Na začátku bylo 25 tisíc uprchlíků z Tuniska a Libye, kterými zmítají dozvuky revoluce a občanská válka. Na prozatímním konci je diskuze o budoucnosti Schengenského prostoru, v němž se obyvatelé 22 států Evropské unie, Islandu, Norska a Švýcarska mohou pohybovat bez zastávek na vnitřních hranicích.
Foto: Profimedia.cz
V dubnu obnovila Francie hraniční kontroly na přechodech s Itálií. Rozhodla se tímto krokem omezit příliv tisíců uprchlíků z Tuniska, kteří se původně vylodili na italském středomořském ostrově Lampedusa. Itálie jim udělila časově omezené povolení k pobytu, čímž jim umožnila pohyb po celém Schengenském prostoru. Jejich další kroky logicky zamířily do kulturně blízké Francie, která na začátku 20. století měla Tunisko pod koloniální správou.
Následná diplomatická roztržka mezi oběma zeměmi skončila návrhem Evropské komise, aby se pravidla Schengenu do budoucna upravila. Měla by umožnit státům za určitých výjimečných podmínek a se souhlasem evropských institucí obnovit dočasně hraniční kontroly na vnitřních hranicích. Tento návrh nyní musí schválit všechny státy, které se Schengenského prostoru účastní.
Jenže netrvalo ani týden a oleje do ohně přililo Dánsko. To obnovilo hraniční kontroly na přechodech s Německem a švédskem. Údajně kvůli boji s kriminalitou. Fakticky šlo o ústupek menšinové vlády tlaku, který na ni vyvíjí opoziční populistická Dánská lidová strana. Evropská komise tvrdí, že dánský krok je nezákonný, protože schengenská pravidla zatím dovolují obnovu kontrol jen v případě vážné hrozby pro veřejný pořádek. Do této definice se nevešly ani tisíce severoafrických uprchlíků v Itálii a Francii, natož aby ji naplnil dánský boj se zločinem a daňovými úniky.
