Problémy s bývalým advokátem Altnerem se sociální demokracii vracejí jako špatná karma
Kauza stamilionů, které má zaplatit ČSSD bývalému advokátu Altnerovi za to, že jí vysoudil Lidový dům, má pozoruhodné souvislosti. Jdou nad rámec toho, že zde mnohaletá vládní strana starající se o majetek nás všech projevila mimořádnou neschopnost pečovat o vlastní hmotné záležitosti. Je zřejmé, že kdyby její představitelé věnovali sporu s Altnerem dostatečnou pozornost a učinili standardní právní kroky k zamezení drastického nárůstu penále, nebyla by nyní partaj v existenční nejistotě.
A především by už nikoho nenapadlo klást si otázky, jak to vlastně s tím Liďákem bylo od samého počátku. A zda strana ostře brojící proti církevním restitucím nemá sama na hlavě tající máslo jedné opravdu velké a výjimečné restituce zcela mimo rámec zákona.
Jen díky politickému rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2000.
V případě Lidového domu jde o jedinou restituci majetku akciové společnosti po roce 1989. Všechny ostatní prvorepublikové podnikatelské subjekty zákonodárci od samého počátku z restitucí vyloučili. Palác Losyů z Losinthalu si koupilo Tiskové a stavební družstvo dělnické patřící sociálnědemokratické straně v roce 1907. Po extempore známém studentům dějin marxismu-leninismu jako boj o Lidový dům, v němž tiskárnu a nemovitost chtěla uchvátit levicová frakce v sociální demokracii, z níž se posléze stala Komunistická strana Československa, skončil majetek v roce 1939 v akciové společnosti Cíl, jejímž stoprocentním vlastníkem byla Československá strana sociálně demokratická.
A tenhle Cíl byl v roce 1950, tedy v době, kdy byla oficiálně ČSSD už dva roky sloučena s KSČ, znárodněn jako mnoho dalších akciovek. Pozoruhodné ale bylo, že byl znárodňován už fakticky majetek KSČ. A tak tiskárna Cíle skončila v majetku tiskařských závodů Svoboda, národní podnik, zatímco nemovitosti zůstaly KSČ.
A ta to vše v roce 1990, těsně před schválením zákona o navrácení majetku KSČ a SSM lidu, převedla na obnovenou ČSSD. Strana tehdy neměla vůbec žádný politický vliv, ale získala na tu dobu nepředstavitelný nemovitý majetek v centru Prahy, který jí od počátku přinášel vysoké výnosy z nájmu.
V roce 1993 se nad účelovým útěkem před znárodněním komunistického majetku pozastavil ministr financí Ivan Kočárník a podal určovací žalobu. A obecné soudy mu dlouho dávaly za pravdu. Až v roce 2000, kdy byla ČSSD dva roky vládní stranou, její žalobě vyhověl Ústavní soud.
Prohlásil slučovací sjezd s KSČ z roku 1948 za neplatný, sociální demokracii za kontinuálně existující i v době komunismu v exilu a za existující označil i akciovou společnost Cíl. Přestože její orgány obnovila ČSSD až v roce 1995, tedy dva roky po podání určovací žaloby. A přiřkl jí i přes znárodnění v roce 1950 vlastnictví Lidového domu.
Důvodem bylo, že akciovku nikdo v Československu úředně nezrušil a akcie dál existovaly. A Ústavní soud se výslovně ve svém závěru politicky vymezil, když odejmutí majetku politické straně a vynucené ukončení její činnosti označil za „natolik výjimečné a výrazné“, že vede k „ke konečnému závěru o důvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti“.
Nic tak není platné, že stovky a tisíce dalších akciovek nebyly zrušeny, jejich akcie dodnes existují a jejich nemovitosti nikdy nebyly řádně úředně převedeny na nového státního vlastníka. Jejich akcionáři se nikdy svého vlastnického práva nedomohli s odkazem na restituční zákony. Autor textu nehoruje a nehoroval za úplné restituce, ale jistému povzdechu nad rovnými a rovnějšími se člověk neubrání.
Může tak vzniknout i pocit jisté spravedlnosti. ČSSD za Lidový dům, který jí vynesl nepochybně miliardy, zase zaplatí, jako museli zaplatit za obnovu podnikání svých rodinných předků z doby před komunismem někteří dnešní podnikatelé. Jen je samozřejmě otázkou, zda tím, kdo z toho bude mít prospěch, by měl být zrovna kontroverzní exadvokát Altner. Č
O autorovi| PAVEL PÁRAL * paral@mf.cz
