Po více než čtvrtstoletí budování demokratického státu mnozí Češi zjišťují, že na tu stavbu nejenže nejsou pyšní, ale že by ji nejraději zbourali. Co se nám to stalo?
Pár dní před volbami mi na mysl přišla vzpomínka na jednu procházku po Starém Městě pražském. Kamarád, který je vybaven nadprůměrnou schopností vnímat příchod nové doby, tenkrát poznamenal: „Už by to zase šlo.“ Myslel to tak, že kapitálová zásoba v Česku je již dostatečně obnovená a rozšířená na to, aby se bylo možné pustit do dalšího kola redistribuční hry v našich dějinách. „Ostatně v porovnání s první republikou už přesluhujeme,“pravil vědoucně.
Od dob Herakleita z Efesu víme, že se vše v toku času mění a nic není trvalé. Neměl by nás proto překvapovat fakt, že osmadvacet let po listopadu 1989 je poměrně značná část - kdysi státotvorného - elektorátu vyhraněna proti systému a podle toho volila. Nikoli překvapivě to jsou spíše lidé, kteří mají pocit, že se jim nezadařilo, ač se jim zadařit mělo.
Kde jsou ty časy, kdy česká populace v mezinárodních průzkumech veřejného mínění pořádaných v zemích s přechodovou ekonomikou vynikala optimismem, s nímž hleděla do budoucnosti. Rozdíl byl markantní dokonce v rámci československé federace a jasně patrný ve srovnání s Polskem a Maďarskem, natožpak ve srovnání se zeměmi bývalého Sovětského svazu či Balkánem.
Pokud se zahledíme do minulosti poněkud hlouběji, zarazí nás, co všechno se za tu dobu změnilo. Naši pradědové, žijící za císaře pána v ekonomicky nejsilnější části Cislajtánie, tedy Předlitavska, by kupříkladu vnímali srovnávání s jakoukoli součástí bývalých Uher jako nemístné a jistým znakem relativního úpadku je, že tak dnes bez uzardění činíme. Potíž je v tom, že vývoj po druhé světové válce nám nechal v podstatě jediný „benchmark“.
Chtěli západní marku a mají euro
Jenže i o ten jsme přišli, když se v mnoha ohledech podobná Německá demokratická republika dostala hned po sjednocení Německa v říjnu 1990 na úplně jinou trajektorii. Nehledě na to je pro nás ekonomický, sociologický i politický vývoj v nových spolkových zemích mimořádně zajímavý.
Bývalé východní Německo zažilo hned po pádu zdi ohromný ekonomický kolaps, kdy takřka všechno, co mohlo prokázat svoji nekonkurenceschopnost oproti západoněmeckému kapitalismu, ji také velmi rychle prokázalo. Stačilo nasadit kurz jedna východní ku jedné západní marce, což by zhruba odpovídalo šesti korunám za marku.
Německo oslavilo sjednocení komedií o bývalém lídrovi NDR Honeckerovi
Navzdory štědrým provozním dotacím, odpisům dluhů a pokusům o restrukturalizaci se drtivá většina významnějších východoněmeckých podniků zhroutila anebo byla „za babku“ převzata nesrovnatelně silnějšími soupeři, většinou ze západního Německa. Obrovský exodus obyvatel bývalé NDR po sjednocení nemá v moderním Česku žádnou paralelu a vyústil v města typu Halle či Magdeburg, ze kterých zmizela třetina obyvatel.
Když se čtvrt století po sjednocení bilancovalo, vyšlo najevo, že mezi 500 nejbohatšími Němci jich pouze 21 žilo na bývalém Východě, z toho 14 v Berlíně.
„Ossis“ se do žebříčků dolarových miliardářů prostě nedostali. Pravděpodobnost sňatku mezi obyvateli z východní a západní části Německa byla navíc podle sociologů zhruba stejná jako sňatku Němce s imigrantem, přičemž vysoce převládala kombinace, kdy si východní Němky - zřejmě s vidinou sociálního vzestupu - braly západní Němce. Vcelku se nelze divit, že přišla „ostalgie“, a v tomhle kontextu lze také snadno pochopit, proč v nových spolkových zemích skončila AfD ve volbách na druhém místě.
Česko šlo na budování kapitalismu úplně jinak; naše moderní polistopadové dějiny jsou a budou poznamenány příslibem lidového kapitalismu. Bohaté bratry a sestry vybavené kapitálem nemajíce, rozhodli jsme se v zemi, kterou investiční bankéři ve svém žargonu nazývali „cash poor, asset rich“, přiklonit k národní, bezhotovostní cestě. Při zpětném ohlédnutí to bylo sice politicky geniální, ale prakticky dost obtížně uchopitelné.
Problém byl v kapitálové zásobě, která byla dílem strašně „vybydlená“, dílem zaměřená na trhy, jež přestaly existovat. Není pravda, že se nový režim nesnažil východní trhy udržet, došlo i na všelijaké spiskové obchody (dobový termín, který lze nejlépe vystihnout slovem: barter), ovšem s placením a vymáháním pohledávek byl problém. A pokud jde o spotřební zboží: Již tehdy firmy zabývající se oděvním, textilním či obuvním průmyslem, popřípadě spotřební elektronikou, rychle a přesvědčivě rozdrtila čínská konkurence.
