Teraburzy jsou jedním z hlavních prodejních kanálů terarijních zvířat. Jednou z největších v Česku je Živá exotika.
Burzu Živá exotika najdete zhruba jednou měsíčně v pražském Kulturním domě Ládví. Organizuje ji Petr Čuřík s manželkou Ladou. Návštěvnost se pohybuje okolo 400 až 1200 lidí. Prodejních míst je celkem 170 a není tak úplně jednoduché jedno z nich vybojovat. „Místa si prodejci zamlouvají až na rok dopředu. Příští rok už mám tedy prakticky obsazený,“ přibližuje Čuřík. Prodejní stůl stojí 250 korun. Vstupenka pro jednoho člověka, návštěvníka i prodejce, vyjde na 50 korun.
Tričko není zvíře
Složení vystavovatelů Čuřík v rámci mezí koriguje. „Především neberu prodejce, kteří tu nemají co dělat. Lidi mi sem chodili například prodávat potištěná trička. Sice se jednalo o zvířecí tematiku, ale o tom zkrátka teraburza není,“ konstatuje. U zvířat a rostlin jde pak podle jeho slov především o to, kdo se včas přihlásí. „Samozřejmě, když se ozve někdo se zvířaty či rostlinami, které tu ještě nemáme, upřednostním ho,“ dodává Čuřík.
Mezi prodávajícími se na burze kromě Čechů občas objeví například Němci, Rakušané nebo Maďaři. Tuzemští prodejci jsou ale jednoznačně v převaze.
Tyrani sem nesmějí
Plno zvířat na burze spadá pod mezinárodní ochranu CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin). Častým „hostem“ na těchto akcích je proto inspekce životního prostředí. Ta mimo jiné kontroluje, zda má každý chráněný živočich potřebné doklady.
Jako organizátor celé burzy se Čuřík také snaží eliminovat špatné zacházení se zvířaty. „Je třeba rozlišovat mezi chovatelem, pro kterého zvíře vždy zůstává zvířetem, a obchodníkem, pro kterého představuje jen zboží,“ konstatuje. Přesto, že na Živé exotice nebývají s pašováním ani se špatným zacházením s živočichy žádné velké problémy, pár případů se za dlouhou historii burzy stalo. „Jednou tu byl nějaký Němec, který prodával želvy. Měl je v krabici v pěti vrstvách nad sebou. Ty chudinky po sobě lezly, ty dole už byly mrtvé. Ten už sem pochopitelně nesmí,“ vypráví Petr Čuřík.
