Toto úterý uplyne měsíc od památného 22. ledna 2005, kdy se z iniciativy samého premiéra sešli zdravotničtí experti, aby vymysleli, co dál dělat v českém zdravotnictví. Nevymysleli nic. Jeden z účastníků po celodenním jednání otřeseně prohlásil, že něco tak strašného dlouho nezažil. A nebyl to odborářský šéf Jiří Schlanger, považovaný za věčného kritika a rejpala, který ještě k tomu ochotně komunikuje s novináři. Ne že by se prý experti na Úřadu vlády chovali jako v židovské škole. Jen každý mluvil o svém a nebylo nikoho, kdo by ze směsi názorů dokázal dát dohromady východisko.
Pravděpodobně se to ani nežádalo. Však se nekonalo ani vládní jednání o koncepci zpracované týmem Milady Emmerové. S vysvětlením, že po desáté večer nelze o tak závažných otázkách diskutovat. Jako by se to předem nevědělo, když se to „sedění“ plánovalo. Sedění svým schůzím říkají baráčníci, strejdové a tetičky, a možná by nebylo od věci používat tento termín - pro přesnost - i ve vztahu k vládě. Když už na koaličním jednání to nejde aplikovat vzhledem k absenci tetiček.
Ale to jen, jak se říká, na okraj. Podstatné je, že na nejvyšší politické úrovni je o zdravotnictví nyní ticho po pěšině. To by mohlo být dobré znamení, protože na zásadní změny není vhodné období. Jen by regulérní zdravotnické struktury musely být schopné dohodnout se na rutinních věcech. Což nejsou. Ve zdravotnictví se opakuje situace, která naposled nastala za bývalé sociální demokratky Marie Součkové. Protože jedna pražská čtvrť vděčí za svou proslulost lůžkovému zdravotnickému zařízení a protože o financování těchto zařízení se také vedou spory, není od věci nazvat tento stav zmatku bohnickým fórem
Vášně se nakalují, hladina adrenalinu stoupá a předmět sporů, zdá se, ustupuje do pozadí. Minimálně pro veřejnost. Někteří kolegové to na tiskových konferencích s představiteli zdravotnických kruhů řeší výzvou: Vysvětlete to tak, aby to bylo pochopitelné pro lidi. Blázni! Jako by se na úrovni pochopitelnosti Superstar dala vysvětlit problematika vyhlášky o úhradách zdravotní péče a léků nebo o rozdělení zdravotnické techniky. Konkrétně Všeobecná zdravotní pojišťovna, Svaz zdravotních pojišťoven, ministerstvo a Česká lékařská komora veřejně vedou odbornou polemiku, jejíž brilance jí dává šanci vejít do dějin české literatury. Pod odbornou vrstvou lze ale přece jen nahmátnout pravděpodobnou podstatu sporu: zda budou zdravotní pojišťovny správci prostředků, které od lidí vyberou, nebo jenom distributory.
Zdravotnictví je měch plný peněz a vždy půjde o to, kdo bude jejich pohyb kontrolovat, potažmo z něj profitovat. Zatím vítězí stát, z čehož vyplývá, že letos pro drtivou většinu lidí ve zdravotní péči podstatné změny nenastanou. Zda je to dobře, nebo špatně, to si musí každý přebrat sám.