Alternativní historie: státní bankrot
Malá země s omezenou domácí poptávkou, která přijde o své původní trhy a má zoufale podkapitalizovaný exportní průmysl, potřebovala koňskou injekci modernizačních investic. Dneska jsou v módě příběhy alternativní historie, ale jak myslíte, že by skončilo Česko, kdyby mnohem méně privatizovalo, ponechalo velké firmy v rukou státu a zadlužilo by je - potažmo celý stát - až po uši, a ještě ke všemu nastavilo mnohem méně kompetitivní kurz koruny k marce, třeba deset ku jedné.
Udělalo by zkrátka vědomě sázku na to, že když si koupí nové stroje, případně doveze dříve nedostupné součástky, bude schopno s úspěchem vyvážet „samo“. Houbeles, takovýhle scénář by skončil státním bankrotem - se vší parádou, a to už nejméně před dvaceti lety.
Jenže ani skutečně zvolená cesta nakonec nedopadla nejlépe. To, co mělo být silným pojivem našeho národa, tedy lidový kuponový kapitalismus, se stalo zdrojem permanentního sporu, který ne a ne přejít do agendy historiků. Malý akcionář měl být, ale nebyl chráněn, ačkoli ekonomický problém „agenta a principála“ a rozptýleného vlastnictví byl již tehdy českým ekonomům dostatečně známý - stejně jako jeho řešení.
Dobře neskončily ani podniky, které se privatizovaly českou manažerskou cestou: typicky v konkurzu. Logickou reakcí na selhání národní cesty byla snaha o přilákání investorů ze zahraničí. Ta se mimochodem potkala s úspěchem, opravdu ale nebyla založená na nějakém sofistikovaném konceptu, nýbrž na nízkém efektivním zdanění investora a na relativně nízkých mzdách.
Kapitálu je dost
Opravdové trauma nastává dnes, kdy se po odplynutí krize ukázalo, že zapojení Česka do světového výrobního řetězce („supply chain“) nám nevyhovuje, a irituje nás, že -z historicky dobře vysvětlitelných a snad i pochopitelných důvodů - drží tak velký objem národních aktiv zahraniční vlastníci. Faktem je, že transfery dividend dosahují výše minimálně sto padesát miliard ročně.
Přitom pokud jde o český kapitál, je ho dneska dost. Berte to jako nadsázku, ale když se podíváte na současnou tržní kapitalizaci koncernu VW, mohla by jej ČNB pořídit „i s chlupama“, a ještě k tomu přihodit General Motors, aby řeč nestála. To by bylo na příští dozorčí radě ve Wolfsburgu radosti, to by se hezky „debatilo“ o tom, odkud kam se bude výroba přesouvat…
Nemusíme mít žádný mindrák z vlastních dějin a ani ho nemusíme léčit vyhazováním peněz, abychom si něco dokazovali. Nemít mindrák znamená například vědět, že postavit novou automobilku, i když je součástí větší skupiny, stojí v přepočtu dvacet a více miliard korun. Takže i když se daří, trvá tak osm let, než nová fabrika začne vydělávat peníze. Výdaje na výzkum a vývoj jsou také obrovské a opět musíte prodat hodně aut, než se peníze vložené do nové modelové řady vrátí.
Automobilky investovaly celé jmění do vývoje společných platforem, které umožňují rozpouštět fixní náklady ve velkém objemu vyrobených aut - jež sice vypadají jinak, nesou jinou značku, cílí na odlišnou klientelu, jsou jinak naceněny, ale základ mají stejný. V situaci, kdy potřebujete vysokou flexibilitu při využívání výrobních linek, protože aby vydělávaly, musejí jet v průměru na 75 až 80 procent, to snad ani jinak nejde.
Osud „české" Škody
Jinak řečeno, žádná „česká“ Škoda by sama o sobě nikdy ani náhodou nevydělala dost peněz na to, aby dokázala konkurovat a ještě se rozvíjet. Po roce 1989 sice vzniklo hodně automobilek, ale v Číně, která si svůj trh chránila, vynucovala si padesátiprocentní podíl v každém společném podniku a nadto má stotřicekrát víc obyvatel než Česko. Nic na tom nezměníte, protože ekonomický protekcionismus je v Česku holý nesmysl.
Skoda.de. Nápady VW jsou na hraně zákona
Na druhé straně, jestli existuje jedna „východoevropská“ značka, která se v rukou nějakého západního koncernu „okotila“, pak je to Škoda. Jenže když mateřský koncern zabředne do vlastního průšvihu, může být takový úspěch na obtíž a kdekoho v Česku se potom dotkne hlasité přemýšlení odborářů z centrály v německém Wolfsburgu, že Škoda vydělává příliš, a měla by proto více platit třeba za tu již zmíněnou sdílenou platformu. Nejenže odboráři skrze transferové ceny nepředvídavě navádějí k trestnému činu krácení daně podle § 240, odstavec 3 písmeno b) trestního zákoníku, za což je horní sazba deset let odnětí svobody nepodmíněně.
Oni se dotýkají i technické kompetence. Zrovna v případě VW tím prozrazují neznalost historie své vlastní firmy. Koneckonců právě VW přistoupil v 60. letech na vyrovnání za - dnes by se řeklo „odkloněný“ - předválečný patent Tatry, nikoli naopak. Pro pořádek je třeba říct, že jeho autorem byl Hans Ledwinka, což byl ovšem rakouský Němec, nikoli Čech.
Na závěr poznamenejme, že to poslední, co v Evropě potřebujeme, je návrat syfilidy vlastenčení. Právě tak to nazval - napůl Rus a napůl Němec - Alexandr Gercen. Už před 151 lety.
