Byl listopad 1989 převratem, nebo revolucí? Tuto otázku si klade překvapivě mnoho lidí. Nevím, má-li vlastně smysl. Řekl bych, že spíše ne. Příkladem revoluce je pro mne ta francouzská, případně „VŘSR“. Ničím podobným to, co se stalo v listopadu 1989, chvála Bohu nebylo.
Byla to v podstatě rozsáhlá a pokojná proměna společenských poměrů. Zároveň se vytvořily předpoklady k rychlé změně mezinárodněpolitického postavení naší vlasti. Obojí nám vydrželo skoro 25 let a přes chyby a nedostatky to byla výrazná změna k lepšímu. To je třeba zdůraznit tváří v tvář hloupým řečem, že posledních 25 let nám vládli „politici“, kteří nemakali a kradli.
Hluboká nespokojenost
V souvislosti s událostmi roku 1989 se vynořila také spousta spikleneckých teorií. Ve vypjatých chvílích dějin s nimi přicházejí zpravidla ti, kteří přišli zkrátka a měli zjevný podíl na tom, co bylo předtím špatně. Proto je obtížné brát je vážně.
K polistopadové změně přispěla především hluboká nespokojenost české společnosti.
Teorie o její nepsané smlouvě s Husákem je nadsazená: smlouva učiněná za přítomnosti statisíců ozbrojených okupantů je smlouvou sui generis a má v sobě zakomponováno, že jakmile jejich moc ochabne, vezme dohoda za své.
Že česká společnost dokázala útlaku málo vzdorovat, je přitom nesporné. Podstatnou součástí problému jsou ovšem intelektuálové, kteří pro ni nedokázali vytvořit naději, tedy nějaké smysluplné ideje a program. „Kolektivní vina lidu“ neexistuje. Vinny mohou být jen docela konkrétní osoby.
A také se nedá říci, že by lidé byli „za totáče“ spokojeni s životní úrovní a s tím, že se v práci nepřetrhnou. Vadila jim zároveň nemožnost se pořádně uplatnit, najít si práci, která by jim mohla být v pravém slova smyslu povoláním, nedostatek volnosti pohybu po světě. To jsou prvky svobody v každodenním životě každého člověka. Tato nespokojenost sama režim nesvrhla, ale vytvářela živnou půdu pro změnu.
Bohumil Doležal: Neschopnost komunistů couvnout působil příšerný strach z odplaty
Příležitost vytvořily proměny v SSSR. Ruský režim byl v hluboké krizi a Gorbačovův plánovitý pokus o reformu rudého samoděržaví byl jistě předem odsouzen k nezdaru. Jeho živelný pokus o vytvoření svobodnější společnosti se ale zároveň alespoň na čas zdařil. Dalo se ovšem čekat, že změny v Rusku bude provázet imploze impéria, nepřirozeně nafouknutého po roce 1945.
Třetí faktor je naprostá neschopnost československého normalizačního režimu čelit ohrožení. Přirozenou politickou reakcí by bylo trochu uvolnit napětí. Jenže oni toho nebyli schopni: měli oprávněný pocit, že většina lidí je bere jako bandu odporných zrádců. Zdá se, že o tom tak trochu museli vědět i ti v Moskvě, a nejspíš se tak trochu cítili i oni sami. Jejich naprostá neschopnost couvnout byla působena příšerným strachem z odplaty.
Čtvrtým faktorem byl poměrně jednotný a pevný postoj Západu (například ve srovnání s tím, co dnes předvádí v ukrajinské krizi).
Váhavá Charta
Česká nezávislá opozice byla ve srovnání se sousedními zeměmi početně slabá. Český režim se navíc začal hroutit skutečně až počátkem roku 1989. Podle původní koncepce bylo třeba se soustředit na monitoring dodržování lidských práv a vyhýbat se politickým aktivitám, protože jinak hrozily „nedozírné následky“.
Tento pohled se prosadil ještě v srpnu 1989, kdy vedení Charty nepodpořilo veřejné protesty. Neochota politicky se organizovat vydržela až do listopadu. Sdružení usilující o politické angažmá a o spolupráci disidentských skupin na této základně (Demokratická iniciativa) zůstala osamocena.
Výpomoc komunistů
Sedmnáctého listopadu a v následujících dnech se ukázalo, že režim už nedokáže držet hladinu násilí, která by čelila projevům veřejné nespokojenosti.
Havlův improvizovaný výtvor, Občanské fórum, se postavil do čela masovým demonstracím – nikdo jiný totiž nebyl po ruce. A protože tito lidé vůbec nebyli připraveni na převzetí politické zodpovědnosti, nezbylo jim než opřít se o přeběhlíky z komunistické nomenklatury (Čalfa, Vacek) a spolupracovat s poraženými komunisty.
Ti si vytvořili jakousi luxusní rezervaci zvanou KSČM, která od té doby otravovala český politický život a v parlamentu blokovala vytváření stabilních koalic. Politická pluralita byla od počátku pokažena monopolním postavením OF. ODS byla bohužel alespoň v tomto ohledu jen jeho transformací.
Tím v sobě nový režim nesl nejen nesporné ctnosti, které jsem zmínil na začátku, ale také zárodky své smrtelnosti. Dnes zažíváme hlubokou krizi české demokracie. Přesto bych rád zdůraznil, že naše situace je pořád ještě lepší než to, co tato země zažila v roce 1938, 1939, 1945, 1948. Pokud nás přesto potká něco podobného jako tehdy, bude to tentokrát jen a jen naše vina.
Autor je politolog
Čtěte také:
Při transformaci se improvizovalo, tvrdí Zeman. Šok to pro nás nebyl, říká Klaus
Bohumil Doležal: Na rozdíl od chartistů nám šlo o obnovení politických stran
