním dostupných pracovních sil. To je také důvod, proč rakouská vláda pod tlakem průmyslu tak vehementně prosazuje nepopulární dvanáctihodinové směny.
Jinými slovy ekonomika šlape, bohatneme a máme se dobře, musíme proto ale i více makat. Ostatně není to ani tak dávno, co v Rakousku zcela vážně debatovali o zavedení třicetihodinového pracovního týdne. Bylo to v průběhu vrcholící dluhové krize.
Čtěte další komentáře Jana Brože:
