Nejplodnější český spisovatel podnikl 14 cest kolem světa
Pět dnů před Štědrým večerem, který byl podle českých úvěrářů obzvláště bohatý, oslavil pětasedmdesátiny muž, jenž se celý život zabýval obzvláště chudými. Tedy - chudými z našeho úhlu nazírání. Známý cestovatel a etnograf Miloslav Stingl, jehož bibliografie čítá 240 knih ve třiceti světových jazycích, je patrně nejplodnějším českým spisovatelem vůbec. Počet prodaných výtisků dosahuje astronomických sedmnácti milionů. Podkladem pro sepsání tolika publikací bylo čtrnáct cest kolem světa a také pečlivé studium domorodých kultur.
Když Miloslav Stingl, doktor obojího práva i filozofie, vydal roku 1962 svou prvotinu Indiáni bez tomahavků, přišel za ním jeho nadřízený v Československé akademii věd a vyčetl mu, že si dovoluje vydávat tak obsažný svazek, když on sám takový ještě nemá! Dlužno dodat, že oblíbený autor cestopisů Ostrovy lidojedů, Poslední ráj či Očarovaná Havaj si od akademiků vyslechl mnoho připomínek a dostalo se mu oné stigmatizační nálepky „popularizátor“. Stinglův dar řeči a um vyprávět příběhy, to rozhodně není jazyk vědy, v pozadí jeho knih je nicméně důkladná znalost oborové literatury navíc podložená osobními zkušenostmi. Proč tedy taková nevraživost ze strany pravých odborníků, kteří nevyjeli z Evropy a bádají na co možná nejužším poli? Vypadá to, že úspěch, jež si Stingl vydobyl svými schopnostmi (mimochodem, hovoří šestnácti jazyky), trápil nejvíce ty, kteří si svůj sen nesplnili. Lidé odlišných kultur, jimž se věnoval, míní jinak. Na snímku je například doklad úcty, kterou Stinglovi prokázal indiánský kmen Kikapu, žijící v Oklahomě, který jmenoval Stingla svým čestným náčelníkem a pojmenoval ho Okima.
Pozitivem, jaké nemohou otci tří dětí a návštěvníkovi 150 zemí planety upřít ani největší odpůrci, je rozšíření českého povědomí o dalekých krajích. Rozhlasová vystoupení, povídání v televizním Magionu i pořadu Vega, články, besedy a tak dále zapálily pro exotiku i širší nahlížení světa tisíce lidí. Když sám někdy zaslechne, že je „mystifikátor“, nemusí smutnit: „S Dänikenem jsme kdysi v Polynésii viděli sochu, která měla nahoru zdvižené čtyři ruce. Já povídám: ,To je ale divná socha.´ A on říká: ,To není socha, to je vrtulník‘. A skutečně, když se na jakoukoliv věc kouknete trochu jinak, zjistíte, že na tom pohledu může něco být.“
