Češi si zvykli, že z EU dostanou peníze skoro na všechno. Rozhazovačná éra však končí
Modernizace železničního koridoru do Ústí nad Labem, výrobna popcornu firmy Hopi Popi, safarikemp ve Dvoře Králové nebo třeba cyklostezky v okolí Hrádku nad Nisou. Na první pohled jsou to nesourodé stavební akce, investice od desítek tisíc po miliardy korun a charakterem tu čistě podnikatelské, jindy zase doplňující občanskou vybavenost. Jedno ale mají společné – vznikly za vydatné podpory evropských fondů. A bez bruselských peněz by možná vůbec nebyly realizovány. Nejen české kraje, města a obce, ale také firmy nebo občanská sdružení si od roku 1990, kdy Evropská unie uvolnila ze svého rozpočtu první dávky na pomoc chudému východu, vytvořila na unijních dotačních programech solidní závislost. Jenže každý návyk jednou skončí. Ten bruselský možná již za dva roky. Evropská komise totiž za měsíc představí první nástřel budoucí „sedmiletky“, technokraticky řečeno „finančního rámce“ pro léta 2014 až 2020. A vzápětí se spustí kolotoč vyjednávání o tom, kolik peněz připadne jednotlivým zemím sedmadvacítky. Česku hrozí dvě věci – na rozdíl od minulého sedmiletého období už nepatříme mezi chudou periferii, a tak lze čekat, že náš podíl na dotačním koláči bude menší. Přijdeme pravděpodobně o pětinu veškerých dotací, čímž se unijní výplata oproti letům 2007 až 2013 smrskne v průměru o 700 milionů eur ročně. Vzhledem k tomu, že například z dotací na životní prostředí je v rámci pomalu končící sedmiletky odčerpáno jen čtrnáct procent a program určený pro výzkum a vývoj nemá doposud finančně ukončený jeden jediný projekt, není to zase taková tragédie. Chystá se však mnohem bolestivější změna. Brusel chce dohlédnout na to, aby peníze plynoucí do regionů už nesuplovaly děravé rozpočty měst a obcí. Jinými slovy: budování školek nebo peníze na rozjezd inovativního podnikání dostanou přednost před silnicemi a kanalizacemi.
Dohnat a předehnat
„Musíme přesvědčit méně rozvinuté regiony, že by neměly investovat jen do infrastruktury v tradičním slova smyslu, ale také do lidských zdrojů, výzkumných laboratoří, malých a středních firem a podobně,“ říká Johannes Hahn, eurokomisař pro regionální politiku. Brusel by totiž nejraději peníze plynoucí z bohatých států EU těm chudším – jinak též v eurospeaku kohezní politiku – narouboval na strategii Evropa 2020. Ta slibuje do devíti let přebudovat starý kontinent v nejvýkonnější ekonomiku světa, která se bude chlubit zelenou energií a vzdělanou a flexibilní pracovní silou. Cíl je to smělý v mnoha ohledech. Především ale tím, že už jednou nevyšel. Plán „dohnat a předehnat“ si EU uložila v roce 2000 v Lisabonu, ale loni ho kvůli fiasku v tichosti pohřbila.
Možná i proto si politici členských zemí na rozdíl od bruselských úředníků zdaleka nemyslí, že všech 271 evropských regionů by měly vzhůru táhnout investice do startupů, technologií a vzdělání. A nejvíce se ozývají právě ti, kdo z evropských fondů vydatně dotují své chatrné rozpočty. Platí to i pro Česko, které pomocí Bruselu vydatně podporuje nikoliv inovativní, ale ten úplně nejobyčejnější byznys spočívající v produkci tisíců tun betonu, asfaltu a kolejnic. Jen z fondu soudržnosti, který je přímo určen na budování dálnic, mostů, železnic a čističek, může do roku 2013 vyčerpat 8,8 miliardy eur – plnou třetinu všech dotací, na něž během pomalu končící sedmiletky dosáhne. Sousední Rakousko (o Německu nebo Francii ani nemluvě) z téhož fondu nečerpá jediný eurocent. Navíc se s výjimkou Prahy všechny naše kraje vejdou do další klíčové kategorie – jejich HDP je pod úrovní tří čtvrtin domácího produktu EU, a proto k nám proudí i tučné dotace pro regiony v podobě 4,7 miliardy eur. Nelze se divit, že plány Bruselu, podle nichž by díky měkčím kritériím od roku 2014 na krajské dotace dosáhly také desítky španělských nebo italských regionů, vyvolávají nelibost. Východ Evropy včetně Česka by totiž mohl ostrouhat.
„Nejsme z toho nadšeni. Obáváme se, že by tím mohlo dojít ke snížení konvergence,“ prohlásil na adresu přerozdělení peněz pro regiony ve prospěch těch relativně bohatých ministr financí Miroslav Kalousek na nedávné konferenci Úřadu vlády. A dodal, že investice do vzdělání nebo výzkumu jsou sice hezké, ale těžko pomohou tam, kde chybí základní občanská vybavenost. S tím souhlasí i lobby krajských politiků. „Každý region by měl mít možnost určit si investiční priority, jež podpoří jeho konkurenceschopnost a budou odpovídat jeho konkrétním podmínkám,“ argumentuje místopředseda Asociace krajů ČR Radko Martínek.
Předseda Svazu měst a obcí Oldřich Vlasák zase zdůrazňuje, že investice obcí, měst, ale i krajů a státu jsou beztak provázané s předepsaným spolufinancováním evropských dotací. „V podstatě jiné investiční peníze než evropské v současnosti nejsou k dispozici. Je proto logické, že místní samosprávy usilují i o financování lokálních projektů právě z evropských peněz,“ dodává. Koneckonců i obecní kanalizace nebo opravený chodník mohou povznést úroveň kraje. Samotná snaha o nivelizování životní úrovně napříč regiony EU je však poněkud pochybná. Nic takového jako průměrný euroregion neexistuje. A hrubý domácí produkt, na základě něhož se ideál zjišťuje, není rozhodně ukazatelem kvality života. „Evropská unie si zdaleka není jistá tím, proč vůbec nějakou politiku soudržnosti má. Vždy když budete mít mnoho cílů a jeden nástroj, vzniknou různé třenice,“ vysvětluje Iain Begg, politolog z London School of Economics.
Přerozděluj a panuj
Dilema mezi rozdílnými potřebami regionů a centrálně řízenou „přerozdělovnou“ v podobě ministerstva financí, které ale jen spravuje peníze z Bruselu, dobře ukazuje příklad více než šesti tisíc českých měst a obcí. Na první pohled jsou evropské dotace marginálním zdrojem financování. Podle loňské studie Svazu měst a obcí tvoří bruselská přilepšení nejčastěji jedno až pět procent městských rozpočtů. Realita ale připomíná spíš údaj o průměrném platu – je tu mnoho extrémů a vypočtenou hodnotou se prokáže málokdo. Například Teplice mají vzhledem ke svému rozpočtu dotace mizivé, naopak již zmíněný Hrádek nad Nisou dostal z Bruselu jen na multifunkční centrum s kinem a opravu historického náměstí přes 100 milionů korun, což je téměř celý roční rozpočet tohoto zapadlého příhraničního městečka. Tah na branku má třeba Žďár nad Sázavou, kde radnice pobírá 25 milionů korun na zlepšení kvality svých služeb. A činí se rovněž obce. I když na jednoho vesničana připadá jen zhruba sedm tisíc korun z evropských fondů, osm z deseti obcí nějakou dotaci z Bruselu dostává.
Potud může panovat spokojenost. Jenže vysvětlit, kam a proč peníze z unie putují, už Česko příliš nezvládá. Místo toho od počátku blufuje. Manuál dotací, takzvaný národní referenční rámec, rozepsalo do 26 programů, které mají dohromady 120 priorit. Pokud by si ho chtěl svědomitý úředník dát do šanonů včetně příloh, potřeboval by k tomu založit šest tisíc stran textu. Nelze se proto divit, že touha Evropské komise, aby peníze do regionů putovaly na jasně a pokud možno stručně definované inovativní věci, které Evropu mohou v tvrdé konkurenci posunout o něco kupředu, naráží v Česku na tvrdý odpor. Pokud by totiž Brusel trval na provázání financí pro regiony se strategií Evropa 2020, nedostaly by mnohé kraje už ani korunu. Problém by měla Morava i Slezsko, zatímco severozápadní Čechy by to mohly rovnou zabalit. „V Ústeckém a Karlovarském kraji nejenže téměř neexistuje vědeckovýzkumná základna, ale v podstatě tam kvůli koncentraci velkých firem není skoro žádné inovativní podnikání. Malý a střední sektor tam je velmi malý a flexibilita podnikatelského sektoru žalostná,“ vysvětluje na serveru Euractiv ekonom Petr Zahradník, ředitel Kanceláře pro EU České spořitelny. Oldřich Vlasák, jenž je zároveň europoslancem za ODS, zase upozorňuje, že je třeba zvyknout si na to, že podmínky pro přiklepnutí bruselských peněz budou mnohem tvrdší. „Je nutné vybírat projekty se skutečnou přidanou hodnotou, které podpoří ekonomický růst a které jsou součástí širších strategických plánů, například rozvoje konkrétního města,“ nabádá.
Až fondy vyschnou Souboj o příští sedmiletku podle hesla „urvi si, co můžeš“ má ještě jeden, mnohem logičtější důvod. Po roce 2020 totiž Česko pravděpodobně už žádné regionální programy mít nebude. Na jedné straně skončí éra netransparentního přerozdělování v režii krajských politiků, města a obce zvyklé na leckdy vydatné přilepšení ale budou na suchu – přijdou o několik miliard eur. Žádný z českých krajů totiž nebude natolik chudý, aby extra dotace z Bruselu dostával. Výpočty Kanceláře pro EU České spořitelny ukazují, že za devět let český HDP dosáhne 94 procent toho unijního. Statistiku potáhne především bohatá Praha se 182 procenty. Jenže i nejchudší region – severozápad – bude výkonnostně jen o pětinu slabší než průměr unie. Česko tak optimisticky čeká ještě devět let relativního hýření. Pak už bude třeba si přiznat, že ze společného rozpočtu není možné jen do nekonečna čerpat, ale že se do něj musí také vydatně přisypávat. Jen je otázkou, jestli na to někdo zhýčkané krajské a městské politiky připraví.
